vypravěč

Historická novela posloužila Františku Filipovi k jinotajné inscenaci, v níž se dokonale zazrcadlila normalizační společnost se svým udavačstvím a pokrytectvím: kolem krásné Kateřiny se točí chtiví a mstiví měšťáčci, kteří – dostane-li se jim moci – neváhají využít ji k svému prospěchu. Kožešník, který se stane rychtářem (a následně i zlodějem, vyděračem a udavačem), je sice jen jedním z armády slabochů, zato ve skvělém podání Vladimíra Menšíka vtěluje veškerý hnus mstivosti, která přelstívá i jeho vlastní hloupost a jíž odolá jen jeho poživačnost, na niž nakonec doplatí. Menšíkovi se podařilo tato charakterová břemena dokonale ovládnout, balancuje na hraně komiky a tragédie, kterou především tlumí stylizace prostředí, zvláště exteriérů, jejichž útulná semknutost, blízká malbám Carla Spitzwega, předznamenává, že nakonec začne sněžit. K žádné vánoční útěše a – přes epikurejství většiny postav – ani k žádnému boccacciovskému finále nedojde: pozornost strhává titulní postava ve svém trvale ohroženém, zneužívaném ženství, lidská – a svou vnitřní pravdivostí oprávněná soudit. V panoptikálním reji dolézání, špiclování, zatýkání a předstírání nade všemi vítězí, ale je to vítězství hořké, dále osamocující.

Písňové vstupy nejsou s vlastním příběhem spojeny zrovna organicky a také nejsou ani samy o sobě vždy přesvědčivé. Zatímco na pódiích se kapelám téměř bezvýjimečně daří, „muzikálová“ čísla jsou nejednou rozpačitá a děj, který není ani dostatečně realistický ani nadreálně absurdní (byť prvky z obou pólů obsahuje /aniž by je integroval/), ještě důkladněji tříští. Celé vyprávění tak působí poněkud účelově – vytváří záminku, aby si umělci spolu zahráli a pokusili se společně vzdát poctu mnohotvárnému hudebnímu žánru, jehož název ústřední hrdina nese ve svém příjmení.

Bez znalosti knižní předlohy se divák konfrontuje jen se zlomky mytologie, v níž se orientuje jen s velkými obtížemi. Ještě pracněji si tvoří vztah k hrdinům, zvláště ústřední chlapecká postava se svou temnou minulostí až do samého závěru působí mimolidsky a její psychologie je přes její výklady (a rozdvojení) neuchopitelná. Androgynní zlý čaroděj mate ovšem ještě víc a čitelný není ani vztah Krahujce a ženy. Také ostražitost dívky polevuje jako na zavolanou. Vše se zamotává i odhaluje ráz naráz, a celek proto působí schematicky – jako stručné převyprávění z čtenářského deníku.

Expozice zachycuje špatného herce, který dodýchává svou poslední životní roli vším, co si kdy myslel, že si osvojil. V odcizeném – již rozvedeném – vztahu s líčící se herečkou, jež tuší kdesi vpředu spíše vidinu než pevninu přímořského zkolébání bezstarostného dolce far niente, napíná slova svého monologu jako tětivu, ale namísto šípů má jen částice. Bezobsažný projev, který jen ojediněle vzbudí u partnerky repliku, odpovídá rukám hmatajícím ve tmě po čemsi známém. Co? Co? Co? Rytmus naslepo rozdávaných bodanců, to je jeho pravý tep, a ten potvrzuje, že je život jinde. A to na jevišti, kde nevalně zaskočí za nemocného kolegu, ale šťastný, že postava v něm ožila, jiskří její energií i mimo scénu a stejně rychle chladne, když zjistí, že možná tento svět, kde může jedině žít, i když špatně, zřejmě ztratí. Drama uzavírá scéna milosrdenství, kdy se druhdy mlčenlivá žena obětuje – namísto, aby odjela na vysněný jih s vysněným mužem, – uléhá vedle toho, kdo nakonec po vteřinách projeveného souladu opět sahá po jehlách svých vyprázdněných slov.

Citlivě snímané civilní záběry se prolínají s nadpřirozenými scénami „letu“ v mořských hlubinách. Rytmus zlomků těchto dvou světů a světel vrhaných ze stříbrného plátna nebo z monitoru do jinak oslněných tváří v předlouhé expozici rozeznívá symfonii heroismu, kterou již v nich samých cosi rozkládá. Je to „já“, které způsobuje rozčarování všech milujících. Bohorovnost, která za sebou zanechává zrazené. Hluk, který neporozuměl tichu, jakkoliv je zakoušel s takovou vášní a odevzdaností jako málokdo jiný z „tohoto světa“. A přesto není vše ztraceno. Je-li duše pokorná a odpustí-li, může se i zkalený pramen pročistit a lze z něj pít. Biografický film o Jacquesovi Cousteauovi a jeho synu Phillipovi mě nadchl celou to výše popsanou cestou. Charismatický stárnoucí „velitel“ s nákladem slabostí dobývá cosi nesrozumitelné, zatímco vnímavý syn již v ony temné chvíle vidí dál a vychází vstříc vlastním obzorům. Když se však obnoví jejich společná cesta, otevře se ten neznámý svět stvoření i dalším chodcům, plavcům a letcům, tedy všem obyvatelům, kteří se za něj budou prát tak, že se právě toho zatěžujícího „já“ vzdají. Záslužný počinek Edisonline zpřístupnit tento podnětlivý film českým divákům.

