vypravěč

Na tomto bolševickém dílku, představujícím fenomén údernictví, tj. nekonečného zvyšování a plnění plánu při budování komunistického Babylonu, oceňuji, jak nechává oslavovaný režim, aby se odkopal: případ zlepšovatele Šebesty jr., řezače skla, vypovídá o tom, že nikdo s nikým nic nesdílí, nikdo si o ničem nic nevypráví, zeť Šebesty sr. vzbuzuje svou neschopností lidsky oslovit rodiče své vyvolené spíše úzkost než radost a scéna s paní Šebestovou u rozhlasového přijímače vysílajícího přenos prvomájových oslav nemůže nepřipomenout podobně odevzdaný poslech ohlasů fašistického veselí u příležitosti Hitlerovy návštěvy v Itálii v květnu 1938 ze skvělého filmu Zvláštní den Ettore Scoly. Hned se mi vybavila Sophia Loren v roli Antonietty Taberiové. Pro mimoběžnou postavu, jakou byl ve zmíněném italském filmu Mastroianniho Gabriele, ve Fričově a Berdychově filmu nebyl prostor, ovšem jen zdánlivě. Vytrženy z tohoto zrůdného kontextu umožňují i jinak vyčnívající scény s Jaroslavem Marvanem díky jeho herecké věrohodnosti a přesvědčivé i oprávněné skepsi jeho postavy současně celek nově a jinak – subversivně – zvýznamnit.

Jakubiskova vyhraněná imaginace buduje labyrint pro duše předurčené k věčnému cizinectví. V tom bludišti ale hraje taková nadějeplná hudba, že se stačí jen nadechnout, aby i ten nejosamělejší poznal, že v něm ještě hoří plamen víry. - Kéž by to tak bylo vždycky i v životě. PS: "Čosi sa deje s dňami, / čosi sa deje s nami - / Na každom kroku stretávam teba a seba, / Ako sa vraciame domov z Mesiaca." (Ivan Štrpka)

Entrée před úvodní povídkou předznamenává, že půjde o spíše o studii atmosféry než o příběhy postav či lépe řečeno manekýn, na které kdosi naaranžoval role. A vskutku je takovou hned první povídka. Milota registruje Prahu poloviny šedesátých let v decentní, neokázalé symbióze s jazzovými vyhrávkami, jimž se překvapivě nedostává ani dravosti ani života, jakým oplývá muzicírování strakonického jazzového orchestru na spartakiádě v Machově – méně ambiciózním, zato hravějším a jazzovějším – Valčíku pro milión. Epizoda lásky (nebo hry na ni) v rámci snímání televizní reklamy je prostá psychologie i citu – vše se spíše odžívá, než žije, jako by se ve scénáři zatrhávaly hotové scény, zatímco nezadržitelně běží čas – k nevyhnutelnému neuspokojení. Ústřední, tragická povídka, baladicky tká dva časy – těch, kteří budou, a toho, jemuž byl všechen čas již odměřen, – a sjednocuje je v prudce krvácející ráně, jíž vše končí, aby je pak rozpletla – a tu pokračující nechala donekonečna či navěky zasahovat vzpomínkou, zpřítomněnou těmi nejméně pravděpodobnými asociacemi i vlastní poraněnou láskou pozůstalých. I zde Milota oslňuje mimořádně bystrou kamerou – a Liška svou muzikou podstatně přesvědčivěji než v první povídce probarvuje křehký a záhy roztříštěný svět mladých. Závěr je spíše sociologickou studií na jazzové téma bez patřičného prostoru pro duši i hudbu. S ohledem k předešlým povídkám tak spíše všechny ty tóny, které z těch obrazů a slov povstávaly, tlumí.

Asi nejzdařileji vyprávěný snímek vystavěný časové smyčce, jaký jsem dosud viděl, a to nejen pro svěžest a eliptičnost sdělovaného, která nutká diváka domýšlet všechna ta bílá místa. Nad ně mě zvláště oslovilo, jak se v něm zpřítomňuje amor fati a že jej pointuje myšlenka, že sebeobětování přináší člověku nesmrtelnost.

