Adramelech

Ani nevím, kolik těch Vetřelců vlastně je. Kolik to má dílů, jaký to má prequel, kolik je všemožných remakes a kolik volných parafrází (samozřejmě deklarovaných jako pocta) či kolik tvůrců myšlenku prostě jenom ukradlo a zpracovalo po svém. Pamatuji si pouze první díl, tj. původního Vetřelce, který se mi líbil. I sebevíc nosné téma při jeho opětovné exploataci dalšími umělci i neumělci, při jeho stále novém a novém ždímání ve snaze vymačkat z něj co nejvíc peněz, začne sračkovitět, čehož pádným důkazem je tento film. Lidská hrabivost je tak odporná, že vesmírné obludy jsou oproti ní vrcholem krásy a elegance.

V jednom románu od H. K. Laxnesse říká muž prodejci biblí: „Jediná bible, na kterou na Islandu věříme, je veliká jak bedna od rozinek a stojí jednu krávu. Tahle knížka vytištěná na záchodovém papíru nemůže být bible.“ Z toho je patrné, že hlasatelé křesťanské víry to na Islandu nikdy neměli snadné. Podobně i v tomto filmu to „dánský ďábel“, který přijel evangelizovat Islanďany, nemá jednoduché, zvláště když neumí islandsky a např. ani neví, že zdvořilostní otázka, jak se někdo má, zní v islandštině „Jak jsi na tom s rybami?“ Pastor zkrátka není na ostrově dvakrát vítán. Zdá se, že vleklé spory ohledně rybářských háčků, které vedli Islanďané s dánským králem (korespondence probíhala v latině) v oné době ještě neupadly v zapomnění. – Film se vyznačuje volným tempem, působivou atmosférou, krásnými záběry přírody a docela zajímavým dějem.

Nejkrásnější scéna. Černoch v raketě zdobí vánoční stromeček a přitom kouří doutník. Vidí ho velitelka a praví: „Co to, sakra, je?“ Čekal bych, že bude pokračovat takto: „Kolikrát vám mám opakovat, že v kosmické lodi je kouření zakázané.“ Ona však řekne: „Za chvíli začíná instruktáž, kapitáne.“ On: „Jsou vánoce...“ Kdy vlastně začala v USA ta štvanice proti kuřákům, která se potom přenesla do Evropy? – Film je ucházející sci-fi vetřelčího typu.

Film působí jako parodie romantických komedií. Jediné, co mě na něm potěšilo, byl slovenský dabing, protože rád slyším mluvenou slovenštinu. Během sledování jsem uvažoval o tom, jestli je hlavní hrdinka papluha, culfa, klampa, lušta, mríha, pcha nebo dokonce zola neočatá.

Řešení problému je jednoduché. Zpřísnit hygientické normy a důsledně kontrolovat jejich dodržování. V případě shledání závad udělovat vysoké pokuty. V kapitalismu se výrobcům udělují pouze symbolické pokuty, aby pro firmy nebyly likvidační. To by se mělo radikálně změnit, neboť firmy, pro které je zisk důležitější než zdraví spotřebitelů, je třeba likvidovat – míněno v ekonomickém smyslu. Navrhuji toto: Při zjištění prodeje závadných potravin udělit pokutu minimálně 100 tisíc USD. Při každém dalším opakování udělit pokutu vždy o jeden řád vyšší. Pokud došlo k poškození zdraví spotřebitele/ů, udělit pokutu 1 milion USD plus povinnost uhradit náklady na léčení jídlem otrávených či infikovaných osob. (V případě úmrtí spotřebitele/ů v důsledku otravy či infekce uloží soud povinnost zaplatit odškodné pozůstalým rodinným příslušníkům.) Při opakovaném porušení předpisů s uvedenými následky (újma na zdraví spotřebitele/ů) zvýšit pokutu pokaždé rovněž o jeden řád. Pokuty ve výši dejme tomu 10 miliard USD by si všimly i nadnárodní řetězce. Jestliže by firma pokutu nezaplatila, řešit exekučně zabavením majetku (výrobních prostředků atd.) státem. – U nás by bylo třeba postupovat obdobně.

Hned v úvodním slovu se dozvídáme, že na počátku všeho byla kostka. Podle Janova evangelia bylo na počátku slovo, podle Goethova Fausta byl na počátku čin, podle jednoho jihoafrického kosmogonického mýtu (Pangvové, Tanzánie) byl na počátku strom a mravenci, kteří žrali jeho listy. Když jim listí došlo, začali konzumovat svůj trus, čímž trusu stále přibývalo, až z něj nakonec vznikl svět. Africký mýtus mi přijde filosoficky nejhlubší a nejlépe vystihující povahu světa. – Film je vysoce akční, i když mě ta mechanická monstra (auboti), jež zjevně mají tvořit nejefektnější vizuální prvek tohoto filmového díla, zas až tolik neuchvátila, ale na druhé straně příběh nezatěžuje diváka nějakou logikou, která zde v podstatě téměř absentuje. Děj prostě běží a běží a furt se něco děje, takže pořád je co sledovat. Suma sumárum se na to však koukalo dobře. A jak to dopadlo nebo nedopadlo s tou kostkou? To se dozvíte v tom filmu...

Jednoduchý až naivní dobrodružný příběh pojatý jako romanticky laděné sci-fi. Naprosto mě však dostal úchvatný vizuál. Obyvatelé Pandory, trochu střižení podle vzoru elfů, vypadali fakt dobře, hlavně v ženském provedení; myslím, že leckterý pozemšťan by si dal říct. (Doufám, že mi zase někdo nenapíše do vzkazu, že jsem úchyl.) Představuji si, že by se tento film nějakým nedopatřením dostal do prvorepublikových kin. To by byly tržby!

