jatamansi

Tak mne to neuchvátilo tehdy ani nyní při dalším shlédnutí. Od Chytilové mám ráda tak Hru o jablko, kolem její vilky chodím na procházky, ale to je asi tak všechno. Mimochodem, dokument, co natočila o Troji, vydá za všechny filmy. A ty paneláky slouží doteď, to sice bohužel, ale ještě stále v nich bydlí většina lidí. Co já si pamatuji, (a že je toho hodně), tak po tom bytě každý toužil a uplácel a falešně se bral a stěhoval si k sobě příbuzné a když jej dostal, byl na vrcholu blaha.

Ale ** za Mrakomora. A kostýmy, hlavně princů. A exteriéry, ty se povedly. Brzobohatý je zjevem českého filmu i v civilu a maskéři na něm odvedli tak úžasný kus práce, že mi jako menší naháněl hrůzu. Ale Šafránkovou, jednu z nejoblíbenějších českých hereček, prostě nesnáším, a tak pohádky z té doby tak nějak zatím nehodnotím, kde je ona, ubývají *. Ze Tří oříšků pro Popelku mám osypky rok co rok. (Byť za ostatní **.) Jurištová je jen naivní stojan na kostýmy a Andrlová to tedy nevytrhla. K tomu mé neoblíbené obsazování slovenskými herci. Ne kvůli nim osobně, ale kvůli českému dabingu, kterým byli posléze obdařeni. Nezklamal Filipovský jako kacafírek a Menšík král, princové také nic moc. No, tohle není můj šálek čaje.

Obecně filmy o opeře a jejích tvůrcích nepatří k nejpovedenějším, hlavně když chtějí autoři příliš poučovat. (Výjimkou třeba seriály o Verdim či Berliozovi). A film o Emě Destinové. Turzonovová byla překvapivě distingovanou představitelkou, i ten zpěv se jí dal věřit. Bylo to mimořádně dobře skloubeno, a Beňačková nazpívala a party ještě dostatečně mladá a tudíž s ještě skvostným hlase. Co naplat, i operní divy stárnou. Žena, kterou miloval celý svět, a která se doma dočkala jen ústrků a překážek. Vezměte si, že v Národním divadle v Praze pro ni nikdy neměli stálé angažmá, jen hostování. Pro ženu, která zpívala v MET po carusově boku! My Češi si fakt nevážíme vlastních hvězd, až když nám je ukáže svět, Pecková by mohla vyprávět. Jeden z filmů, které je těžké slovně hodnotit, je nutné se dívat – a poslouchat.

Jedna z nejlepších „moderních“ pohádek, co znám. Skvělé komediální výkony Janžurky a Hrušínského jsou mimo jakékoli *. 5 je málo. Havelka - škoda, že už jen zpívá a nehraje. Štěpnička umí, na divadle, ve filmu, v dabingu. Jo, když se talent v rodině zdědí, je na čem stavět (což neplatí o většině současných hereckých dětiček – můj!!! názor). Ty polívky a čarodějná kuchařka a popleta Havelka, tohle můžu minimiálně jednou do roka, spíš než všechny klasické princezny. Škoda, že nebyla co jsem na čsfd, nemohu doplnit žádným citátem. A byť jsem rak, tak tu polívku raději nee.

Byznysmen s politickými ambicemi Jules se osudově zamiluje do servírky Flo – to je základní dějová linie, na které je vystavěn dost komplikovaný (a místy dost nepravděpodobný) příběh manželského trojúhelníku, bohatě prošpikovaný penězi, mocí a homosexualitou. T toho všeho je namíchaný smrtící koktejl pro většinu zúčastněných. A přesto, že je to tak trochu brak, díky Robardsovi a De Mornay je z toho jedním dechem sledovatelné drama. Naznačuje jej Flo už na začátku: „Mám ráda bohaté staré pány…starší pány.“ A odmítnutí brože, to chce odvahu. Kožich, to už je jiná. Podle překladatele šlo o lišku, já myslím, že to byl norek. Neštěstí začne v paříži při požáru hotelu a náhodné fotce milenců, která neunikne homosexuálnímu bulvárnímu novináři, který tam dlí jen shodou náhod. Ale co by byl život, potažmo film bez náhod? Na scéně se postupně zjevují další postavy a jsou vzájemně tak propletené, že dá občas práci se v těch společnostech, klubech a postelích orientovat, notabene mezi klienti homosexuálního gigola. Těžký život smetánky, fakt. Vlastní drama se rozjede až po sebevraždě Hectora, sebevraždě se třemi kulkami v hrudníku. Pak je jasně vidět, že peníze můžou všechno. Vrahem se jasně jeví být Jules, ale rozuzlení je nečekané. Vše do sebe začne zapadat až v poslední čtvrtině a vzhledem k dvoudílné podobě je to místy rozvláčné a nůžky by slušely, na druhou stranu by to možná ubralo pochopitelnosti. Mrtvých je ale fakt hodně. Morální ponaučení až v samotném závěru přinese obyčejná vosa, která práskače a vyděrače píchne do jazyka…

