ORIN

Fair Play docela věrně vystihuje aktuální stav české kinematografie. Film dosáhl na ohromujících 15 nominací na Českého lva a ačkoli žádnou neproměnil, lze jej bez větších pochybností zařadit mezi vrcholy českého filmu za rok 2014. Je to ale veskrze průměrný počin, jenž do problematiky systémového dopingu za minulého režimu nepřináší vůbec nic nového. Výklad celého filmu lze zredukovat na heslo: "Berou všichni, tak ber i ty. Nebudeš-li, končíš!" Že by to ale celé bylo takhle černobílé, se dá těžko věřit. Mnohem přínosněji vnímám pohled na doping prezentovaný v dokumentu Větší, silnější, rychlejší, i když ten je do jisté míry spíše o Američanech samotných, jejich povaze a snaze být nejlepší za každou cenu.

Film zcela odtržený od reality žijící v jakémsi zvláštním vzduchoprázdnu opakovaných situačních gagů, nutno podotknout, že naprosto nevtipných, což je při pohledu na velmi slušné obsazení "zarážející". Český film je narozdíl od dokumentu nadále v úpadku a nezbývá než čekat, až příslušní lidé pochopí, že český filmový průmysl je strašně podfinancovaný a že jeden člověk kvalitní scénář nenapíše. ČSFD okénko je hrůzostrašné.

Jako by snad statická kamera o postavách dokumentu a přeneseně o celé generaci něco naznačovala. Ráďa je looser, který miluje svoje auto, ale nemiluje nic jiného. Nemá stálou práci, ale aby se neřeklo, snaží se hledat novou, občas vymění přítelkyni, všude jezdí autem a nechybí na jediném tuningovém srazu. Prohraje v soutěži, podívá se na ohňostroj a jede ve svém epesním, podsvíceném Fordu domů. Tento vzorec se opakuje nejspíše už několik let. A tak se jednou Ráďa může probudit, bude mu padesát, bude nasranej sedět na nesplacené pohovce v pronajatém bytě zrovna v momentě, kdy ho opouští družka s nechtěným potomkem a na dveře mu klepe exekutor chystající se mu zabavit starého, ale stále dobře vypadajícího Forda. A v ten moment si to Ráďa možná uvědomí, možná taky ne. Realita Ústeckého kraje zachycena na jedničku.

Reálnější než realita samotná, ačkoli se to na první pohled nemusí vůbec zdát. Slídil je geniálním pohledem do duše jednoho introvertního maniaka a zdatného manipulátora plného extremistických tendencí a bez schopnosti normální sociální interakce. Lou Bloom je totiž produkt současného digitálního odosobněného světa a novodobý Arthur Fellig, který jde bez sebemenších zábran přes mrtvoly a stává se z něj americký Wallace Souza.

Druhý díl sci-fi teenage ságy je továrnou na klišé, dementní dialogy, absurdní a nelogické scény a sekvence a toporné herecké výkony. To by v důsledku ani tak nevadilo, protože jednička je v mnoha ohledech podobná. Jenže v Divergenci koncept postapokalyptického světa ještě bavil, v Rezistenci uz nepřináší nic nového a nudí. V prvním díle zaujal trénink, ve druhém se jen snažíte zorientovat v neustále se měnících motivacích a jednáních postav, které generují nové a nové zvraty. Hlavně se ale jednička oproti dvojce nebrala příliš vážně, takže ačkoli výraz herců pronášejících stupidní repliky byl v obou dílech stejný, ve dvojce to působí strašně směšně. Z trojlístku dystopických sci-fi ság poslední doby (Hunger Games, The Maze Runner a Divergence/Rezistence) je právě ta hodnocená a komentovaná jednoznačně nejhorší. Jen kvůli očekáváním, co přinese třetí část, dávám dvě hvězdy. I když všechny tyhle podobně zaměřené sci-fi, jakmile dostanou širši (či vyšší) rozměr, vlastně nakonec odkryjí, jak moc logicky děravé a chatrné jsou.

Z toho, co jsem od Baumbacha viděl, jde jednoznačně o nejdiváčtější a stylově nejodlišnější počin. V pravém slova smyslu návrat k nezávislákům raných 90. let (černobílá kamera, kontaktní zvuk). Až jsem byl překvapen, jak dobře to může v dnešní době fungovat. Černobílá kamera tu vůbec hraje dost zásadní roli.

Druhý Kapitán Amerika v sobě jistě spojuje několik narativů mnoha uživateli zde zmíněných. Svým způsobem jde o něco, co provází celou americkou historii. Něco, co je v Američanech a jejich povaze hluboce zakořeněné. Touha být nejlepší, všechno a všechny ovládat, jasně se proti ostatním vymezit a jít „přes mrtvoly“. Když pak přijde něco, co může pevné hodnoty a vnitřní suverenitu ohrozit, vyvolá to paniku, paranoiu, hysterii, vznikne mnoho konspiračních teorií atd. A když nic takového nepřijde, nějaký vnitřní nepřítel se najde vždycky. Takovými jevy, tendencemi, obdobími je americká historie doslova prošpikovaná (zavraždění Lincolna, mccarthismus, vražda JFK, nixonismus a aféra Watergate, 9/11, WikiLeaks, Snowden a aféra NSA). Všechno tohle do sebe nový Kapitán Amerika tak nějak absorbuje a nastavuje Američanům ironické zrcadlo. A nastavuje ho velmi stylově – honbu za spravedlností a uchování těch pravých amerických hodnot odstartuje náborovou akcí. Nejdříve jako sám proti všem, později s jedním, dvěma a třemi parťáky, přičemž nakonec rekrutuje („I, CAPTAIN AMERICA WANT YOU!“) skoro celý S.H.I.E.L.D. Padouši, třeste se!

