Tove

Tove sa dožila 86 rokov, napísala veľa kníh, namaľovala veľa obrazov, ale film rieši len jej lesbickosť. V podstate sa o nej nedozvedáme nič, len to, či niekoho milovala a koho nie, či mala rada promiskuitné mušličkovanie, alebo bola za permanentnú jazdu na jednej. Inak v podstate nič. Ale inak - v tej Škandinávii majú ale ohavy! (13.04.2022)

Troufám si říct, že můj nejpříjemnější kino zážitek roku a to je teprve leden. Na film jsem se neskutečně moc těšila, až jsem se trochu bála, že mám vysoká očekávání a budu zklamaná. A ono ne, byla jsem ještě víc nadšená, než jsem si myslela. Líbí se mi, že film nemá ambice obsáhnout celý život, což často bývá kámen úrazu životopisných filmů - viz Havel, ale jen pár let, které ale byly pro život Tove Jansson nejvíce formující. Film příjemně plyne, chvilkama si divák přijde skoro jako voyaeur, což není výtka. Dechberoucí Alma Pöysti BYLA Tove, své role se zhostila na jedničku, koneckonců, i ona je finská Švédka. Milá třešnička na dortu je závěrečná scéna, takovou chuť se usmívat jsem neměla dlouho. Roztomilá švédština krásně lahodila mých uším. Takový příjemný pocit při cestě z kina jsem měla naposled před šesti lety na Dánské dívce. Děkuju pořadatelům Scandi, že tenhle skvost zpřístupnili českým divákům. (26.01.2022)

Výraz femme fatale je nejčastěji užíván v souvislosti s ženou, která je pro muže zdrojem inspirace, ale také trápení, která si ho dokáže podmanit svou svůdností, ale i oduševnělostí. Žena přitom často sobecká a nevyzpytatelná, takže destruktivní a přesto vzbuzující dojem, že ona jediná dá muži po čem touží. Občas někdo použije chybné spojení...je to moje femme fatale. Není. Takto působí na všechny muže...a ženy. Pokud narazí v poválečném Finsku citlivá umělkyně na Vivicu - femme fatale, bude nedostatek jídla a nuzné podmínky pro život, ten nejmenší problém. Umělec je člověk, jehož vnímání světa a života v něm, je často mnohem intenzivnější a to se podařilo do filmu dostat. Niternost vztahů mezi jejím milencem, milenkou, otcem, ale i její rozervanost ohledně tvorby. Takto má vypadat životopisný film. Lépe řečeno výsek ze života malířky a spisovatelky, která stvořila Mumínky. Sledujeme složité začátky, které ji formovaly i její osobní život, který výrazně zasáhl do její tvorby. A končíme tam, kde začíná další etapa jejího života. A je to dobře, protože ten film je i o svobodě, tak by bylo chybou odvyprávět ho až k hraně...ohraničit ho smrtí. Alma Pöysti působí jako citlivá bytost s krásným úsměvem...trochu mi evokoval ten mile nesebevědomý úsměv Ivy Janžurové. Její výkon byl přesvědčivý a v jejím podání byla Tove silná i zranitelná zároveň. Přestože má v tomto příběhu mnoho místa láska mezi ženami, není to ani trochu oplzlé a samoúčelné, nebo dokonce s ambicí šokovat. Naopak, tvůrkyně moc dobře věděly co dělají a soustředily se na nesnadnou cestu Tove za poznáním svých tužeb a také za respektem a uznáním. Přesto takový film udělá pro pochopení a příjmutí homosexuality mnohem víc, než nesmyslné kvóty procpané na sílu. (08.01.2023)

Nic jsem nečekal a tak je teď lehké hodnotit. Mile natočený film, který nemá moc slabin. Herci, výprava, scénář... a samozřejmě severský vibe :) Všechno klape i bez nějaké větší katarze. Těžko říci, jaká byla opravdu Tove, o konkrétních dílech se toho moc nedozvíme, sledujeme pouze výsek formování životních postojů člena umělecké rodiny. Film je velmi uvěřitelný, ale postavou hlavní hrdinky trochu zaměnitelný. Což je dobře i škoda. Po nečekaném konci jsem měl chuť sedět dál a pokračovat v melodrama života Tove a dozvědět se více. (26.08.2022)

Když jsem se před lety dočetl, že vzniká celovečerní film o jedné z mých nejmilejších spisovatelek Tove Janssonové, jejíž knihy o muminech mě v dětství zásadně ovlivnily a s níž jsem spojil i své jinošství, když jsem se svým improvizačním tělesem podvakrát zhudebnil její prózu Sochařova dcera. Od filmu jsem si v pandemických letech sliboval pookřání, ale míjeli jsme se, a nyní, když jsem ho objevil na Edisonline, jsem neodolal a proti plánu jsem si ho promítl (dá-li se to o projekci tohoto druhu takto říci). A jaký div!? Záběr za záběrem umanutě budovaly hranici mezi mnou a vším tím děním. Netroufám si posuzovat historickou věrnost, kterou se zdá stvrzovat titulkový epilog (v duchu: jak to bylo dál?); takové kritérium je podružné. Dichtung? Wahrheit? Poznal jsem tuto umělkyni ale jinak a záběr za záběrem jsem měl dojem, že mi ji Zaida Bergroth bere. Že je celé vyprávění o jejím vztahu s Vivicou Bandlerovou zrcadlovým sálem. Odhlédnu-li však od biografické povahy filmu, nezbývá ani toto rozhořčení: všední milostné drama, konvenčně snímané, s neuměle sugerovanou atmosférou, průhledné, ale nikoliv čiré. Nic víc, spíš ještě míň: vždyť umělkyně, na niž se snímek soustředí, vyznívá jako pasivní, jen jinými tvarovaná bytost, a takovou Tove, vidomá, samostatná a v přítomnosti žijící, rozhodně nebyla. – Pro mě i nadále zůstává sochařovou dcerou, která váží každý okamžik a nechává jím pronikat sny, vzpomínky a vize. Ženou bdělou a radostnou. Tomu také odpovídá autentická amatérská filmová sekvence tančící Tove v samém závěru před titulky. A takhle jsme kdysi pospolu rozmlouvali: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/bildhuggarens-dotter (01.02.2024)