Málokterý film je tak syrový a úžasný zároveň. Do té doby jsem o Operaci Mojžíš nic nevěděla, pak prošmejdila internet. Hudba jako oratorium tam, kde by slova nestačí. „Jdi. Žij a někým se staň. A dřív se nevracej,“ říká křesťanská matka malému synovi, když jej s židovskou matkou pošle do Svaté země vědoma si toho, že v súdánském táboře by nepřežil. V Izraeli údiv nad vším – že teče voda a je jí dost, že se nosí ponožky, používá vidlička. A kde se berou lidé v televizi, kde mají dvířka? Střet dvou kultur citlivým, ne růžovobrýlovým pohledem. Jemné sbližování Šloma s adoptivní matkou a hlavně dědečkem. Předsudky proti černochovi ve škole. Nepokoje poté, co chtějí ve škole žáky přijmout rituálem s kapkou krve: „V Etiopii nám vyčítali, že jsme Židé. Tady nám vyčítáte, že Židé nejsme.“ Při návštěvě u Zdi nářků: „Proč je tu tolik přání? To lidé nejsou v Jeruzalémě šťastní?“ Citlivé věkové skoky při Šlomově dospívání, starší představitele člověk skoro nepostřehne. Dějem se prolínají pohledy na měsíc, hovory se vzdálenou matkou a stále ta krásná hudba a ženský hlas. „Dědečku, věříš v Boha?“ „Když mne bolí nohy. Když u nás nebo jinde ve světě zuří válka. Nechovám se k němu nejlíp. Volám ho, jen když něco potřebuji. Nikdy se neptám, jak se ti vede. Jen mu lhostejně brnknu.“ Když chce kluk holku tak moc, že se dá i na studium tóry a disputace. Těch momentů je moc, nechce jíst ve škole ani doma, dojemně se zouvá a chodí bosky po zemi, skutečné trávě a hlíně. A nářek matky, když ji Šlomo, který se konečně něčím stal, najde. Neskutečný film. Utrpení, o kterém se v novinách nedočteme, ve zprávách neuvidíme. Věci, o kterých jsme neměli ani tušení.Zjevení mezi současnou plytkou komercí. Silný příběh, scény, při kterých mrazí. Film, po kterém se jen tak nedá dívat na jiný. Film, v jehož podmanivém světle ostatní blednou…

Víc hořké než sladké a komedie a romantismu to také moc nepobralo. Spíš ojedinělé hlášky:“Jak se tolik let evoluce mohlo vyhnout tomuhle pokoji?“ – skoro jako u nás. Je to příliš prvoplánové – ona genetička pedantka s vychovanými dětmi, které berou na povel vitaminy, on bohém se vším souvisejícím. Chlap, který si před sexem skládá kalhoty a puky žehlí knihou, brrr. Pěkný je omyl ve sprše, tělo jako tělo. Dva momenty dvou dětí: „Našels nějaký chlupy? Viděla jsem, že je hledáš. Dělám to samý s prsama.“ „Taky zbytečně.“ A na konci:“Zavolej, až se ti objeví ty chlupy.“ „A ty prsa.“ „Počítám, že zavolám dřív.“ Konec se svatbou byl už tak strašně protahovaný, že jsem si fakt oddechla, když to dopadlo jak mělo.

