vypravěč

Suverénně zpracovaný historický apokryf, v němž vedle Josefa Vinkláře a Jany Dítětové září i mladičký Tomáš Töpfer, jemuž se podařilo dokonale vystihnout osobnost Přemysla Otakara II. jako chvějivě rozpjatou mezi dvěma životními cestami – duchovní a světskou, mi trochu připomněl Harveyova Lva v zimě. Podobně jako tento film totiž znázorňuje, jak se středověk, mnohdy pokládaný za monolotickou epochu, vnitřně diferencuje střídou generací, přinášející novou a stále komplikovanější citovost. Lze jen litovat, že právě dialogu Markéty Babenberské s Václavem I. nebyl věnován širší prostor a že ani poměr kralevice a mladé dvorní dámy nebyl nahlédnut hlouběji, aby vynikla proměna, která se v této době odehrává a jejíž nastínění zpravidla bývá pravým smyslem podobných apokryfních prácí.

Důvtipně provázaný diptych divadelních povídek Ludvíka Kundera ze života Karla IV. by asi lépe vyzněl na jevišti než v poněkud anorganickém nasnímání televizním – a právě tak by mu prospělo i jiné obsazení, jakkoliv se právě volba Jiřího Valy pro Karla IV. ukázala mimořádně šťastnou. Naopak u obou královen jsem měl dojem, že si herečky omylem vyměnily scénáře.

Mdlá detektivka s nesnesitelným mladým vyšetřovatelem a nepřehledným a nezajímavým houfem podezřelých ve mně nevyvolala napětí, ale smutek, který nerozjasnil ani Jiří Vala, jehož kriminalista působí zcela bezživotně a pátrá a soudí jako podle učebnice, bez jiskry.

Skvěle zahranému dialogu dvou osamělých poněkud ubírá celý ten kontext, především rozpravy na pracovišti, které chvílemi působí, jako by měly především obhajovat Standovo počínání. Myslím, že pouhý dialog muže a ženy, z něhož samého by vyplynulo všechno, co je obklopuje, včetně situace, která je spojila, by byl působivější a živější – a obešel by se i od trochu násilných mythologických analogií.

Kolaborační fraška z cirkusového prostředí, u níž se lze jen tázat, zda byla natočena, aby ponižovala herce, nebo zvířata….

Nedlouho po pohádkové zakázce pro západoněmecké myslivecké spolky se Vorlíček se Svobodou pokusili o sondu do etiky normalizované socialistické armády. Pod variacemi na silnou melodii se střídají ty nejbanálnější obrazy ze zaniklého světa paruk, které zachycují Prahu jako epicentrum ošklivosti, z něhož by bylo krásné utéci, kdyby však bylo kam, což ovšem nejde, protože venkov je podobně neobyvatelný. To ovšem z filmu vyplývá spíše bezděčně. Režisér jinak všemu nasazuje masku spokojeného soužívání opravdu přesvědčivě. Laskaví desátníci a otcovští důstojníci, neúplatní, svědomití, ale chápaví, sokratovsky vedou své zelené výhonky k slunci a nezáleží na tom, že jeho umělé světlo orientuje jen k prostředečně uvažujícím praktikům, do života, který je jen divadlem, jakkoli kolektivizovaným. Vorlíček nezastírá, že všechna světla zacílil na žumpu, ale sentimentálním brumendem nechal přehlušit všechno – i všechny. PS: Skvělé Smyczkově Krajině s nábytkem se často vyčítá nezvládnutá inspirace Létem s Monikou; o deset let dříve zde vzniknul film, který se Bergmanovou studií neinspiroval, ale příbuzné téma zpracoval tak, že si na severského mága nikdo ani nevzpomněl – jako laxativum. Špína.

…zbytečný lovecký naturalismus zcela rozbíjí pohádkovou idylu.

Únavné donjuánství asistenta kamery a sedmilháře, korunované jeho nápravou, jako záminka pro voničku snad těch nejznámějších dechovek s nesnesitelným zdarem vystihuje ten děsivý umělý svět, hudební vejminek socialistické pookupační Arkádie, restaurace Na Vlachovce, včetně jeho „strojovny“. Inu, televize je médium dvacátýho století, jak se hrdina nechává slyšet, když si namlouvá ošetřovatelku drůbeže z Pošumaví. Korunu všemu ovšem nasazuje Karel Höger, při jehož výstupech v roli bodrého venkovana jsem si nemohl nevzpomenout na to, jak o dva roky později v Lístku do památníku skvěle ztvárnil muže, který se na skok vrací do rodného města. Zatímco jeho postava na Vlachovce jen křičí, hlučnost toho, který se vrací k tomu co zůstalo před půlstoletím nevyřčeno, má bezpočet poloh – včetně té, které je již mlčením.

Letní den odhaluje chatařskou kolonii, která snad kdysi bývala jakousi trampskou osadou, v níž si ovšem asi všichni vykali (protože si vykají nadále), snad smetištěm chatek stavby mládeže, v plné kráse – tj. v jejím zoufalém shánčlivém sisyfovském eskapismu, na němž staří lpějí a kterým mladí opovrhují. Co pěkného se tady asi může odehrát? Nic moc. Normalizační rozčarování z osadního trampingu odstiňuje dvě ze tří nočních milostných epizod nežádoucím – a režisérem zjevně nepředpokládaným – způsobem. Zatímco erotická eskapáda čerstvě jmenovaného náměstka se sekretářkou vyznívá adekvátně odporně, noční procházka dvou pamětníků – souseda a sousedky – do minulosti se v tomto prostředí zvrátí v rozkrádání socialistického majetku a nesmělé sbližování dvou dospívajících v přizpůsobivé smlouvání a všechnu předešlou opravdovost ponižuje.

V první půlhodině působí Machův raně normalizační pokus o detektivní komedii jako kamerové cvičení z pražských exteriérů a Liškovy doprovodné melodie, opakující se až k zešílení, dotvrzují bláznivost filmu. Takové sekvence prostupují celým filmem a intermezza s dialogy mezi nimi působí jako barevné ilustrace v nudném románu. Těch vydařenějších „konverzací“ je ale pomálu, a jen Sovákův dar rozeznít i nejapně napsané repliky – a především jeho proteovství, schopnost dokonale vystihnout každého jedince v jeho čtyřroli – činí tento nevtipný film jakžtakž sledovatelným.