Malarkey

"Co je život? Rovnováha pěti živlů. Co je smrt? Jejich nesoulad." - Jsem rád, že v Indii se najdou tvůrci, kteří chtějí odvyprávět místní životní příběhy tak, jak je na to divák zvyklý třeba u evropských filmů – realisticky. Bez barevných kudrlinek, příkras, indických tanečků nebo nekonečné tamní veselohudby. Masaan mi, i přesto, chvíli trval, než mi vysloveně sednul. Nicméně nádherné záběry na evidentně hezčí část Indie (bez jediného odpadku v záběru) a závěrečné splynutí dvou, do té doby odlišných, lidských příběhů mi udělalo vysloveně radost. I takový totiž umí být život.

Řecká kinematografie pro mě vždycky byla divná a film Hardcore na tom není jinak. Zvláštně, drsně, ale zároveň místy citlivě odvyprávěný příběh dvou děvek, kde jedna ví, že je děvka, přijímá to jako životní úděl a peníze z této práce ji těší. Zatímco druhá si myslí, že děvka není a vnímá tuto činnost jako zábavu. Jakmile ale příběh postupuje, i ta druhá nakonec zjistí, že se od té první příliš neliší a tak dopadne na podobné dno. Do toho se připlete nějaká ta bitka, krev, smrt a je zaděláno na průser. Hodinu a půl jsem přemýšlel nad tím, proč Řekové točí tak strašně divný a špinavý příběhy.

Podle mě film, jako je Remember, přesně vystihuje pojem kvalitního dramatu na absolutní úrovni. To je ta hranice, která odděluje dramata na průměrná a nezapomenutelná. A tento film je přesně na té nejvyšší možné hranici kvality. A samozřejmě salvy musí sklízet jak samotný scénář, který dokáže hned několikrát překvapit, tak především Christopher Plummer, který tady zahrál postavu dementního a zapomětlivého děduly (v 88 letech!!) tak úžasně, až mě mrzí, že se o něm příliš nemluví. Tento film jsem dostal jako doporučení od uživatelů Big Bear a gogo76, čimž jim děkuji. Absolutně souhlasím s jejich komentáři. Není víc třeba, co dodávat.

To, co je pro nás Bohumil Hrabal, je Giuseppe Tornatore pro Italy. Krásná poetika s láskou k filmu, která nás poměrně snadno přesvědčuje o tom, že život je krásný. A úspěšně.

V rámci evropské kinematografie byl pro mě dlouhou dobu rakouský film velkou neznámou. Buď si vybavím depresáře Hanekeho a nebo životopisný film o Falcovi. Víc ani ťuk, když nezabřednu do seriálových vod. Musím ale říct, že Jack mě po shlédnutí docela obstojně sejmul. Pokaždé, když jdu na film a nevím, co čekat, jsem neuvěřitelně zvědavý, s čím tvůrci přijdou a čím překvapí. Prvně bych rád pochválil herce Johannese Krische, který Jacka zahrál naprosto fantasticky. Také hudba mi k příběhu hodně seděla. Na druhou stranu jsem měl problémy s některými situacemi ve filmu, kde nejzásadnější asi bylo to, že jakmile Jack vyšel z vězení, všichni se k němu chovali až neuvěřitelně hezky. Na to, že se jednalo o bývalého vraha je to zvláštní přístup. Ale dobře. Závěr mě tak sejmul, že tohle Jackovi odpustím. Za mě tedy palec nahoru, rakouská kinematografie se parádně vyšvihla.

Olga Hepnarová a pokroucení lidské mysli v té nejtěžší možné podobě. Michalina Olszańska zahrála tak neuvěřitelně přesvědčivě a působivě, že na její recitaci dopisů Olgy pravděpodobně nikdy nezapomenu. Tvůrci se chopili nesmírně těžké látky a zvládli ji vysloveně na jedničku. Vědomá černobílá kamera v kombinaci s atmosférou sedmdesátých let perfektně vystihuje nemohoucnost doby něco řešit a tak se Olga odkazuje stále na sebe, svoje nitro, své myšlenky a my, jakožto divák, máme možnost přihlížet a přemýšlet nad tím, co se jí asi honí hlavou. Ve výsledku to stejně jako diváci nevymyslíme, ale mám pocit, že s takovou osobností by měl opravdu co dělat i renomovaný psychiatr. Nicméně bylo zajímavé takovou postavu dvě hodiny sledovat. A ve spojení s některými scénami, na které patrně nikdy nezapomenu, si myslím, že lépe tento film nemohl být odvedený. Jsem moc rád, že se tato herecká spolupráce mezi Čechy a Poláky povedla. A teď jsem zvědavý, za jak dlouho se někdo pustí do Horákové nebo bratrů Mašínových…

Na tomhle filmu je vysloveně dobrá jediná věc…a tou je Mickey Rourke. Hraje tu totiž poměrně normálního člověka. Normálního ve smyslu, že z něj není žádná komiksová zrůda a ani z jeho ksichtu nejde strach, když se na něj, byť jenom, podíváte. Nicméně normální člověk je v tomhle případě pořád relativní pojem, protože Mickey tu hraje bývalého nájemného vraha, takže to, co se mu honí hlavou, by asi chtěl prožít málokdo z nás. Příběh je pak klasickým přátelstvím s mlaďákem. A jelikož Nat Wolff hraje dost divnýho kluka s blbými postřehy a chováním tříletýho fagana, nezbývá nic jiného, než přijmout za vděk alespoň to, že Mickey konečně zase ve filmu vypadá trošku k světu.

Takový nepatrný výlet k náckům na západě od našich hranic. Opravdu hodně mě děsilo, co i dítě může mít v hlavě a co za bolest ve svém okolí svojí revoltou může způsobit. Některé momenty byly lidsky vysloveně nepříjemné, což byl účel. Jen škoda, že hlavní postava Bojovnice neměla větší prostor pro to, aby se vyjádřila a vysvětlila svůj přístup k životu. Nicméně i tak musím sklonit klobouk Němcům, kteří se skrz filmy snaží katarzí odčinit svojí minulost. Je to těžké, bude to ještě dlouhé a stejně se toho nikdy nezbaví. Nicméně o tom alespoň mluví…a to je také důležité.

Hodně osobní film, který se totální citlivou formou snaží vyprávět neuvěřitelně těžký lidský úděl dítěte. A úspěšně.

Srbský film mě tenkrát tak brutálně uzemnil filmem Srbský film, že jsem se po něm opravdu dost dlouho zdráhal na srbský film jen podívat. Uznávám, že v první větě toho srbského bylo nějak moc, ale musím říct, že to spojení země s filmem ve mně evokuje minimálně originalitu. A stejně tak originalita přichází i v rámci tohoto filmu. Ten se totiž celý odehrává v jedné místnosti, zaměřuje kameru jedním směrem na směsku různých balkánských postaviček a má snahu mě rozesmát. Humor je to ale evidentně chtěný a tak mi chvíli trvalo, než jsem si na něj zvyknul. Po chvíli už to ale byla jízda, kde se u mrtvoly debatovalo, jedlo a kšeftovalo a vůbec nikoho to nepohoršovalo. A nakonec musím říct, že mě to ve výsledku i příjemně pobavilo.