vypravěč

Odpudivá normalizační komedie, představující si ženskou osamocenost jako pouhé tloustnutí, z něhož snadno vyléčí nezištně pracující nezadaný komunální řemeslník. Mělkost emocí a časnost krizí ovšem výmluvně svědčí o existenciální povrchnosti lidí bez vlastností. Plytkost materialisticky orientovaného socialistického života se projevuje i v tomto filmu, mj. krotkostí kritických motivů, toporností hereckých výkonů a bezmyšlenkovitou režií.

Růžové sny jsou malý orbis pictus: Hanák jimi syntetizuje různé společenské i individuální životní formy – s důrazem na mnohotvárnost ideálů, (zlo)zvyků i předsudků, které usměrňují mezilidské vztahy i poměr člověka k jeho životnímu prostoru. Úsporné obrazy se v plynulém, neupovídaném vyprávění, protkaném nenahodilými analogiemi (jež upamatovávají na plně nepostihnutelné correspondances, tajemnou stavebnost skutečnosti), přirozeně druží, svědčíce současně o všem – o životě, místech a snech, o pocitech, práci i láskách, o lidech, zvířatech a věcech – , a uvádějí tak do jednoho nerozdělitelného světa, jehož drolivost je jen zdáním, vyvolaným vlastní labilitou jeho obyvatel – herců i diváků.

Slovy Henryho Davida Thoreaua: "Jak blízko dobru, co je divoké! Život začíná s divokostí. To, co je nejživější, je nejdivočejší. Nejsouc ještě podmaněno člověkem, osvěžuje ho svou přítomností."

Ve shodě se svým propagandistickým účelem zahání Davesův debut všechny možné pochyby (budoucích mariňáků): vykresluje druhoválečný svět jako černobílý a v kolonialistické tradici odhaluje Japonsko jako bytostně neetickou říši lidí "bez lásky", kterou by mohl Západ obrodit svým demokratickým zřízením a rodinným životem založeným na sekularizovaných křesťanských principech. Porážka Japonska je tedy - dle této logiky - i jeho vítězstvím, bolestnou podmínkou následného "nového života" - s konečně otevřenýma očima a srdcem. Posádka dosahuje svého cíle odhodlaně a s nízkými oběťmi a její návrat povzbuzuje další mladé muže k nalodění. Přes naivní zjednodušení situace a trestuhodné (znevažující) zastření tragiky každého útoku mne film oslovil sympatickou posádkou (přes úspornost důkladným prokreslením všech jejích členů) a pestrou skladbou nejrůznějších dobrodružství, při nichž nechyběla ani nadsázka. Sledoval jsem ho dílem jako dokument doby, dílem jako "klukovský" dobrodružný román určený k četbě s baterkou pod peřinou, a na konci mne srovnatelně s tím pálily oči a cítil jsem výčitky nadcházející ranní únavy, která mi bude překážet při mém vlastním dobrodružství.

Působivé drama o sebezáchově rozkolísáním života mezi skutečností a fikcí poněkud znevažuje - na svou skicovitost příliš dlouhá - expozice o manželské krizi, která předchází ústřednímu vyprávění. Hrdinův nesoulad s vlastním životem podaný psychologicky povrchními obrazy úniku před všedním manželským soužitím má opravdu rysy marnivé nespokojenosti s dosaženým, nikoliv hluboké nevíry v sebe sama, která jediná může dovést k takovému úniku, jaký nakonec volí. Volnější vyprávění, nedoslovující, ale naznačující, by bývalo dovedlo hlouběji osvítit i tvář hledaného "námořníka z Gibraltaru". A možná by tomu mohla napomoci i změna v obsazení hlavní mužské postavy...

V denících mobilizovaného Jeana-Paula Sartra mě zaujala myšlenka, že rokem 1918 nepočal mír, ale příměří, roky naplněné úzkostí a očekáváním dalších válečných tragédií. Dočasně vyspravený svět hrozil náhlým zhroucením. Ani Havettův film nezachycuje toto období jako euforii ani jako rekonvalescenci, ale jako marnou léčbu hlubokých ran a jako předzvěst těch nových. Jeho poetika není jednostranná, sice vstřebává kouzlo svobody, ale nezastírá tíseň a bludnost lidí ztracených v prožitých bolestech. Pomáhá tomu jak režisérova obrazotvornost zaujatá okrajovým a nejskromnějším a dar prohloubit viděné souladnou hudbou, tak náročný panoramatický záběr na svět v jeho mnohosti, nepřikrášlující a syrový. Jarmareční píseň se v něm slučuje s náboženským blouzněním i sociální utopií v podmanivou i zneklidňující polyfonii otevřenou i našim hlasům.

Po celý film jsem se nezbavil pocitu, že cílem konfrontace dvou moravských staříků s Prahou je jen posměch jejich odlišnosti. Režisér lacině sváří extrémy: Prahu zobrazenou montáží jejích krajních "pokrokových" výdobytků, jež zdaleka nespoluutvářely život jejích běžných obyvatel (letadlo, grandhotel, striptýzové varieté, Slavín), a vypovídající tak o soudobé společnosti jen koktavě, a jazykově i zkušenostně vyhraněný opak (uchovanou paměť vzdáleného venkovského moravského regionu, přítomného (násilně zasazenými) písněmi, s jiskrami uchovaných pražských obrazů z dávných návštěv). Výsledek je srovnatelně extrémní - burleskní a nicneříkající. Ke kontaktu intimity dvou světů, která by se mohla pokusit zodpovědět otázku po povaze (možné, předpokládané, domnělé) jednoty zdejší kultury, nedochází; dokonce ani to (pro mě) nejzajímavější - niternost obou "dědáčků" - se zdaleka neozřejmí: deformuje ji jejich snaha bavit (byť i cennou sebeironií) lhostejné oko kamery. Po opravdovosti ani stopy. Člověk byl pro Jireše celoživotním tajemstvím, aniž by si to ovšem připustil a zohlednil ve svých dílech, která po opuštění raného, novovlnného estetismu a přizpůsobení se normalizačním standardům zaujmou jen výjimečně - obsadil-li je opravdovými hereckými osobnostmi a byl žánrově nucen k úspornosti (například v televizní inscenaci Královský gambit). Obyčejní lidé a neherci žili mimo hranice jeho vyjadřovacích schopností.

Ready-made. Režisér bezděčně natočil namísto zamýšleného propagandistického dramatu sovětskou obdobu (pozdějšího!) Bílého autobusu či Tripu, v níž nelze místy rozlišit, zda kamera zabírá objektivní děj nebo halucinaci některé z omámených postav.

Ačkoliv mám pro Barbaru Stanwyck slabost a v tomto westernu je skutečně ohniskem, k němuž se sbíhají všichni ostatní, nemohu přehlédnout klopotnost celého vyprávění. Jeho velkorysý epický záběr se nadouvá prázdnotou – mělkým reliéfem nahodile působících vztahů postav, (až na hlavní hrdinku a jejího otce) nedostatečně prokreslených, jejichž poměr k Furies je jen schematicky stanoven, nikoliv hlubinně vyjádřen. Samo místo, jehož genius by mohl vyvstat a sjednotit s bouřlivými emocemi hrdinů, kdyby jej snímal patřičně zaujatý zrak, všemu pouze sekunduje jako banální, zaměnitelné kulisy.

Smyslem seriálu zřejmě bylo odradit diváky od tohoto žánru a povzbudit k návratu k národním klasikům…