(mOnkey)

Někdy si člověk říká, že už viděl vážně všechno. Pak se nachomýtne ke Garth Marenghi's Darkplace a utvrdí se v tom, že už ho nemůže překvapit vůbec, ale vůbec nic. Proto když jsem po doporučení zabrousil na profil Psychoville, už podle plakátu mi bylo jasné, že tohle bude šílenost dotažená ad absurdum. A skutečně jsem nebyl daleko od pravdy. Tahounem jsou tady rozhodně postavy. Můžu vám zaručit, že větší sebranku psychopatů, pošuků a vyvrhelů společnosti jen tak někde neuvidíte. I žánrová nabídka je více než pestrá - tvůrcům se nějakým záhadným způsobem podařilo zkombinovat drama, parodii, muzikál i béčkový horor, ale přesto zůstat zcela nad věcí a primárně v chlívečku hodně ulítlé komedie. A víte co? Ono jim to vyšlo! Až uvidíte, jak se bláznivé epizodky jednotlivých postav vyvrbí, určitě nezůstanete duševně bez poskvrny. U mě vítězí ta o běsnícím "miminu" Freddym, a o šíleném sběrateli. Škoda, že ostatní za nimi o něco zaostávají. Přesto jsou má očekávání před druhou sezónou až nadstandardně vysoká.

Díky burině a PanuCitronovi za nepřímé doporučení. Jinak by se ke mně tato nadmíru zábavná sci-fi taškařice asi nedostala. Seriál paroduje nejslavnější sci-fi záležitosti, jako jsou Star Trek, 2001: Vesmírná odysea či Star Wars (jistě by si vzal na paškál i další klasiky, kdyby neměl pouhých osm dílů), ovšem znalci žánru v něm jistě najdou fanouškovských pomrkávání celou řadu. Pokud výše zmíněným sériím/filmu neholdujete (a máte například jen rádi Červeného trpaslíka), nezoufejte, Quark je i pro vás, protože znalost universa není k pochopení většiny slovního humoru nezbytně nutná. I já, který viděl ze seriálového Star Treku vždy pouhé fragmenty (a to ještě se škodolibým záměrem vysmívat se mu), jsem okamžitě vypozoroval zřetelnou paralelu mezi kapitány Kirkem a Quarkem. Quark má podobné jméno jako jeho slavnější bratříček, takřka identické vzezření, a kdesi hluboko v kosmu velí korábu, který po většinu času zachraňuje vesmír od nebezpečných... odpad(lí)ků.

Duo ultratrapných a ultrablbých "moderátorů" je smrtící.

No vida. Uwe by měl nadobro přestat točit herní adaptace. Ty mu totiž vůbec nejdou, ale není to tak úplně jeho vina. Ony už samy předlohy mají dost debilní děj a převést je na filmové plátno tak nebude žádný med. Rampage podle hry není a Uwemu se povedl. Tedy docela dobře. Někdo v komentářích zmiňoval Falling Down, který to možná připomíná běsněním, ale ne myšlenkou. Motivy hlavního hrdiny Billa jsou dost naivní, ale tady zcela podružné akci. Ta je vcelku svižná, ale ve snaze o greengrasovskou dynamiku často zbytečně nepřehledná a ne tak efektní, jak bylo asi zamýšleno. K tomu režisér přikládá jakoby umělecké prostřihy na hlavního hrdinu, které mě osobně rušily. Ale jinak jsem spokojen. Vzhledem ke krátké stopáži se daří držet tempo na maximu a zábavu vcelku taky. A pak že to nepůjde.

Inu, asi takhle - pokud máte rádi videohry a speciální slabost chováte k 8 a 16bitu, budete se první půlhodinu Ralfa tetelit blahem. V těch třiceti minutách se totiž seznámíme se světem, ve kterém jsou dětskou vášní herní automaty (vzpomínáte na maringotky?), na nichž se paří od rána do večera. Po zavíračce ale postavy z videoher žijí svůj vlastní život, Ryu s Kenem ze Street Fightera spolu chodí na pivo a náš antihrdina Ralf se s ostatními herními zloduchy účastní u Pac-Mana terapií na téma „co nás v životě trápí a kam směřujeme“. Ve světě Ralfova automatu je vše skvělé - kromě toho, že se jedná o zjevnou narážku/poctu původnímu Donkey Kongovi (i ten automat ve filmu vypadá stejně), kde Ralf představuje Donkeyho a jeho rival, opravář Felix, Maria/Jumpmana, se postavičky pohybují trhanými pohyby a zní tu parádní retro melodie, prostě blaho. Pak se na okamžik ocitneme ve světě stříleček z pohledu první osoby, což v tomto případě znamená něco mezi Halo, Call of Duty, Metroidem a filmem Hvězdná pěchota - taky super (ta kratičká first-person pasáž, jíž se Ralf účastní, je pro mě jedna z nejpovedenějších scén, jaké jsem u animáku kdy zažil). Tvůrci se bohužel (a pravděpodobně oprávněně) domnívali, že s příběhem, který staví na alespoň minimální znalosti videoher 5-40 let starých, u pětiletých dětí neuspějí, a tak téměř všechny narážky, které mají navnadit nás, herní nadšence, vměstnali do oné zhruba třicetiminutovky, aby nám aspoň na chvíli zavřeli pusu, a pak vypravěčsky uhnuli na úplně jinou kolej. Ta kolej je bohužel tak dětsky přívětivá a hráčsky nevděčná, že silně oslabuje výsledný dojem z filmu. Řeší se v ní vztah Ralfa a malé holčičky (zajímalo by mě, kdo přišel s nápadem, aby ji dabovala více než padesátiletá Veronika Žilková), její začlenění do kolektivu a podobné prkotiny, které už jsme viděli v tolika filmech, že bychom je na prstech celé české pařanské komunity nespočítali. Vzhledem k tomu, čím mohl Ralf být, převládá spíše zklamání a souhlasím s DaViDem´82, že předfilm tentokrát předčil hlavní program. 75%

