kajas

Platí zde to samé jako pro samotný (za mě nepříliš povedený) seriál...

Na to, že jsem se o tomhle seriálu učila hned v několika předmětech na vysoké škole, jsem tedy čekala trochu lepší kvalitu. Hodnotit pouze podle tří dochovaných dílů není zrovna ideální, ale nevěřím, že by se moje mínění nějak vylepšilo. Budovatelská nuda, na které je nejzajímavější fakt, jak skvěle pan Lipský ztvárnil typického "dědka" už v necelých 40 letech.

Teď se budu možná rouhat, ale zlatá Poledňáková a její krocení krokodýlů. Hlavní hrdinka téhle rodinné podívané si totiž zasloužila pěkných pár na zadek, žádné rozmazlování a pořizování pejska. Film mi nenabídl ani sympatické postavy (až na Lukáše Latináka), ani scény k zasmání (až na Latinákovu scénu s biosenem). Tak tedy aspoň za krásnou přírodu a za roztomilého jezevčíka...

Ve snaze dohnat si mezery v československé kinematografii padla moje volba na známou parodii, její téma a zpracování se u mě ale totálně minulo účinkem, zasmála jsem se možná jednou a trpěla jsem u operních „odrhovaček“. Tenhle Lipský tedy už ne.

Loňské uvedení životního projektu režiséra Václava Marhoula, dramatu "Nabarvené ptáče", hýbalo českými i zahraničními médii, film byl vybrán jako český zástupce do boje o Oscara pro nejlepší zahraniční snímek (bohužel neúspěšně) a pochopitelně ovládl i výroční České lvy (výhra 10 sošek). Během natáčení vznikl dvouhodinový celovečerní dokument, který je ke spatření nejen na Blu-Ray "Ptáčete", ale byl také letos na jaře uveden do kin. Jednotlivými 11 kapitolami dokumentu provází představitel hlavní role, mladý neherec Petr Kotlár. Jeho voiceover ale mnohdy působí rušivě a jde poznat, že chlapec deklamuje text, který mu někdo napsal. Mnohem zajímavější tak jsou samotné záběry z natáčení, které probíhalo chronologicky, divák znalý filmu se tak může vrátit k jednotlivým scénám a dozvědět se něco málo o jejich zákulisí. Samotné realizaci ale předcházelo mnoho let komplikací, ať už se získáním práv na zfilmování knihy, tak s akutním nedostatkem financí. Této „předehře“ je ale v dokumentu věnováno jen několik málo minut, což mě docela mrzelo a ovlivnilo mě v závěrečném hodnocení jinak zajímavého „filmu o filmu“.

Před Adamcem musím smeknout klobouk, protože tohle v mých očích předčilo i jeho kultovní „Sanitku“. Pomalu se rozjíždějící, ale každou epizodou víc a víc gradující drama z prostředí vrcholového sportu, s perfektně padnoucími herci (tedy až na ženské postavy, protože jsem naprosto nechápala, co Skopal s Vašutem na „své“ Lence vidí), údernou hudbou a dojemným příběhem. Jen mě trochu mrzelo, že postava Jana Čenského neměla vlastně zase takový prostor a přátelství Ondřeje s Michalem (proklamované i v titulkové písni) se divák dočkal o dost později, než by čekal. Přesto zážitek, který si ráda při nějaké repríze zopakuji. Silné 4*.

Strach patří dlouhodobě mezi moje nejoblíbenější české režiséry a třeba jeho televizní „Silver A“ si opravdu zasloužila velké plátno, tak byla nadprůměrná. Na „Vůni vanilky“ se teprve rozjížděl, je to také méně výpravný, komorní příběh, ale rozhodně má své kvality. Všichni herci jsou vedeni k výborným výkonům, vzhledem k mým zálibám jsem kvitovala také fakt, že hlavní hrdinka je cukrářka, ale výprava je opravdu chudinká a navíc jsem se úplně nesrovnala s hrdinčinými motivacemi (tedy proč žila tak, jak žila). Skoro 4*.

Chápu, že v kontextu další filmografie režiséra Soukupa je tento jeho snímek snad až přehnaně chválený, mně ale skutečně nijak výjimečný nepřipadal. Atmosféra předprotektorátního období na mě rozhodně nedýchla a v žánru sportovního dramatu bych si představovala více tréninků a zápasů. Shodou okolností jsem v tom samém týdnu sledovala Adamcův seriál "Dlouhá míle", který na mě zapůsobil o dost víc.

Nejzásadnější problém této pseudokomedie je podle mě v obsazení titulní role, protože Poláškovi toho proutníka a milovníka prostě věřit nejde... ale i Prušinovský musel nějak začínat.

Asi jeden z nejvýpravnějších českých filmů, který jsem kdy viděla. Po většinu stopáže jsem ho ale řadila do skupinky oněch "dokonalých" snímků, které ze mě neumí vyždímat emoce. To se naštěstí změnilo v poslední třetině, a tak jsem nakonec byla i malinko dojatá. V této herecké poloze mě navíc Aňa neiritovala jako jindy, přesto mě více zajímaly osudy vedlejších postav. Pěkné, ale na časté opakování to nevidím.