Malarkey

Vystrašit diváka snad chtěli už hned první filmem i bratři Lumiérové. Od té doby se to s filmem táhne a každou filmovou dekádu určuje, kam až byl film se strašením schopný zajít. U filmu Strašení jsem na ono strašení byl opravdu hodně zvědavý. Námět byl více než dobrý. Je ale vidět, že už jsme v naprosto jiné době, protože to, co se tady odehrává mělo se strašením pramálo společného, leč atmosféra nebyla vůbec špatná. Jen škoda, že hlavní postava byla strašně afektovaná a profesor barákem korzoval, jak kdyby mu byly všichni duchové domu u prdele.

Vizuálně naprosto úchvatný kousek, což Japoncům v podobně laděných filmech, vysloveně jde. Komplikovanější je to s příběhem, který rozhodně není z řady těch jednodušších. A formou vyprávění tomu také vůbec nepomáhá. Měl jsem problém se orientovat na příběh o kyborzích, když jsem zíral na to neuvěřitelné precizno v animaci. A nepomohla tomu ani skutečnost, že po první méně kecací půlce se rozjela druhá půlka, která to všechno začala tak nějak vysvětlovat. Člověk pak očekává nějakej peckoidní, kulervoucí závěr a on je vlastně poměrně tichej a k zamyšlení. Tak hodně, že jsem při nádherné meditativní hudbě v titulcích (která ostatně běžela i v celém filmu) jen němě zíral a přemýšlel, co to všechno vlastně mělo znamenat.

Krásná krajina, maloměšťáctví a složité rodinné vztahy. Celou hodinu a půl koukáte na rodinné drama, které se chvílemi proměňuje v zajímavou kriminálku, aby Vás poslední půlhodina naprosto podrobně rozebrala na jednotlivé součástky. Film vědomě nevypráví vše na rovinu, nechává si momenty na pozdější chvíle a tak jsem měl občas problém s hlavní postavou, která se nevyjadřovala víc, než bylo vysloveně nutné. Na druhou stranu ji ale Matthew MacFadyen zahrál tak, že se mi o jeho zděšení ve tváři bude zdát ještě hodně dlouhou dobu. Musím totiž říct, že během filmu jsem se tvářil hodně obdobně. Zaručeně nejlepší film z Nového Zélandu, který jsem do dnešní doby viděl.

Moment, kdy partička náctiletých americkejch chcípáků s magičem v ruce vběhnou na hřbitov, byl pro mě impulzem k tomu, že si je oživlé mrtvoly vysloveně musí podat. Srali mě a srali mě fakt dost. A nezachránili to ani kozy ven v podobě nějaký punkerky, která tam na hrobě vytvářela démonův tanec. Paralelně dva debilní výzkumníci vyšlou do vzduchu nějakou jedovatou sračku a rozjede se to pravý tóčo. Těm pro změnu zachraňuje prdel nějaká černá verze Ramba a celý je to fakt hrozně vtipný až je to blbý.

Kdyby Smrtihlav ze začátku vědomě nepoukazoval na poctivou noir atmosféru, skoro bych si řekl, že by si tu cestu na tu pláž hlavní postava mohla dohledat na internetech. Jenže zatímco je cesta kamkoliv pro nás v dnešní době jednoduchým procesem, kde dvěma kliky vidíme nejenom cestu z pozice mapy, ale i cestu z pozice řidiče automobilu, tak v tomto filmu to byla kostra celého příběhu. Ten se ale z noir kriminálky během chvíle proměnil v absolutní sci-fi. V tu chvíli jsem si říkal, že je hezké, jak v devadesátých letech měli američtí režiséři koule na to točit podobné filmy. Dneska by jim to asi už nikdo nezaplatil pokud by to nemělo nálepku Marvel nebo remake.

Hodně zajímavé je sledovat, jak významný je pojem rodina pro Muslimy. Tento pojem totiž zachází za onu krajnost a vytváří tak hrůzné a smutné příběhy, jako se mi tu snažil odvyprávět tento film. Celou dobu jsem Umay přál lepší život. Celou dobu jsem ale měl pocit, že je to horší a horší. Závěr mě pak absolutně setnul. To se nedá popsat, ale musí se to ty dvě hodiny prožít. Je vidět, že muslimská rodina je tak strašně iracionální a složitý proces, až jsem rád, že nejsem její součástí.