Milý malý film (rozpočet dva a půl milionu dolarů), u kterého sice po prvních pár minutách přesně víte, kam se bude ubírat, ale stejně mu to nakonec (pravděpodobně) odpustíte. Frank je bývalý trestanec s pokročilým Alzheimerem, jenž si v minulosti poseděl v chládku za své zlodějské přečiny. Teď žije stárnoucí muž sám a jednou za týden ho navštěvuje jeho syn, který mu koupí robota, aby mu vypomáhal v domácnosti a staral se o jeho duševní zdraví. Frank nejdřív není přítomností mechanického společníka vůbec nadšen, ale poté co zjišťuje, že robot není schopen rozlišit mezi správným jednáním a kriminální činností, rozhodne se s jeho pomocí provést poslední prácičku/y. Nesklízejí se tu auta ani nespouští hotelová postel na kladce, ale krade kniha a šperky mladého manželského páru. To vše v rámci zachování „vyššího dobra“. Je třeba upozornit na to, že film funguje hlavně díky vynikajícímu Franku Langellovi, starému morousovi trousícímu hlášky („Zmizte, vy usmrkanci.“ „Co je to za zmetka?“), které by stejně dobře připadly snad už jen Clintu Eastwoodovi. Zbytek obsazení je bohužel jedním slovem příšerný (až na Susan Sarandon, ta ujde), což přičítám zejména malému rozpočtu, který nedovoloval lovit v áčkových vodách. Rezignovaný James Marsden se raději ani nesnaží tvářit, že by uměl hrát (v čemž má pravdu, protože opravdu neumí) a Liv Tyler je se svou konstantě ublíženou tóninou hlasu mimořádně otravná. Závěrečný zvrat ve vztahu dvou postav (nechci zbytečně spoilerovat) působí jako vycucaný z prstu, na druhou stranu Frankovo rozhodnutí, jestli učiní jistý „morální“ krok a přijme tak následky stáří a chřadnoucího duševního stavu mi přišlo hodně fajn. P.S. Pokud by někdo věděl, kde sehnat skladbu ze závěrečných titulků, byl bych rád, kdybyste se mi ozvali. Zájemci si ji můžou zatím pustit zde, ale zajímalo by mě, jak funguje YouTube počítadlo, zřejmě započítává pouze jednu návštěvu denně, neboť jenom já jsem si dnes písničku pustil už nejméně třicetkrát. : ) 70%

Kdesi v Americe pobíhá po loukách chlápek v obleku gorily s hrncem na hlavě. Jeho cílem je zničit hrstku zbývajících lidí, kteří přežili útok tohoto přerostlého retarda v overalu, který se až nápadně podobá miminu a rozumově je tak na poloviční úrovni. Na druhou stranu je celkem legrace, že lidi se jím nechají nahánět a neprojevují sebemenší záchvaty paniky. A proč taky, všem jim je jasné, že tenhle dement z vesmíru proti jejich ještě dementnějšímu chování nemá nejmenší šanci a že jeho mozkové obvody se roztaví pod náporem důmyslných plánů, které přeživší inteligence přichystá.

Velmi chytrý tah na branku! Komedie pro náctileté nemám zrovna v oblibě, protože témata, o kterých pojednávají, bývají přinejmenším pitomá. Ani Rock 'n' Roll High School není v tomhle směru jiná, řeší revoltu mladé generace vůči autoriám, řeší vztahy a sex. Proč tedy takové hodnocení? Protože RAMONES! Přiznávám, že kultu kolem téhle newyorské partičky jsem podlehl ve svých jedenácti a dodnes mě to naštěstí nepustilo. Takže i když film sám o sobě není z valné většiny kdovíjak zábavný a už vůbec ne objevný, kvůli těmhle čtyřem vlasáčům musím na výsledném hodnocení silně přitlačit. Hey Ho Let's Go!

Myslím, že nemá moc cenu se dohadovat, zda je Rocky Horror Picture Show originální nebo ne. Nepopiratelným faktem totiž zůstává, že tenhle muzikál jednoduše nemá obdoby. Ať už jde o FANTASTICKÝ námět, skvělé zpracování, geniálního Tima Curryho a další aspekty filmu, tahle freak show JE prakticky bezchybná. Pátou hvězdu nedám jenom proto, že si chci nechat prostor na druhou projekci a hlavně si to musím nechat uležet v hlavě. A že to tam bude strašit pěkně dlouho. 85%

Starý dobrý rokenrol v podání živelných Stounů (tady především Jaggera), kteří sice čvaňhají jednu cigaretu za druhou a přitom ještě popíjejí pivko/whisku, ale šlape jim to spolu jako málo komu. 85%