Mannův životopisný film o cestě jednoho z nejvýznamnějších skladatelů moderní taneční hudby Glenna Millera není zdaleka jen filmem o něm. Vedle jeho generace, tj. věku dance-bandů, profilovaných významnými skladatelskými i muzikantskými osobnostmi, ztvárňuje podrobně i jeho manželku Helen, a dokazuje, že tato žena, nadaná neobyčejným optimismem a životním elánem, bdělá a pozorná a v neposlední řadě organizačně zdatná, svého muže zásadně ovlivnila a napomohla mu, aby našel svůj zvuk. Nepřímo tak film svědčí, že žijí-li manželé opravdu dialogicky, sdílejí svá poslání a jsou schopni je integrovat, jsou současně spolutvůrci svých děl. Vedle tohoto závažného poselství je cenné i to, že přes Millerův tragický konec film vrcholí nadějeplně: protože neutvářel jen „své“ dílo, ale tvořil je v symbióze s ostatními, nechal je rozhořet v celém svém nekabinetním životě, žitém ve vztazích a spolupráci, nezaniká ono ani jeho smrtí.

"Závidím vám všem, kteří umíte zapomenout a spokojeně uléháte k spánku beze snů." (Günter Eich)

Celý film, který svým d’aurevillovským zakotvením ve vychýlených pokusech němých vést dialog mezi sebou i se zlem (v jiných i v člověku samém) znepokojuje a klade otázky po „ďábelské“ povaze těch, kteří nás vrhají do beznaděje, hněvu, malomyslnosti a špatnosti, se odehrává ve stínu zbytečně zastřelené srny. S ohledem k této úvodní scéně je pak až zbytečné konstatovat, že filmu nepřidá ani nevnímavá kamera. Nepřítomnost kladné síly dále strhává film, odehrávající se v kalném zimním bezčasí, do naprosté beznaděje, kterou zesiluje i to, že se s každou odkrytou vrstvou objevují jen další hadi. Jakkoliv lze připustit, že je moderní člověk opravdu osamocený a bezradný a nedostává se mu často pomocné ruky, umění by se nemělo omezovat na naturalistickou studii tohoto propadu či znehybnění, ale naopak by mělo naznačit cestu ke skutečnému životu – protože naděje nikdy neumírá.

Rozjímání o mezilidských vztazích a jejich drahách v boxerské aréně je stejně vnitřně rozporné jako meditace o životě vedená na jatkách nebo v řeznictví. Nezodpoví-li ovšem příslušné tázání zděšení nad vlastním konání a kajícný útěk z ringu – a stržení zakrvácené zástěry.

Na okraj téhle ruské rockandrollové balady, která na mě byla poněkud přebarvená, si znamenám jen pár definici toho, oč zde jde především: "hejskovská láska je / tak trochu popletená bezem / tak trochu stojatá / netrpělivá blízkým jezem / tak trochu řinčí touhou / jak vězeň pod Bezdězem / tak trochu copatá / spletená z řemínků kůže / na každém napsáno co se smí / co nesmí a co jen může / tak trochu se stále staví na špičky / tak trochu stále ztrácí kramflíčky / tak trochu od Hašlera / tak trochu od Seiferta / tak trochu je láskou dámy s bílým psíčkem / v žertu vyměněném za závodního chrta / tak trochu na stoják a něco od boku / tak trochu vybírá úroky z úroků / tak trochu se domnívá že v patě tlačí / tak trochu něho obědvá / tak trochu vášně svačí // tak trochu se nepatří / tak trochu se nemá / tak trochu nahatá si po kuchyni běhá / tak trochu ví že má víc než by měla / tak trochu jí hoří i líce / tak trochu myslí jen na půl těla / tak trochu vždycky je / tak trochu nikdy není / tak trochu číhá na věrnost / tak trochu na zatracení" (Čan)

Jako by odkudsi zaznělo: “Nihil sumus et fuimus mortales. Respice lector in nihil ab nichilo quam cito recidimus.”