Mrzí mě, že mi tento film tenkrát unikl v kině. V Mladé Boleslavi totiž nevysílal snad ani celý týden a už ho zaměnili za nějakou buď kreslenou ždímačku peněz a nebo americkej superhrdinskej film, kterých je nekonečnej mrak…ale pořádnej českej film, abych v kině pohledal. No a Ztraceni v Mnichově přesně takovým filmem jsou. Zelenka vyzrál nad divákem a vysloveně si s ním hraje od začátku do konce. To, co hodinu sledujete jako film, se v další hodině promění jako film o filmu. Do toho sledujete souvislosti a celé Vám to začne sepínat až ke konci filmu. K tomu všemu je to opravdu hodně vtipné a zábavné. Stejně tak herci jsou parádní – Myšička, Bambušek nebo Plodková. No a podstatná myšlenka Mnichova a odvážná teze, že Mnichovská dohoda nám vlastně pomohla, stačí k tomu, aby i historií podložený divák, byl nadšený. Na pět hvězd to za onu absolutní neobvyklost není. I tak je to ale jeden z nejzajímavějších českých filmů, co jsem viděl.

Vážím si filmů, které jsou, totálně lidskou formou, schopni vyprávět neobyčejný příběh, jehož tvůrcem je nejenom osud, ale i aktuální situace ve světě. Nezvaný host je přesně takovým filmem. Smutný, opravdový, reálný. Takový, jaký je sám život. Nakonec si všichni uvědomíme, že radostné maličkosti a láska je to jediné, co člověka opravdu dokáže potěšit. Ale i rozesmutnit.

Nějak bych to asi neměl vykládat, ale tenhle film mi přišel hrozně obyčejnej. Já sice uznávám, že Vera Brittain toho zažila tak moc, až se z toho musela vypsat. Nicméně, co naplat, když film se tváří tak strašně fádně. Což o to, herci byli dobří, ale to, co začíná jako unylá romantika, končí jako nevýrazné válečné drama. Pár zajímavých scén na bojišti v tomto filmu sice bylo, ale celý film to určitě nezachrání.

Jelikož je německo-české přátelství stále ožehavým tématem nad půllitrem piva snad v každé hospodě, kam vkročím, nepředpokládal jsem, že u Boba by to bylo jiné. Jakmile Schmitke v podání výborného Petera Kurtha vkročil se svým ukecaným kolegou do malé vesničky na pomezí hranic Čech a Německa, někde ve středu Krušných hor, tušil jsem, kam tohle všechno bude směřovat. A co víc, dočkal jsem se naprosto perfektního zfilmování vztahu Čecha a Němce. Tomu dopomáhá perfektní režie debutanta Štěpána Altrichtera. Dále geniální zvuk s hudbou od Johannese Repky, který si došel pro Lva naprosto právem. A především atmosféra s příběhem, bez které by Schmitke nebyl tak originální film, jak bezesporu je. Dlouho jsem totiž neviděl film s lepší atmosférou a nemyslím si, že by to bylo dané jen tím, že mi je české prostředí tak blízké. A stejně tak dlouho jsem ve filmu neviděl lepší dominu, než byla Helena Dvořáková. Lejt do sebe kořalky, do toho počítat účetnictví a naprosto ladným krokem sejmout kohokoliv, kdo se na ní byť jen podívá? To opravdu nesvede každá…klobouk dolů. Samozřejmě ale musím pochválit každého herce i neherce, který se ve filmu objevil. Každý tu totiž má své místo a každá postava je tu významným originálem. Schmitke tak na mě opravdu zapůsobil a počítám s tím, že tenhle výlet do Krušnohoří brzo rozjedu znova. K páté hvězdičce snad jen chyběl vypilovanější závěr, na jehož obranu budiž, že se to snažil zachránit dialogem v závěrečných titulkách.