Děj se odehrává v dávné minulosti, v dobách, kdy si ženské upravovaly vlasy do kudrlinek. Pak přiletěla zkázonosná kometa a výrazně zredukovala počet obyvatel USA. Někteří jedinci však přežili, jako třeba ta kudrlinkatá slečna, která místo toho, aby se šla podívat na kometu, raději souložila v promítací kabině kina s promítačem. Rozumné děvče! Sice věčně hraje na automatech a přitom se cpe smaženými bramborovými lupínky, ale že je sex zajímavější než nějaká kometa, je jí jasné. V tom spatřuji hlavní myšlenkové poselství tohoto filmu. Ukáže se, že přežili i další lidé, třeba slečnina rovněž kudrlinkatá sestra, která prožila noc ve skladu, protože se předtím pohádala a porvala se svou matkou. Kampak holky půjdou? Ano, jdou vyplenit módní oddělení obchodního domu. Dál je to taková střídmější zombárna; zombie jsem tam viděl jenom dvě. Proč je jich tak málo? Protože většina lidí se rozpadla v prach. Ti, kteří zůstali, se mezi sebou vraždí jen tak z plezíru a někoho zahubí i vědci, kteří vyvíjejí nějaké sérum proti covidu či co. Ale dopadne to dobře a malý zbytek zdravé přeživší populace znovu zalidní Spojené státy. Kdyby šlo o dokumentární film, vysvětlovalo by to, proč jsou dnešní Američané tak inteligentní a zdatní.

Poněkud krkolomný a nepříliš zdařile zpracovaný námět. Hlavní hrdinka mi přišla nesympatická. Takový typ žen označuji slovem "husa". Film brnká na paranoidní strunu lidské nátury, což je asi jedinou ne-li předností, tak aspoň zajímavostí tohoto snímku.

Když ženu pronásleduje stalker, je to jistě nepříjemné. Když ji pronásleduje stalkerův duch, je to ještě horší, protože duch může prudit pořád a nikdy se neunaví. A tenhle duch je navíc neskutečně užvaněný, a co hůře, je hrozně nudný. Samotný příběh je absurdní a jeho vyústění ještě absurdnější. Scénáristé se moc nevytáhli. Přitom kdyby toto téma fundovaně uchopili, mohl to být dobrý film. – Nekromancie je úctyhodně starou magickou disciplínou, která se v minulosti těšila velké oblibě. Dnes se praktikuje už jen zřídka a lidé o ní nic moc neví. Tak aspoň stručně připomínám: Ze starého Řecka známe kupříkladu čarodějnici Theoris, která pocházela z ostrova Lemnos a v Athénách provozovala nekromancii. Její praktiky kritizoval nejslavnější antický řečník Démosthenés (384–322 před n. l.). Nekromancií se zabýval římský senátor, polyhistor, novopýthagorejec a Ciceronův přítel Publius Nigidius Figulus (1. stol. před n. l.). Jedním z nejslavnějších nekromantů druhého století byl Iulianos zvaný Chaldejec (otec neméně slovutného mága Iuliana Theurga), který vyvolal Platónova ducha a položil mu četné otázky. Duch se mu prý zjevil v podobě zářícího geometrického obrazce. S nekromantickými praktikami byli obeznámeni i římští císaři Nero, Caracalla, Elagabalus a Iulianus Apostata. Nerona, který zaklínal ducha své matky Agrippiny, zasvětil do magie parthský král Tiridates, když roku 66 přijel s doprovodem svých dvorních mágů na návštěvu do Říma. Caracalla vyvolal fantóm svého otce a svého zavražděného bratra Commoda, jehož přízrak jej pronásledoval ve dne v noci. Posledním nekromantem světového jména byl Eliphas Lévi, který provedl nekromantickou evokaci Apollonia z Tyany. Náš František Kabelák vyvolal za pomoci nekromantického obřadu fantóm Numenia z Apamey. Návod na svoji nekromantickou evokaci údajně zanechal Pierre de Lasenic, ale jeho žáci tohoto předpisu nevyužili. - - - Scénář bych předělal následovně. Vzhledem k tomu, že pronásledovaná dívka má (spoiler!) mrtvolu zavražděného stalkera pořád v kufru svého auta, se nelze divit, že duch dělá takový brajgl. Bylo by tedy třeba nejprve zlikvidovat tělo, a to co nejdůkladněji, aby duch ztratil hmotnou základnu, na niž jsou vázané jeho zbytkové energie. Nejlepší by bylo rozpustit tělo v roztaveném hydroxidu sodném nebo v kyselině per-hexa-sírové, ale na to musí být člověk zařízený; doma ve vaně se to udělat nedá. Slečna by nanejvýš mohla pohřbít mrtvolu do země, posypat ji nehašeným vápnem a pak hrob zaházet zemí. Dále by bylo zapotřebí, aby dívčina kamarádka byla erudovaná okultistka, která by slečně pomohla s nekromantickým obřadem, jehož cílem by bylo ducha zapudit. Návodů, jak se to dělá, se v grimoárech z 18. století dochovala spousta. Technické detaily vynechávám, protože takové rituály jsou dost složité a pronášené formule bývají dlouhé jak Lovosice. Ale kdyby se postup zkrátil a trochu filmově opentlil, mohl by to být mysteriózní thriller jak řemen.