jatamansi

Další z řady katastrofických filmů, na který do pár hodin zapomenu. Koprodukce se projevila v nesourodé změti jmen, vědců, a protože i Litva, odehrává se hlavně v Rusku. Kontrolovat tam ale přijedou z nadnárodní společnosti. Pochopitelně nemohou chybět odborníci z USA. Černobyl se skloňuje ve všech pádech. „Už mi neříkej, co mám dělat. Už nejsme manželé.“ Protože do dramatu musí být zakomponován milostný příběh, případně manželský problém. A nezvladatelní teens.

Marais dabovaný Štěpničkou je neodolatelný i po letech. Nadsázka, když jeho dáma vybaví mušketýry slušivými oblečky, aby nebyli jako trhani. Ovšem popis bitvy jak román na pokračování. Dobývaná žena: „Bojím se o sukně i o své zásady.“ Jen tu D’Artagnanovi chybí další mušketýři. Oblíbené úsloví „Měla jste mne vidět před dvaceti lety“. Nejlepší výkon ovšem podává Jean Rochefort. „Chci ho za každou cenu. Živého či mrtvého. No, mrtvého bych raději,“ říká kardinál. Film je zářným příkladem toho, že poslouchat za dveřmi se vyplácí. Nejen služkám, ale i králům. Nebo alespoň jejich dvojčatům. Dobrá scéna, když lapkové okradou lapku. Představitel Ludvíka je ovšem tuctový, ne francouzsky šarmantní. Stejně tak Isabelle, i když i ta zaperlí: „Tak tedy on není on a on mne stále miluje.“ Maraisovi je ve filmu skoro padesát a hraje uvěřitelného čtyřicátníka, na koni mu to vyloženě sluší. Rozesmála mne scéna s podřezaným mostem. A samozřejmě neustále přerušované Maraisovy námluvy. Nakonec se ani neožení, že. Nejspokojenější je patrně Rochefort - v masce - a v Bastile. Leč v hojnosti. Kuchař tam prý byl skvělý.

Svalovce moc ráda nemám, Arnolda nevyjímaje. Raději rachitika Allena. Jeho svalnatost je ale obzvlště tady nad mé hranice. Vyrýsované steroidové bobulové anabolické prsní svaly, biceps, triceps, v tomto rozměru mne už odpuzují. Ale rozhodně raději guvernéra než Stalloneho či van Damma. Jenže Barbar měl úspěch a bylo nutné z něj vytěžit ještě dvojku. Co se těmhle filmům nedalo upřít, byla výprava a kostýmy. Královna měla krásný plášť a šperky. Ovšem zápletka jen přizpůsobená tomu, aby Arnold mohl předvést svaly zprava, zleva, s holí, mečem a kdoví čím ještě. Princezna naprosto nezajímavá tuctová bledule. Něco mezi bájí a pohádkou a rádoby hrdinským eposem. Doba, kdy kouzla byla běžnou součástí života. Při mezihře s kanibaly pěkně letí useknutá hlava, na rok vzniku dobrý počin. Dobrý i zrcadlový zámek. Ovšem opilý blekotající Arnold skoro nesnesitelý a lekce sexuální výchovy dávané princezně mezi skalami vyloženě směšné. Klasika - i statečná černá Zulu se bojí myší. Arnold odmítá princezninu nabídku a pod obraz slyšíme:“A nakonec si našel vlastní království. Ale to už je jiný příběh…“ Že by zadělávali na trojku? Budiž jim ke cti, že nikoli…

Asi první film, kdy jsem si Arnolda všimla. On pro mne jednou provždy ztělesňuje mezičlánek mezi člověkem a neandrtálcem, to mu v mých očích žádný další výkon neodpáře. Guvernér ať chce nebo nechce, tak jeho tupý výraz a předkus jsou čtvrtohorní. Přesto jsou filmy s ním sledovatelné a skoro vždy se v nich najde i dobrá replika. (Má nejmilejší je „běž se vycpat“ po zastřelení krokodýla, ale to je jiný film.) Ovšem mezeru mezi předními zuby má hezčí desetibojař Tomáš Dvořák, a také je více sexy. Barbar je vtipný, barvitý, ve své době jedinečný počin. Budu jen opisovat své předřečníky, ale Basil Poledouris je skutečně třída. Kdo mne v tomto typu filmu překvapil byl Max von Sydow, ale prostě umí.

Mou favoritkou byla vedlejší postava, obtloustlá nešťastná dcera Bernie, a babička, u které si nikdo nevšimnul, že přestala pít. Jinak to není film na mé gusto, podbízivý a snadno čitelný, alespoň že spolu nakonec nezůstali. Sandler s kudrnami naprosto nemožný. U americké matky jsem si vžycky řekla, že je snadné milovat cizí krásnou štíhlou holčičku, ale proč se nevěnovala talentované vlastní - to mi nějak nevysvětlili. Ale Paz Vega hrála dobře roli matky, které někdo pomalu a rafinovaně krade dceru. Jeden citát si nemohu odpustit: „Chceš se opravdu stát někým tak úplně jiným, než jsem já?“ Ale podruhé to vidět nemusím.

