Malarkey

Banda mladejch výrostků, ze kterých se pár let na to stali regulérní herci, se tu sešli v poměrně solidní kondici a zažili při tom jedno neobyčejně obyčejné dobrodružství, na které asi nikdy nezapomenou. Skvělý filmový dobrodrůžo po Americku, které mi připomnělo moje dětství, což je jenom k plusu. Takové obyčejné dětské dobrodružství dneska už nikdo netočí…škoda.

Dany Boon se tváří, jako že by mohl umět dělat humor. Tady mu to ale moc nevyšlo. A to jsem si přitom film Nic k proclení vysloveně užil. Jenže tady je to trošku jinačí humor a ten mi nesedl jak lidsky, tak ani v ten daný moment. Tak snad příště.

Zbytečně nucenější a umělejší seriál, než byla první série American Horror Story, jsem ještě neviděl. Jenže jsem ze všech stran dostával mraky doporučení na údajně nejlepší druhou sérii, že mi to prostě nedalo a tak jsem jí rozkoukal. No a první půlka byla podobného ražení. Tvůrci do blázince vměstnali všecko, co vměstnat mohli. Až jsem si chvíli říkal, že už tu jenom chybí spojitost s nějakým koncetrákem…a ono ejhle. Díl na to už tam na mě vyskakoval nějakej flashback z Březinky. To druhá půlka seriálu byla daleko zajímavější a právě kvůli ní jsem jí vlastně dokoukal. Zbytečně strašidelné scény vystřídalo postupné odpracování jednotlivých postav, na které jsem si postupně zvykal. Až k samotnému závěru, který šel vysloveně na dřeň. Nakonec klobouk dolů. Konečně seriál, který nemá problém položit otázky a zároveň na všecky odpovědět.

Filmová lobotomie mozku okleštěná o základní životní funkce. Nejnudnější adaptace Sherlocka Holmese, kterou jsem vůbec kdy viděl.

První díl pořádně nevěděl, jestli chce bejt vážnej a nebo vážně vtipnej. To druhej díl už je jiná kávička. Ten je totiž k smíchu od začátku do konce a všechno, co se v něm stane je absolutní nadsázka. A přitom to začíná nevinně. Stačí, že hlavnímu hrdinovi přišijou ruku z jedné zombie. To se pak začnou dít takové divy, že kohokoliv hlavní postava potká, toho si z hlavy už jen tak nevypudíte. U mě zaručeně nejvíce vede ten metro-gay pozér s nenápadně finským příjmením. Tyhle nenápadné severské narážky vysloveně dokážou zvednout náladu. Ostatně jako celý tenhle dil. Přiznávám se, že jsem nečekal, jak moc se budu smát a jak moc budu chtít další výbuchy uprostřed norské přírody.

Dětské dobrodružství v asi těch nejhezčích evropských kulisách, ve kterých byste s radostí mohli hledat draky, harpyje nebo kentaury, je v tomto případě přehlušená filmařským neumětelstvím.

Poláci se chopili hodně drsného tématu, které je, podle mě, pro ně stejně tak zásadní, jako pro nás Lidice. A první půl hodina vypadala opravdu dost ultimátně. Postavy uvěřitelné, atmosféra absolutně válečná, akce na úrovni. Takřka nic tomuto filmu nechybělo. Pak ale přišla romantická pusa ve zpomalené bullet-time scéně jak vystřižené ze hryMaxe Payneho, která tento zpomalovací efekt vymyslela. K tomu muzika, která do takového příběhu vůbec nepatří a celá ta nadějná atmosféra se v tu chvíli ztratila do prázdna. Pak se rozjel další klasický postup a celé se to jevilo hodně solidně, jenže v tu pravou chvíli opět přispěchala zpomalená scéna a do ní pro změnu pustili dubstep. To už jsem nedal a měl problém to dokoukat. Druhá světová není akční film. Druhá světová je pojem, při kterém umíralo mnoho lidí a právě proto by se příběhy z ní měly točit s úctou k těm lidem, kteří v ní padli. Tady to asi někdo nepochopil. A musím říct, že mě to hrozně mrzí. Město 44 by za jiných okolností aspiroval na významný film z druhé světové války, který by si zasloužil dalekosáhlejší rozbory, než jen dvouhodinovku na plátně.

Standardně mě rozcapenost harantů hrozně rozčiluje. Tady ten kluk je ale snad prvním dítětem, u kterého mi jeho rozcapenost vůbec nevadila. Nejenom, že na všechno měl pádnej argument, on ještě k tomu vůbec nebyl blbej. No a jak jsem následně viděl tu holku, tak jsem si říkal, že tohle bude jasná dvojka. Naprosto přirozený příběh ze života dvou naprosto odlišných postaviček, které spojí náhoda. Takové filmy mám hrozně rád, protože takový příběh dokáže napsat opravdu jenom život sám.

Je hezké vidět, jak se Jirka Bartoška po nemoci srovnal. Dokonce si myslím, že si kvůli tomu tuhle roli vysloveně užíval. A samozřejmě ani (nejedno) cigárko nesmělo chybět. Tudíž mu musímpoděkovat, protože takhle upřímně jsem se hodně dlouho nenasmál. Ba co víc. Tenhle film mi v hlavě nastartoval křečka na téma domestikace chlapů. Najít tu ideální hladinu je fakt asi umění. Jenže to, co tady předváděla Táňa Vilhelmová s Eliškou Balzerovou, mě bude děsit v nočních murách ještě hodně dlouho. Ale je vidět, že si to holky vysloveně užívaly. A nejenom ony. I vzpurní Jirka Havelka nebo Kuba Kohák byli výborní. Zrovna u Kuby bych nečekal, že se dočkám té nejlepší scény a zároveň životně nejdrsnější scény z filmu. Klobouk dolů. Teorie tygra sice není na dokonalých pět hvězd, ale minimálně jsou na poctivou komediální čtyřku, u které očekávám, že ji za život ještě párkrát zopakuju.

Tento Bollywood jsem dostal na doporučení s tím, že by mě nemusel zklamat. Tudíž jsem doufal, že se nedočkám indických happy tanečků a ejhle. Dočkal jsem se. Nicméně uznávám, že komedie to nebyla zlá. Jen to ve mně probudilo myšlenku, že i sebe lepší komedie by neměla být delší jak dvě hodiny. A už i ty dvě hodiny jsou totiž občas kolikrát za hranou. Pokud ale přeskočíte nekonečné snění spojené s tanečky a přežijete obrovské indické absurdno a krásno bez jediného odpadku nebo mraky šťastných lidiček usmívajících se jak Aštar Šeran na plakátu Vesmírných lidí, dočkáte se poměrně klasické komedie, která občas i pobaví. Další tři hodiny dlouhý Bollywood už ale asi nikdy vidět nechci.