vypravěč

Nepříliš přesvědčivé drama, jehož hlavní kouzlo tkví v dokonale snímaném velkoměstském prostředí. Kdyby tak zůstalo jen při něm! Vlastní příběh je příliš schematický a jeho šablonovitost vzrůstá nevěrohodně vystavěnou hlavní postavou. Snad to byla – tak často škodící – ruka producentova, která tak nesmyslně podpírala vše, co se kymácelo, vyrovnávala všechny nerovnosti a neomylně vedla k tak nemístnému závěrečnému rozjasnění, protože režisérova imaginace svědčí o hlubším nahlédnutí moderního rozpadání.

Při sledování této nesourodé černé komedie mne bavilo především klouzat po dokonale vystylizovaném prostředí, v němž se naivní půvab bezelstných hraček mísil s umně navozovanou atmosférou latentní hrůzy kouzelnických rekvizit. Příběh sám mi ovšem spíše překážel. Nedokonale vytvořené, psychologicky ploché postavy se pokoušely současně (s jistým alibismem?) aktualizovat i zvrátit pohádku o perníkové chaloupce a jejich počínaní zanechalo po příznivých úvodních dojmech jen spoušť.

Opět průměrný rodokaps se všemi nešvary, které tentokrát ještě umocňuje bídně vystavěný příběh a poněkud nezúčastněně „hrající“ herci, jimž lze jen stěží co věřit. Rutinu, která zde vládne, ovšem vyvažují některé pěkné exteriérové akce, záběry na krajiny a nadobyčej skvělá hudba. Připomíná mi to, jak jsem nejednou od banálního dobrodružně se tvářícího dění na stránkách špatně tištěných tiskovin utíkal právě k drobným, nenápadným obrazům přírody. Zatímco papírové projektily neúspěšně naznačovaly drama, tušil jsem někde v tom horkém či chladném vzduchu a krajinných liniích to pravé dobrodružství.

Zde jen na okraj k Davidu Pollockovi pár slov z Kierkegaarda: "Má-li kdo dost snivosti, aby idealizoval, dost vkusu, aby se zúčastnil slavnostního cinkotu požitků, dost rozumu, aby přerušil absolutně, jako přerušuje smrt, dost prudkosti, aby zase chtěl užívat - je miláčkem bohů a dívek."

Tato drobná povídka o uskutečněném nápadu řidiče autobusu a konduktérky zatraktivnit svým pasažérům jízdu "turistickým" výkladem o okolí trasy samozřejmě nedosahuje závažnosti Naruseho společenskokritických snímků z padesátých let. Přesto mne nad řadu z nich, kterých si ovšem také vážím a mám rád, okouzlila svým soustředěným (a přesto bohatým) líčením prostředí a psychologicky věrohodnou povahokresbou postav. Na zhruba hodinové ploše je zachycen venkovský kolorit s mozaikou nejrůznějších povah a nálad. Na okraji hlavní dějové linie se také hladově rozpínají oddenky dalších nevyslovených, jen přitažlivě naznačených příběhů. Tím otřískaným autobusem bych někdy moc rád jel a nevadilo by mi, že konduktérce nerozumím. Jak ostatně naznačil i básník, který její výklad napsal, hlavní kouzlo je v intonaci.

Obdivuhodnému snoubení toporného Delonova neherectví s klišovitým scénářem chybí k dokonalosti jen tragická smrt ústředního mileneckého páru.

Paradoxně nepsychologický psychoanalytický horor, bezostyšně kupící nelogičnosti, nepravděpodobnosti a nesmysly, a přesto napínající, děsící a především bavící (ačkoliv režisérovy rámcující promluvy k publiku mi přišly zábavnější než leckteré šprýmy ve vyprávění). Škoda, že vše absurdní nebylo ještě silněji vygradováno a vše reálné (či pravděpodobné) zastřeno; mohlo tak vzniknout skutečně strhující parodické dílko…

Slovy Walta Whitmana: "Ó stáří, vznešeně přicházející! buď vítán, nevyslovitelný půvabe odcházejících dnů!"

Citlivě snímaný experiment, který ovšem plně nevytěžil možnosti, jež mu zvolené téma nabízelo. Vlastně jen zdokumentoval jednu fazetu, kubisticky rozfázoval a scelil jedno možné hnutí uskutečnitelné při cestě časem. Na druhou stranu dokonale vystihl, že pohyb nazpět nemusí být jen sladkým snem (nebo dobrodružstvím), ale i noční můrou, horečnatým blouzněním.

Čtivý rodokaps, vcelku nápaditě komponující obvyklé rekvizity, postavy a zápletky. Postavy jsou sice psychologicky neprokresleny, ale tento "tradiční" nedostatek vyvažuje rafinovaná stavba akcí, proměňující vyprávění v pozvolnou explozi. K nadprůměrnému vyznění rovněž přispívá nadhled a jazyková komika.