ORIN

Od podobně zaměřených filmů v Miluj souseda svého hlavní postava neprochází příliš velkým vývojem. Je tu opět jeden důchodce, tentokrát válečný veterán Vincent, který má zdánlivě všechno a všechny na háku. Shodou okolností začne dělat babysittera dvanáctiletému Oliverovi, který ho postupně vytrhává z letargie. Nesledujeme ale nějaký zásadní posun od zapšklého starce ke starostlivému "dědečkovi", spíše nám film postupně odkrývá jednotlivé vrstvy Vincentova charakteru - nejdříve ty negativní (alkohol, dluhy, sázení), posléze pozitivní (péče o nemocnou manželku) finálně stvrzené v závěrečné Oliverově školní prezentaci. O to více je pro mě hlavní hrdina uvěřitelnějším a když k tomu připočteme, že jej hraje ženiální Bill Murray, zábavná podívaná je na světě. P.S. Trochu mi vadí, že songy od The National cpou téměř do každého nízkorozpočtového bijáku, naopak hodně potěšila pasáž v baru, kde Vincent trsá na klasiku Somebody to Love od Jefferson Airplane.

Pacific Rim čerpá z nebývale vysokého počtu inspiračních zdrojů, nejvíce asi ze Dne nezávislosti Rolanda Emmericha. Kde ale Emmerich nedostatky scénáře fikaně maskuje různými vtipy a gagy, tam del Toro ve svém nejnovějším akčním sci-fi spektáklu zůstává tvrďácky vážný. Celkově se na film dobře kouká, akce je přehledně nasnímaná, žádné velké dějové kudrlinky - prostě poměrně kvalitní tutorialový úvod do plánované trilogie. O to více zarazí poměrně slabé herecké obsazení v porovnání s obřím rozpočtem bezmála 200 milionů dolarů. Těžko se pak přijímá argument, ačkoli logický, vycházející ze samotného námětu, že byl film určen především pro Asii, což se odrazilo i na tržbách a jejich rozmístění v rámci světových trhů. Dle webu Box Office Mojo film vydělal lehce přes 400 milionů dolarů, z čehož 25% zůstalo na domácím americkém trhu a 75% ve zbytku světa - trojlístek největších asijských trhů (Čína, Japonsko, Jižní Korea) přitom uzmul 150 milionů dolarů (jen sama Čína 112 milionů, tedy více než na celém americkém trhu). Přestože se nejedná o zavedenou sérii a svoje místo si teprve musí vybojovat, tržby by přece jen měly být minimálně o třetinu vyšší. Pacific Rim rozhodně nepřesvědčil.

Další z řady filmů naplněných pseudomoudry. Měl by ve vás zanechat dobrý pocit a "donutit" vás se radovat z maličkostí a každodenního života. No, ale nezanechá a nedonutí. Simon Pegg sice tyhle životní ztracence umí jako málokdo, ale tady jsem mu Hectora příliš nevěřil. Bylo to možná dáno i tou "sluníčkovou" stylizací (všude na světě je přece krásně, ať jsme chudí, nebo bohatí). P.S. Možná je to jen určeno naprosto jiné a úzké cílové skupině, protože buďme upřímní, kdo má v dnešní době čas a hlavně peníze se na x měsíců sbalit, letět do Tramtárie (Čína, Afrika a Los Angeles je přece skvělá kombinace) a hledat štěstí a smysl života?

V době, kdy se Hollywood snaží přicházet s projekty více či méně narušujícími koncept klasického vyprávění, natočila Angelina Jolie "film bez ozvláštnění" - natolik neinvenční, akademický, schematický a šablonovitý, který se v zásadních momentech sice musí držet životopisných faktů, ale v těch dílčích je zcela jistě mohutně (konvenčně) dramatizován. Typický oscarový projekt (v USA premiéra 25. 12. 2014), který vzniknout tak před dvaceti lety asi by nějakou sošku ukořistil a dostalo by se mu větší pozornosti, než si zaslouží. Takhle zůstalo "naštěstí" pouze u 3 nominací, navíc v technických kategoriích.