Naprosto civilní, k nepoznání, leč velice krásně zestárlý Tom Selleck. Odmítal novináře, takže jej tajemník upozorňuje: „Styk s veřejností je také práce.“ Téměř dokumentární dny před invazí a Dnem D. „To nejsou velká rozhodnutí, která jsou těžká…Ale detaily, maličkosti“ . Hovorů o tom, co udrží písek, a jaké bude počasí, těch bylo také až až. Jmen, dat, prezidentů a generálů tam na mne bylo opravdu hodně, takže jsem se v tom chvílemi ztrácela. Generál si posteskne. „Ale s de Gaullem mi Bůh moc nepomáhá.“ Historie mi není neznámou a filmů z té doby je dost. Toto bylo moc faktů na malém prostoru, škoda.

Pozor, podle románu Eleazara Lipskyho, který jsem nečetla. Ani jsem nemohla, Lipsky prostě v Česku není, takže výjimečně jen film. Muži v něm nosili dvouřadé obleky, elegantní klobouky, pěkné boty. Někteří i psí dečky. Hlavní hrdina Nick Bianco, jinak Victor Mature, je učiněný pan Božský, což mne trochu rozptylovalo. Stačí se podívat i na čsfd na jejich mini fotky a jsou jako klony. A od první chvíle je jasné, že Richard Widmark bude padouchem, nijak objevné obsazení. Ovšem padouchem výborným, až na otřesný dabing, pochichtávání bylo úděsné. Jemu ovšem nelze vytknout nic, padouchy umí. Že se bude něco dít je jasné už po loupeži v klenotnictví, nezvykle umístěném ve 23. patře, skoro jako by v kanceláři. Když jedou zloději výtahem dolů, ten stále staví a staví a lidé vystupují a nastupují. Takže klenotník stihne zmáčknout alarm. Nick se s Widmarkem, zde padouchem Tommym Udou, seznámí hned řekněme ve vazbě. Pak se střídají v rychlém sledu základní momenty - vězení, sebevražda ženy kvůli nevěře s bývalým kumpánem (hlavou v troubě) , děti v sirotčinci (velmi dojemné holčičky, vychované, hrající na klavír), návštěva vychovatelky Netty. Z Nicka se stane práskač za podmínku a pak sledujeme poměrně složitou stavbu příběhu s právníkem, policistou, udáním zločinů starých i nových, až se dostane na pomstu svůdci. Dějem se ale stále míhá Tommy Udo, jak jinak. A prsten. Opravdu drsná je scéna, když shazuje ze schodů ženu na vozíčku, tedy drsná na rok vzniku filmu. Děj se komplikuje, nevyjde základní proces a Nick má strach. O děti, novou ženu – tu vychovatelku, pochopitelně. Jeho strach je hmatatelný, bojí se větru, stínů, pohybu rolet, brzdícího auta, siluet na zdi. Kapky na čele, zvonek u dveří. Dramatická hudba. Zkraťme to. Nick chce získat pro policii Uda a to i za cenu nejvyšší. Krásné záběry s podivnou manipulací okýnek a rolet ve dveřích, léčka vychází. Každý dostane, co chtěl. Nick lapí Tommyho do pasti, ten po něm podle očekávání střílí, policie jej zatkne. Netty zůstane Nick, ochotný nechat se zastřelit pro klid její i svých dcer. Ale jsme v Hollywoodu. Jasně, že

Ira Levin je excelentní autor, co dílo to skvost a co natočený film jakbysmet. Mia Farrow se mi líbila ještě víc než ve Woodyho filmech a to je co říct. Ale takové sny ?!? fakt jen na plátně. Pro připomenutí, třeba i těm, co víc koukají než čtou, - Levin napsal Stepforské paničky, Hochy z Brazílie a Někdo se dívá, vskutku fenomenální.

Krutý film podle kruté knihy, ale strhující. Naštěstí tuhle knihu jsem četla až po filmu a teď po shlédnutí Capoteho znovu a stále to má ty grády. V některých případech jsou slova jaksi nadbytečná a o Chladnokrevně to platí dvojnásob. Musí se to vidět, a přečíst, a husí kůže vás nepustí od první do poslední stránky a od titulků k titulkům.

Opravdu jen málokdy se dvojka vyvede. Bryner neměl dvakrát vstupovat do téže řeky, pokazil si jen reputaci. Mé obvyklé úsloví – asi potřeboval doma opravit koupelnu. Kdo nezná, ráda vysvětlím. Ale zase na odpad to není, za toho plešouna.