Když jsem se před lety dočetl, že vzniká celovečerní film o jedné z mých nejmilejších spisovatelek Tove Janssonové, jejíž knihy o muminech mě v dětství zásadně ovlivnily a s níž jsem spojil i své jinošství, když jsem se svým improvizačním tělesem podvakrát zhudebnil její prózu Sochařova dcera. Od filmu jsem si v pandemických letech sliboval pookřání, ale míjeli jsme se, a nyní, když jsem ho objevil na Edisonline, jsem neodolal a proti plánu jsem si ho promítl (dá-li se to o projekci tohoto druhu takto říci). A jaký div!? Záběr za záběrem umanutě budovaly hranici mezi mnou a vším tím děním. Netroufám si posuzovat historickou věrnost, kterou se zdá stvrzovat titulkový epilog (v duchu: jak to bylo dál?); takové kritérium je podružné. Dichtung? Wahrheit? Poznal jsem tuto umělkyni ale jinak a záběr za záběrem jsem měl dojem, že mi ji Zaida Bergroth bere. Že je celé vyprávění o jejím vztahu s Vivicou Bandlerovou zrcadlovým sálem. Odhlédnu-li však od biografické povahy filmu, nezbývá ani toto rozhořčení: všední milostné drama, konvenčně snímané, s neuměle sugerovanou atmosférou, průhledné, ale nikoliv čiré. Nic víc, spíš ještě míň: vždyť umělkyně, na niž se snímek soustředí, vyznívá jako pasivní, jen jinými tvarovaná bytost, a takovou Tove, vidomá, samostatná a v přítomnosti žijící, rozhodně nebyla. – Pro mě i nadále zůstává sochařovou dcerou, která váží každý okamžik a nechává jím pronikat sny, vzpomínky a vize. Ženou bdělou a radostnou. Tomu také odpovídá autentická amatérská filmová sekvence tančící Tove v samém závěru před titulky. A takhle jsme kdysi pospolu rozmlouvali: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/bildhuggarens-dotter

„Kde bychom byli bez muzeí,“ táže se průvodce filmovým esejem Alexandra Sokurova (totožný s režisérem) a zprvu není jisté, zda to myslí vážně nebo ironicky. Na cestě do Louvru se zpřítomňuje celá zkušenost muzejního návštěvníka, který důvěrně poznal sklon muzejních kurátorů, vesměs bytostí hluboce zamilovaných do svého snu o trvalosti a úplnosti pečlivě deponovaných pokladů, manipulovat návštěvníky – vést je tou nejkratší cestou od vchodu k východu a ubezpečit je, že i v jejich životech je všechno na svém místě a klimatizováno. Přestože výklad nejednou ukročí k sebeironii, doceňuje smysl těchto pokladnic bezvýhradně – a otázky, které pokládá, by měl sdílet, každý kurátor. Jak se podílí dějiny evropského portrétu na společensko-politickém vývoji kontinentu, potažmo na psychologii moderního člověka, který jejich prostřednictvím spoluutváří předlouhou kontinuitu usouvztažňování s předky? „Proč nás umění nechce naučit předvídání věcí budoucích?“ Nekonfrontují se ovšem jen s exponáty v Louvru. Současně se vypráví historie německé okupace Francie a tematizuje se zájem okupantů o památky, zvláště o Louvre – na pozadí kolonizačních výprav, ochuzujících dobývané země o jejich paměť a v souvislosti s válčením nacistů na východní frontě. Hrané vstupy prohlubují bezčasí vládnoucí v sálech, jimž se průvodce, ten potměšilý kustód, věnuje stále soustředěněji, i slouží jako další obrazy této sbírky, jen tentokrát kinetické. Pohybem vstupuje do vyprávění historie, události, osobnosti, analogie – a celek současně jinotajně aktualizuje. Ryzí expozice na stříbrném plátně v cinéma Edisonline…