Tak markantní skok oproti prvnímu dílu, kde byla cítit jistá nekvalita, čekal asi málokdo. Nekvality si byli nejspíš vědomi i samotní režiséři a udělali z 22 Jump Street komediální podívanou roku, která svými (zde poměrně často zmiňovanými) sebeuvědomělými, sebereflexivními a sebeparodickými postupy značně narušuje tok vyprávění a iluzi reality. Divák je těmito zcizujícimi prostředky neustále znejišťován, jeho očekávání se neustále modifikují, přičemž film jde často až na samou hranici filmovosti (někdy možná až za ní), resp. žánrových pravidel a odkazuje k sobě samému jako k médiu nebo spíše k procesu filmové produkce a tvůrčím volbám.

Přežitý formát televizní reality show, která staví na uměle vytvořeném konfliktu mezi americkým Severem a Jihem. Zároveň neúměrně posiluje předsudky vůči celým USA a staví na odiv ideál krásy. Je to sice ve své hlouposti dost zábavné, ale zamrazí, když vás intenzivně naplňuje pocit, že v USA žijí buď neuvěřitelně krásní a štíhlí (nebo hnusní a tlustí), v každém případě totálně blbí lidé, kteří si myslí, že Česká republika je vlastně Čečensko a Praha je hlavní město Běloruska.

Vlastně mě film svou (pod)průměrností docela bavil. Svět budoucnosti spláchnutý v pár větách, zjednodušení na dřeň na základě kastovního systému. Tam někde ztracená v hledání sebe sama je dospívající hlavní hrdinka Beatrice, jíž ani rozřazovací test příliš nepomůže, má ale obrovskou touhu někam patřit. Kvanta pomalu vlhnoucích teenagerek jásají a s Beatrice se ihned ztotožní, přičemž nadále opovržlivě pomrkávají po rodičích, kteří jim přece vůbec nerozumí. Nejde o nic světaborného, je to mnohem menší "kult" než Hunger Games, ačkoli celosvětové tržby okolo 300 milionů dolarů při rozpočtu 85 milionů nejsou úplně špatné, na hlavní hrdinku se sice celkem dobře kouká, ale není natolik zajímavá, je plošší - prostě to není Jennifer Lawrence a Theo James je takový novodobý Steven Seagal - nasranej, zamilovanej, znuděnej, pořád se tváří stejně - krutopřísně.

Zajímavý film v tom, jakým způsobem pracuje s náznaky, implicitními významy, oddalováním či zatajováním informací. Stává se tak hůře rozkódovatelným, přičemž tato zvláštní nekomunikativnost občas hraničí s mírou únosnosti. Pro mě určitě nejméně divácký Solondz. P.S. Znalost Štěstí nutná.

Stuck in Love klame tělem. Tváří se jako typický produkt amerického nezávislého filmu, nicméně příběh má jasně definované obrysy, narace je klasická a uzavřená bez náznaku roztříštěnosti, rozmělněnosti či vyprázdněnosti, pocit každodennosti není natolik intenzivní, herecké obsazení je nadprůměrné. To vše ale nutně neznamená negativum, snad jen v rámci diváckých očekávání je nutné se v průběhu filmu přeorientovat na trochu odlišný zážitek. [==] Vyprávění se zaměřuje výhradně na rodinu Borgensových (rozvedený otec hledá ztracenou chuť do života a doufá v návrat ex-manželky, ex-manželka, která uplně přesně neví, co chce, promiskuitní dcera odmítá vážný vztah a citlivý syn, který se poprvé zamiluje), vše ostatní notně zjednodušuje a používá zkratek a zobecnění. Dávkování vtipu, dramatických okamžiků a zvratů, životních pravd a mouder je přitom celkem rovnoměrně rozloženo a feel-good biják nejen pro nedělní odpoledne je na světě. Ten závěr je teda až moc cukrkandlový a hřejivý. Slabší 4*.

Český distribuční název evidentně odkazuje k filmu Nancy Meyers Lepší pozdě nežli později, čímž pravděpodobně chce oslovit podobnou cílovou skupinu. Vzhledem ke stejnému obsazení hlavní ženské postavy v podobě Diane Keaton je to snad i trochu opodstatněné. Někteří diváci nalákáni na očekávaný zážitek mohou ale velmi rychle vystřízlivět. Především první polovina nemá daleko k nesnesitelnosti, film při jakékoli snaze o vtip selhává, zápletka je banální, příběh předvídatelný a divák jen čeká, jakmile jeho domněnky a hypotézy vyprávění potvrdí. Paradoxně ve druhé polovině, kdy jsou karty jasně rozdány a jde jen o to, jakým způsobem se dojde k očekávanému konci, je film přirozený, vtipný a funguje. Celkově je to tak na 2,5*.