Lima

Začátek pozvolného úpadku kdysi velkého herce ve vážně míněné sci-fi, která se díky fušerské režii stává parodiíí sebe samou. Heston tu je jenom proto, aby mohl pobíhat s obnaženou chlupatou hrudí, zlí nakažení budí hrůzu bílými parukami, bílými kontaktními čočkami a tvářemi pomazanými pudrem. Budete se smát nad zhovadilostí scenáře a žasnout nad nemotorně natočeným akčními scénámi s jasně viditelnými kaskadérskými náhradníky. I Bert I. Gordon by to natočil lépe. Sagala do gulagu, Douglase do psychiatrické léčebny!

Trnitá cesta mopu do amerických domácností. Přiznám se, ža tahle synopse mi přišla tak fádní a nezajímavá, že mě to předem nelákalo ke shlédnutí. Od začátku filmu to bylo "celkem zajímavé, ale ničím zvláštní", někdy celkem bizarní, kdy se postavy chovají divně (klasický to neduh Russellových filmů), ale od setkání Joy s postavou Bradleho Coopera v polovině filmu jsem byl pevně zaháčkován až k výslednému dojmu "výborné". Samotná scéna představení mopu její stvořitelkou v TV reklamě byla pětihvězdičková, stejně jako bylo ponoření se do role ze strany Jennifer, která to tam emocionálně hrnula jak sněhový pluh. A propós zima byl dobrý tah, poletující vločky tomu vyprávění dodávaly přitažlivou atmosféru, společně s hudbou, kterou Russell vždycky uměl ve filmu správně použít.

Trvalo to dlouhých 33 let, ale dočkali jsme se. Po Episodě 6 nejlepší filmový zářez do Star Wars univerza. Nepůsobí vyumělkovaně, nevypráví skrze dějové oslí můstky pro blbečky a s hlavními i epizodními postavami zachází neurvale a bezútěšně, tedy jako ve skutečné válce. Její rozjezd je možná příliš pozvolný (má jediná výtka), jinak je to čirá fanouškovská radost. S Garethem Edwardsem bych zašel rád na pivo, nejenže ve svém předchozím filmu jako jeden z mála pochopil poetiku původních japonských Godzill, ale ani Star Wars v jeho podání nevypadají jako kýčovitá omalovánka. Dejte mu další Star Trek! :o)

Plakátové info: STVOŘILI NELIDSKOU BYTOST, KTERÁ ZNIČILA VŠE, ČEHO SE DOTKLA!! ___ Synopse je jednoduchá. Žena umírá na tuberkulózu a je zachráněna dvěma lékaři kolegy, kteří jí píchnou speciální uzdravovací sérum, které z ní učiní zlou bytost, která se umí přeměňovat (což se projevuje změnou barvy účesu a make-upu) a zabije každého, kdo jí stojí v cestě. První, co zaujme je, že film byl natočen v oku lahodícím cinemascope formátu, který tehdy ještě nebyl v kinech běžnou věcí. Za druhé - hlavní herečka neumí hrát a v roli se nejde pouze, když propadně vzteku a někoho morduje, jedině tehdy jsem jí to věřil. Triky jsou docela pěkné (v zrcedle pozorovaná již zmíněná náhlá změna barvy účesu, mizející jizvy na ruce po škrábnutí leopardem), muži jsou tu výhradně v pozici přitroublých pasivních trubců, se kterými si dominantní žena dělá co chce, ale především - ten příběh je tak přihlouple podán, že ho nemohli brát vážně ani tehdejší diváci (a že tehdy čelili stovkám naivních a ještě naivnějším filmečků). Některé scény fakt spadají až do sebeparodie, naštěstí si to u mě Neumann plně vyžehlil rok poté, s fantastickou Mouchou.

Milostný trojuhelník, o nic víc tam nejde a celé to nějak vyšumí do ztracena. Woody už točí jenom ze setrvačnosti, ale zrovna Café Society je tak hladivé, milé a svým způsobem i sympaticky staromódní, obzvláště, když to má bezchybnou atmosféru Hollywoodu 30.let, tedy doby, která mě, staromilce, vždycky přitahovala. K tomu jsem učinil poznání, že Stewart umí být i půvabná, když jí to role umožní. A vlastně i ten konec byl přesně tak melancholický, jaký asi měl být.