Zprvu se zdá, že příběh mladého básníka z Balzacova románu budou v Giannoliho filmové adaptaci tlumočit verše: prožitky implikují určité situace podávané zlomky obrazů, vztahy v jejich hloubce znázorňují dialogy, ba nejednou jen jejich esence a v čistém světle se odhaluje svět – v široké škále své špíny. Netrvá to dlouho a stále se připomínající vypravěčův komentář nenechá na pochybách, že režisér rezignoval na svébytnost vyprávění a od básně ukročil k jakémusi hranému dokumentu na základě slavné prózy. Více či méně působivé epizodky usouvztažňuje kulturněhistorický komentář a divák může být uspokojen, že se mu za jedny peníze dostalo poučení i pobavení. Až na Depardieuova nakladatele je obsazení chatrné. Většina protagonistů působí jako slída vylouplá z brizolitové zdi a celý ten kostýmovaný pařížský šmrnc v adaptaci z L. P. 2021 snadno zastíní stránečka z dobové fyziognomie. – Na druhou stranu se lze na toto audiovizuální dílko dívat jako na alegorii, která na hřbetech zaměnitelných postav buduje panství žurnalismu, rozmývajícího rozdíl mezi pravdou a lží a pohlcujícího skutečnost ve jménu žoldu. „Většinou se setkáváme s více méně duchaplným žurnalismem stranického zabarvení, obdobným psaní stranických politických listů, který věc spíše poškozuje, než jí prospívá. Takový kritik většinou neschopný rozlišiti skutečné umělecké hodnoty od šablon a padělků, slepě a bez hlubšího historického založení rozděluje světlo a stín, vášnivě propaguje zjevy, v nichž se domnívá viděti něco nového a šmahem odsuzuje útvary umělecké, které nenesou příliš křiklavě modernost na svém čele. Krasořečnění a snobismus je znakem tohoto psaní, které zakrývá nedostatky svého vědění a cítění různými duchaplnůstkami a vtipy, jež nepřiblíží přirozeně bezradné obecenstvo ani o krok k podstatě nového umění.“ Mohlo by se zdát, že citovaný soud napsal kdosi z časů Balzacových – ovšem jsou to slova Vincence Kramáře a právě tak i zkušeností Lucienovou a jeho družiníků může dnešní divák poměřovat svět médií, který tak často nevědomky obývá. Zatímco však Balzacův hrdina za ním musel putovat až do Paříže, těm dnešním héroům stačí jen přejet přes chladnou dotykovou obrazovku. Zachvěje-li se divák nad věrolomností zrádných milenců, kteří se zaprodali pro nic za nic a strhli do lži a zkázy celý gramotný svět, může postřehnout, že se kolem něho otřásá i jeho dnešek. Takto nenápadně se Ztracené iluze angažují a stálo by za to naslouchat publiku, které opouští kinosál, co si po jeho zhlédnutí myslí o světě, v němž žije. – Pakliže tito diváci ovšem film neshlédli na nějaké internetové platformě – jako já na Edisonline… – Snad si alespoň někteří z nich uvědomí, jak zhoubně působí divadelnost na mezilidské vztahy a jak se tyto odcizené podílí na zkáze stvoření.

Animovaná miniatura s předvídatelným koncem nezaujme ani stylizací pozemského ani vizí nebeského, jehož moc unést nás není omezena na klávesnici palubního počítače kosmické lodi…

Od symbolismu se Zvjagincevova imaginace během let překlopila v až nesnesitelně doslovný naturalismus. Příležitostná zajiskření čehosi nečekaného jako by nyní jen utvrzovala v povrchnosti celé existence. Jako Emile Zola se i tento pozdně moderní režisér zamiloval do popisování a jako dávný francouzský romanopisec i on vědecky vykládá, jak se z lidské existence prosáklé egoismem, konzumerismem a prostředečností rodí odcizení. Nic nového pod sluncem. I ten nejpovrchnější divák ale může ocenit, jak rafinovaně a mnohotvárně tuto pozdní fázi civilizace Zvjagincev vyjadřuje. A jak demokraticky: dostane se na každého… Pro jednoho je tu napětí, pro druhého erotika, pro třetího technicistní džungle sociálních sítí prorůstající setrvačně tepajícími organismy nebo kriticky státních institucí v postkomunistickém Rusku. – Ale abych jen nekritizoval, druhá polovina filmu – po nekonečné, vyprázdněné expozici, polopatické a na umělecké dílo příliš pravdivé – má spád, který by mu mohla závidět nejedna detektivka. Na druhou stranu – zajímá ještě diváka, co se s chlapcem stalo? Nebo jen hledá klíč k jinotaji, který si jej přitáhl a který – doznávám – doslovuje skvělý záběr na krkavčí Žeňu v dresu s nápisem Russia na trenažéru. Tato alegorie Ruska, žena běžící jako krysa v kole, doslovuje dějiny ruské mentality i předznamenává zkázonosnou vyprázdněnost budoucnosti té velké smutné země. – Za dočasné uzavření režisérského příběhu Andreje Zvjaginceva vděčím Edisonline a jen lituji, že tato platforma nezpřístupňuje svým pravidelným uživatelům jeho podstatně důležitější filmy Vyhoštění a Návrat.