Malarkey

Standardní Netflix zklamání, kterých se rok co rok kupí čím dál tím víc. Scott Cooper, Christian Bale a námět kombinující mystiku a detektivku v 19. století tu dostali na prdel. Takovou nudu a prázdný děj si podobný příběh nezasloužil. Přitom zde film hravě ještě k tomu překračuje dvě hodiny stopáže. Nejhorší na tom všem ale je, že ve filmu je celá řada dobře odvedené práce, která kdyby byla podpořeny lepším scénářem, mohla to být pecka. Takhle tu Harry Melling v roli Edgara Allana Poea překračuje svoje herecké hranice, ale je mu to úplně k hovnu.

Musím říct, že už je to poměrně dlouho, kdy jsem se ve filmu bavil z každé další minuty. Zábavný kousek, u kterého od začátku nevíte, co se v další scéně bude dít, ale právě proto Vás to každou další minutou baví víc a víc. Herci skvělí, Ralph Fieness ještě o chlup lepší. V ději série nápadů, které kombinují horor, drama a černou komedii. Ve všech ohledech to ale dělá tak, aby to nezašlo do nějaké extrémní škatulky. Prostě překvapení, které stojí za to vidět.

Asi bych byl trapnej, když bych tady napálil Odpad! s tím, že tohle je prostě sračka, co nemá se Zaklínačem nic moc společného. To je sice pravda, uznávám, ale jako samostatný fantasy seriál to místy mělo dobré momenty. Třeba na začátku a na konci se objeví Marigold. Jeho objevení je sice nečekané překvapení, ale zase nám tu složil písničku, což mu jde ze všeho nejlíp. Je to ale samozřejmě béčko jak vyšité. Když si to ale pustíte s dabingem, tak se sem tam docela i pobavíte. Dabing je překvapivě docela hulvátský a ještě působí hrozně divně, což na zábavě taky překvapivě přidá. Jo, já se docela bavil, nebýt čtvrtého dílu, který si najednou začne na něco hrát, tak bych si asi ani nestěžoval. Knihy jsem v tomto případě naštěstí nečetl, takže pro mě asi jedině dobře.

Příjemné norské překvapení letošních Vánoc. Norové tu totiž v šesti dílech proplétají příběhy různých lidí na letišti v Oslu, které zastavilo lety vlivem aktuální vánici. Ze začátku jsem bojoval s některými postavami, které mě pro svojí aroganci hrozně rozčilovaly. Postupem času se to ale ani moc nezlepšilo a až poslední dva díly těm všem jednotlivým příběhům začaly dávat trošku řád, ucelovat ten děj a spojovat příběhy různých postav, které byste na první dobrou nečekali, že budou patřit k sobě. Hodně to připomíná Lásku nebeskou, ale přitom je to hodně realističtější, vážnější, místy i smutnější. Prostě skandinávské ve všech ohledech.

Docela uřvaná dialogovka, ze které je ta divadelní naivita cítit na sto vzdálených honů. Film se dělí na tři části, tři rozdílné příběhy, kde ve všech převládá fantastický civilní výkon Waltera Matthaua. Ten si tu totiž střihnul tři různé postavy, kde všechny tři role se snaží rozřešit ne úplně pohodlnou situaci. Nezáviděníhodná byla třeba v první příběhu, zábavná pro změnu v příběhu druhém. Třetí příběh je pak vysloveně rodinný a trošku panický. Rodinné trampoty nicméně řeší všechny tři příběhy a tak je třeba se na ně řádně připravit. Druhý příběh byl ale asi nejlepší a nejzajímavější. Zbytek spíš ukazoval to divadelní herectví přítomných herců.

Emil Zátopek si zasloužil přesně takový dobový film. Krásně odvyprávěno, i když tu retrospektivu ve filmech úplně nemusím. Ze začátku jsem v ději chvíli plaval, ale postupem času jsem se do něj dokázal dostat a tudíž si ho mohl i krásně užít. Navíc ta linka z "přítomnosti" s Ronem Clarkem je fantastická. Tam to jde až za hranice samotného sportovního příběhu a dostává se to do příběhu o jednom velkém přátelství. Co tu ale zaslouží absolutní obdiv, tak to je výkon Václava Neužila. Tam teda uctivá poklona. On nejen, že jako Emil Zátopek vypadá, on jím vysloveně je. To je prostě fantazie a jsem rád, že podobné filmy s osudovými postavami naší historie vznikají.

Od režiséra nic nového, čím by mě na první dobrou uchvátil. Příběh nezajímavých lidí, kteří dělají strašně nezajímavé věci. Navíc Alana Haim mě vůbec nijak neuchvátila, zatímco Cooper Hoffman nezapře vzhledem, ale i super výkonem svého tátu. Jediné, co si ale vysloveně zaslouží pozornost je dobový soundtrack. S muzikou totiž Paul Thomas Anderson vždycky umí fantasticky pracovat. No a pak pár vedlejších rolí. Hlavně teda Bradley Cooper, který jediný rozčeřil vody nudy. Kdo má ale rád režisérovy filmy a jeho příběhy o zbytečných lidech, tak ten bude nejspíš standardně spokojen.

Detektivní béčko jak vyšité. Na první dobrou doufáte, že si u toho odpočinete, ale děj a vtip to má jak telenovela.

Je pravda, že herci jsou tu solidní a efekty taky nejsou úplně k zatracení. Asi tu opravdu nikdo nepočítal s tím, že tohle se tak posere. A co čert nechtěl, přesně tak to dopadlo, takové naleštěné nic. Nuda, šeď, zmar.

Zrovna nedávno jsem viděl verzi Pinocchia od Disney a zamýšlel se nad tím, zdali by takový příběh šel natočit jinak, než-li pohledem dětských očí. Nešel, ale když se toho chopí Guillermo del Toro, pro nějž je to životní projekt, může se jednat o jeden z nejhezčích filmových zážitků jak pro dítě, tak pro dospělého. Točí se tu témata jako alkoholismus, fašismus, smutek a deprese a přese všechno se na film budete koukat s něhou a nadšením. Nádherný, animačně neobvyklý a originální zážitek a přesně to, co o tomto filmu sám Guillermo del Toro řekl - poctivý kus filmařiny.