Na malém městě je těžké najít nevěstu, holky jsou prostě rozebrané. Ovšem hledat jako bankovní úředník nevěstu v Rusku? Mimochodem, rusky tam nevypadal ale vůbec nikdo, průhledná rachitická Kidman má do Slovanky fakt na míle daleko. A zvracející fakt nic moc. I zde platí, že se vyplatí šmejdit (dům, kazety a časopisy a jak na něj), případně civět za oknem do pokoje (víme, kde jsou v kabátě peníze). Paradox, mít zalepená ústa, být svázaný a sedět na zavřeném prkénku. Potřebovat si ulevit a nemoci! „Co je to šukat?“ „Najdeš to ve slovníku.“ Malý pletený svetříček složený ve velkém fakt dojemný. No, úplná ztáta času to nebyla, ale jen tak tak.

Duvalla daboval Švehlík a tak se mi do toho trochu pletl Nicholson. Ovšem jinak mu to mimořádně slušelo, ulízlé vlasy, dokonce i ten směšný culík, culíček, culíčeček. (Pochopí jen ten, kdo dobře čte Merleho.) Že někoho zastřelil v davu jsem skoro nepostřehla. O další práci se hodně mluví, ale divák se nic nedozví o tom koho, kdy a proč. A všechno tak nějak zavání amatérismem. Oběť (stále o ní nic nevíme) spadne z koně a ze tří dnů jsou tři týdny. Tak se alespoň naučí tančit argentinské tango. A to je důvod **, protože jinak je film fakt splácanina bez dějové linie. Filmy, kde se tančí, mám prostě ráda. Kdysi jsem závodně tančila a ta láska ve mně zůstala. Tanec ocením, zvláště tanečníky, s rovnými rameny a pružnými, pérujícími kotníky. No a na Duvalla bylo při tanci i při jeho věku radost pohledět. Jinak termín obchodní schůzka je nádherný eufemismus pro nájemnou vraždu. A konečně po zastřelení „Asi má něco se srdcem“, fakt dobrý. No, nakonec se ostříhal sám. Domů se dostal, všichni přežili, a že nevíme o co šlo, jsou horší věci.

Tenhle Tarzan je jen velmi volně na motivy Burroughsova románu. Co jsem v dětství četla jedním dechem mne tady mírně řečeno nudilo, hlavně ta společensko-smetánková část. Pro méně chápavé dostala malá Jane hned na začátku prsten se skarabeem, aby jej potom mohl dospělý Tarzan obdivovat. Na mladinké a malinko baculaté Andie MacDowell. Z anglického venkova skok na ztroskotanou loď pěkně hopem, aby se film neprodražil. Tarzanův otec Jack - jako na Titaniku – skoro by se dalo říci, že plavit se s Jackem znamená jisté ztroskotání. Opice s mrtvým mládětem, v domku plačící dítě – jasné, co bude dál. Tarzanovo dospívání letem světem doslova i do písmene, hlavně na liánách. Smrt matky opice, nález starého domku – a pak už se mílovými kroky blíží civilizace. Tedy loď, mimo jiné s absolutně dokonalým Ianem Holmem na palubě. Civilizace, která jen tak mimochodem zmasakruje stádo opic „Je to jen sport.“ Holm si přesvědčivě vytahuje šíp a stejně přesvědčivý je záběr na pojídání červů, bílkovina jako bílkovina. Hodně dlouho trvá, než si Tarzan poprvé zařve, až po zápase s gorilím samcem, ale bušení do prsou se nedočkáme. Holm učí Tarzana zpívat a posléze i mluvit, začínají ovšem nepochopitelně dost těžkými slovy, břitva a zrcadlo nejsou snadná v češtině ani v angličtině. Stejně jako je snazší pochopit minulost, ale když vás vychovávají jako opici, budoucnost asi není obvyklým termínem. Společenská konverzačka, která následuje, není až tak zajímavá. Snad jen starý pán, když jede na tácu po schodech. Nakonec není Tarzan nikde doma, už ne v džungli, ještě ne na zámku. Vše se zlomí při otevírání nového muzea, kde Tarzan objeví, posléze pustí a nakonec je svědkem zastřelení „opičího“ otce. Nad mrtvou gorilou smutní víc než nad mrtvým dědečkem a jeho návrat do džungle je neodvratný. Bohudíky, že si to Jane rozmyslela.