vypravěč

Sympatická hudební čísla obrostlá (a znetvořená) všudypřítomným příběhem.

Ve svých raných filmech Bergman anticipoval svá později detailně prokreslená témata a zdar těchto prvních pokusů, nejednou již zrale komponovaných, podstatnou měrou závisel na výstižnosti herecké artikulace. Při obsazení svého debutu měl nepochybně šťastnou ruku a krom ústředního mužského hrdiny, poněkud bezradně, odosobněně působícího Allana Bolina, k sobě všichni poutají pozornost jako magnetizující poranění na těle světa. Vyzdvihl bych především Signe Wirff, jejíž tragicky odstíněným stářím prosvítá nezapomenutá mladost, opakovaně probouzená blízkostí její osmnáctileté svěřenkyně. Ostatně obě se v sobě bolestně zrcadlí, v každé z nich pohasíná cosi, čím její protějšek právě hoří (což je rovněž jedno z osudových Bergmanových témat). K silnému efektu přispívá i výrazová asketičnost a cudnost, jež některým pozdějším a suverénněji formovaným snímkům chybí.

Válka jako příležitost natočit (špatný) film.

Glosuji si o rok starším záznamem Milady Součkové: "Druhý den ráno byla slečna veselá a pán trochu zaražený, snad to mělo být obráceně, jsou však takové případy. Ti dva byli jako to ptactvo nebeské, zpívající i do šedivé a nevlídné oblohy. co jim bylo do uspořádání světa, Evropy, co jim záleželo na osudu jejich národa. Zpívali jeho neumírající píseň a rděli se přitom jako vrbové proutí. Co by byl svět bez nich? Požehnání všem milencům, byť vypadala tvář pána sebesměšněji, s vystouplým nosem a zapadlou bradou, byť vypadal slečnin klobouk komicky."

Neunavující tříhodinový pobyt před mistrovskou freskou, která je současně historickým líčením i oslavou hrdinství. Hrdinové – od velitelů po bezejmenné vojáky a odbojáře – jsou představeni v dokonale výstižné psychologické zkratce. Epizody, které nechají diváka pohlédnout do těch tváří, se citlivě spojují s celkovým vyprávěním, a to tak působí celistvě a nerozbojně. A v neposlední řadě také důkaz, že pathos a humor si ve svých nejčistších formách neprotiřečí.

Mikroskopický záběr na zánik jednoho světa troskotá na toporném hereckém projevu většiny zúčastněných a na nedostatečném prokreslení většiny postav. Výsledek je proto panoptikální a celek připomíná jakýsi zrůdný kabaret. Naturalistická popisnost přitom zabíjí atmosféru, která by k samotnému zanikání mohla říci více než vlastní příběh, a zachycený prostor se na dramatu nepodílí jinak než jako náhodné kulisy, historií bezděčně poskytnuté lidem k vyplenění. Jana Brejchová se jako jediná vymyká, ale je to jen jeden světlý bod. První a poslední záběr na ni ospravedlňují existenci tohoto filmu a přitom jej oba překonávají.

Snůška klišé, mající se k hororu jako podkladek k vejci (zůstaneme-li u ptačích metafor).

Podmanivě vyprávěný příběh, který jako vír stahuje do stále hlubších a hlubších vod, k samému dnu, jež tolik poutá cizince v odlidštěném světě, by si zasloužil citlivěji hrající představitelku hlavní ženské postavy. Nine-Christine Jönsson je možná až příliš jednoznačná, její exprese nezná škálu, již by vyjádřila jemná mimika. Jako byl její úvodní skok do utonutí vzdorně rázný, tak její plavba rolí naráží umanutě do stěn duše, kterou se snaží vyjádřit. Bohužel až do konce pro ni zůstává hrdinčino nitro neviditelným.

Od samého počátku se mi hnusil parodický a poučný tón, stvrzený závěrečným zmoudřením jinošského hrdiny. Exteriéry sice byly snímány citlivě a Illínova hudba vnímavě korespondovala s dějem, ale přesto ten mentorsky vztyčený prst neustále hrozil a vše kazil. Ideologicky motivované nerozumění rodokapsové romantice, tomu, že i tento naivní model světa může být klíčem ke kráse skutečnosti, v jistých životních fázích přístupnější nad jiné, vážnější a hlubší, se stalo prvním a hlavním tématem, poselstvím tohoto filmu, a vše nedotažené, černobílé, ještě více zhrublo a snímek zredukovalo na pouhou agitační, didaktickou pomůcku.

Sympatická, leč žel poněkud chladná freska ze soumraku několika civilizací. Souběžně se zkázou indiánského světa se v této době totiž začalo stmívat také nad světem tzv. západním, který se v propukající Nejistotě začal překotněji tmelit a svářit a formovat v cosi již vnitřně nejednotného a rozpadajícího se, co se dosud leskne pyritovými blesky a nepochybně zanedlouho dobrovolně zhasne. K tomu si ještě znamenám přiléhavý obraz Johna Ruskina: „Mluvíte o kose Času a zubu Času: řeknu vám však: Čas nemá kosy a nemá zubů: my to jsme, kteří hlodáme jako červi, my srážíme jako kosa. Jsme to my, kteří ničíme, kteří stravujeme: my jsme plíseň a plamen, duch člověka jest svému vlastnímu dílu molem, který rozežírá, nemůže-li létati a jest jako skrytý plamen, který sežehne, kde nemůže osvětliti.“