"Který černý soukromý očko utáhne spoustu ženských? Shaft!", zpívá se ve filmu. Shaft byl první. Přinesl filmovému světu žánr ´blaxploitation´, přinesl černošského hrdinu, kterému do náručí padají ženský jak na běžícím páse, který se nebojí černých ani bílých, který, když je potřeba, je patřičně agresivní, ale přitom inteligentní. Na to všechno slyšeli černoští mladí kluci z předměstí, kteří se na film hrnuli v zástupech. Přesto pověst filmu trošku předhází kvalitě. Čekal jsem to víc nahláškovaný, víc sexuálně podbarvený (2 holky za celý film? - Shafte jseš salát), víc akční, potažmo násilný (tři menší akční sekvence to nevytrhnou). I tak je to zajímavé vidět, už kvůli skvělé atmosféře New Yorku začátku 70.let, dobového oblečení, vozového parku a dealujících černých feťáků. A bílá populace tu hraje stafáž, nepodstatné druhé housle, tak to má ve správném blaxploitation být.

Nikdy bych nevěřil, že film ze sci-fi žánru může vypovědět o povaze lidí obecně více, než stovky jiných psychologických filmů, které se kdy přehnaly přes plátna kin. Tohle je filmová událost s velkým U za poslední roky, na podobné sci-fi jsem čekal od vynikajícího Zemeckisova Kontaktu z roku 1997. A zároveň je to takový lakmusový papírek o naší populaci, jestli jste idioti (jako ti hošani dvě řady za mnou, kteří celý film jakoby vtipně hláškovali a nevědomky se řechtali vlastní idiocii), nebo citliví lidé, kteří něco takového dokáží docenit. A Amy Adams je božská.

Nedá se říci, která verze je lepší. Obě mají svůj emocionální vrchol, ta francouzská v podobě přejezdu přes ropné jezírko i s jeho tragickým důsledkem, Friedkinova má zase nezapomenutelnou scénu přechodu po lanovém mostě nad rozbouřenou řekou. Ale jinak jsou obě v podstatě úplně jiné a krásně se vzájemně doplňují. Snad jen francouzský originál má zbytečně dlouhou úvodní seznamovací část, která stopáží překračuje více jak hodinu a potřebovala by prostříhat, jinak je to ale vydatná porce prvotřídní filmařiny. A Yves Montand zamlada vypadal jak David Gahan z Depeche Mode :o)

Tak co tu máme? Dvě solidní lekačky, ale jinak je to kompilace těch nejprovařenějších hororových propriet a postupů, které jsme mohli vidět v desítkách jiných žánrově spřízněných filmů. Navíc horory ze 70.let, na které Wan odkazuje, to uměly lépe. K tomu se tady operuje se scénářem, který je prostě…..hloupý, až to práská dveřmi hlasitěji, než to uměl ten duch. V první půli to Wan ještě kočíruje s přehledem, druhá půle už je jen festival hlouposti a trapnosti. Při některých scénách, třeba toho výslechu ducha ergo dívky s plnou pusou vody, jsem se za tvůrce až styděl. Ale Wana přesto nezatracuju, pořád umí z „prdu udělat kuličku“, třeba v povedeném prequelu, který byl v mnoha ohledech prostě lepší.

Nemainstreamový, obrazově podmanivý, hypnoticky vtahující zážitek pro ty, kteří dokáží ocenit mimořádné vizuální cítění Nicolase Windinga Refna. Jenže také je tu Refn explicitně provokující, úplně zbytečně a bez několika scén (sex v márnici, blití oka) bych se fakt klidně obešel. Takže když sečtu pro a proti, Refn nakonec uhrál remízu, ale má kluk jeden talentovanej na víc, mnohem na víc. Takhle nějak by asi točil Jaromil Jireš, když zrovna tvořil ´Valerii a týden divů´, byl by přitom tak trochu zvrhlík a jel by permanentně na drogách :o)