Denzel Washington vypadá trochu jako přežitý dědeček. Ani ne tak svým vzezřením (řekli byste mu 60?), ale spíš tím, koho představuje. Doby supermanovských, nepřemožitelných hrdinů jsou pryč a díky ukotvenosti v reálném světě a prostředí nijak zvlášť stylizovaném vypadá postava bývalého elitního vojáka Roberta McCalla nepatřičně oproti třeba Johnu Wickovi. Zápletka je přitom v obou filmech podobně nekomplikovaná - Wick i McCall chtějí žít klidný život, Wickovi zabijí štěně a ukradnou auto, McCallovi zbijí kamarádku-prostitutku. I když jeden je hnán čistě pomstou a druhý má šanci někoho zachránit, oba hledají svou spravedlnost a chystají se zničit zločinecký konglomerát. A právě zde je vidět zásadní rozdíl. U Johna Wicka chápete motivaci a nepodivujete se nad jeho konáním, protože je to součástí oné žánrové hry. Kdežto u Roberta McCalla si nejednou řeknete, proč to vlastně dělá, proč zachází tak daleko, proč se vlastně stará, když jeho vnitřní klid nic neohrožuje. Nebo vlastně víte - musí v závěru dojít k tomu, že začne pomáhat lidem, jenže cesta do tohoto bodu není uvěřitelná.

Běžného diváka dokument možná zaujme, protože o historii festivalu, potažmo české/československé kinematografie ví jen kusé informace, takže v podstatě cokoliv, co je prezentované, má svoje opodstatnění a hodnotu. Jenže pro toho, kdo se o film zajímá trochu víc, je dokument ztrátou času a trochu šikovný člověk s přístupem k materiálům, zdrojům, archivním záběrům či technologii by něco podobného stvořil také. Tady to má jen punc určité profesionality, ale i ta je docela diskutabilní. Šíře dotazovaných pamětníků je dost úzká, glosy filmových historiků upřesňující kontext naprosto marginální a přehlédnutelné a vůbec celkový způsob "pátrání" po historii Evy Zaoralové je takový povrchní a nijaký. U cigárka a kávičky často jen nepřítomně přikyvuje, z dotazovaných občas nevyjde kloudná věta a když nějaká, tak je naprosto nepodstatná. Koho zajímá, že ten chodil věčně s šálou i v létě, že tam měli příděl masa větší než jinde atp. Prostě takové plácání páté přes deváté bez stanovení jasné struktury. Že historie festivalu s různě velkými odchylkami kopírovala vývoj československého filmu, jsem věděl i bez dokumentu. Za mě čistě zakázková věc - máme splněno, odškrtneme si a jdeme dál, žádná přidaná hodnota.

Přesně to, čím Stephen Hawking byl, tedy geniálním fyzikem a jednou z nejvýznamějších vědeckých osobností 2. poloviny 20. století, ve filmu nenajdete. A to je asi hlavní problém, i když samozřejmě není jediný. Eddie Redmayne předvedl vskutku autentický výkon (záměrně se vyhýbám jiným přirovnáním) a vzhledem k tendencím Akademie nemohl Oscara vyhrát nikdo jiný. Jenže jeden herec, i když hlavní, film nedělá. Zájem tvůrců o Hawkingovo dílo je velmi povrchní (obhajova doktorské práce za několik desítek sekund?), filmový Redmayne jako Hawking vypadá stále na 30, ačkoli mu je v závěru filmu přes 60. Vlastně všichni vypadají, jako by moc nestárli. Tím přecházíme k jisté bezčasovosti, kdy druhou polovinu filmu divák neví, v jakém roce vlastně je a orientuje se jen díky stěžejním událostem Hawkingova života (elektrický vozík, vydání knihy, rozvod). To by ani nemuselo vadit, jenže v rámci životopisného žánru se nejedná o nikterak subjektivizující přístup, který by tuto absenci stíral. Divák je v podstatě v distanční pozici a pozoruje ostatní postavy z podobné perspektivy snažíc se rozeznat, jakou myšlenku chce hlavní postava vyjádřit. Teorie všeho je v tomto případě tím, s čím se Hawking musel většinu života vyrovnat, tedy fyzickým handicapem, který zásadně ovlivnil jeho život a ne tím, co se snažil (a stále snaží) objevit - jedinou, elegantní rovnici, která vysvětlí podstatu celého vesmíru a všechny jeho zákonitosti.