Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Animovaný
  • Komedie
  • Dokumentární

Recenze (225)

plakát

Célina a Julie si vyjely na lodi (1974) 

Považovat Célinu a Julii za art a Rivetta za představitele artové kinematografie, je, podle mě, redukcionismus. Že máme před sebou film natolik zajímavý a kvalitní, není zásluhou nějakého předem zformovaného systému (někdy řekne art a někdo Nová vlna), ale Rivettovy vlastní asertivity, která vždy stála vedle proudu francouzské Nové vlny. ___ Motiv duplikace, který prochází celou gigantickou stopáží, sahá daleko hlouběji, než jen k hrdinkám a všudypřítomným zrcadlům. Duplikace je přítomná v podobě celých scén, aranžování, kostýmů, ale i žánrů. Když trochu znásilním koncepci dělení na kinematografii atrakcí a narativu, zařadil bych Célinu a Julii kamsi mezi - předvádí nezávazné blbnutí, uvědomuje si svou pomíjivost a přítomnost kamery, zároveň vypráví příběh: ne jednou, ale i třikrát, vyplňuje mezery a řeší problém. Být v soukolí těchto dvou náhledů činilo ty tři hodiny maximálně poutavými.

plakát

Doktor Živago (1965) 

Když ještě WETA nevyvinula MASSIVE a počítače nezvládaly vygenerovat ani pár moskevských panoramat, stavěly se poctivé konstrukce, šily tuny kostýmů a studiovou halou proudily stovky komparzistů. Vše jako kulisa pro hollywoodské melodrama, ani ne tolik antických rozměrů, jako spíš těch osobních a dost tuctového vyznění. V čele Živago, ceněn jako svobodomyslný básník a zručný doktor, zároveň podvádějící svou ženu, rodinu a šidící armádu o své kvality dezercí. Za zásadní omyl považuji šlechtění a vyzdvihování těchto individualistických hodnot nad těmi klasickými, přestože básně nezaslechneme a operace nevidíme. Doktor Živago je hlavně na emoční struny brnkající západní zbraň, vhodně zmedializovaná po autorově smrti a o ruských poměrech toho neřekne o moc víc, než sovětské propagandistické filmy. ___ Taktéž mě překvapilo, že i přes dramatické období, v kterém se Živago odehrává, je všechno líčeno absolutně mdle, nevzrušivě, resp. bez nahuštění silnějších stimulů, na které si diváci v 60. letech snadno přivykli (Hitchcock, bondovky atd.). Obrovský finanční úspěch nechápu. I o 26 let starší Jih proti Severu je akčnější a senzacechtivější.

plakát

Madagaskar 3 (2012) 

Jasně nejstravitelnější díl, veškeré to trapné rodinné moralizování jak z první třídy nahradilo moralizování v rámci zcela jiných skupin - té pracovní (cirkus) a milostné (levhartice). Vzhledem k tomu, že pokračuje nastolený trend centralizace lva Alexe, skrz něhož tyhle poučky docela fungují, dá se třetí Madagaskar přežít bez šrámů na těle i duši. Ty zbylé tři členy týmu bych už někde třeba utopil (každý řekne asi pět vět a věčně otravují). Cílové publikum si ale tentokrát musí pochvalovat, v nějakých devíti letech bych se z těch barviček vzpamatovával ještě po týdnu.

plakát

Stavisky (1974) 

Je vlastně dobře, že Resnais v druhé půlce Staviského postavu trochu opomíjí a zaměřuje se na vedlejší společníky, kteří hrají ve stále houstnoucích flashforwardech hlavní roli. Beru za samozřejmost, že vyberu-li si reálně existujícího člověku a hodlám jeho osudy přepracovat, zejména vyplnit mezery v jeho privátním životě, bude to osoba zajímavá a bohatá životem. Alexandre Stavisky, jak jeho kontury Resnais načrtává, je tak na půli cesty. Sice darebák z vysoké společnosti, inu, věčná inspirace, ale trochu okoukaná partie do dialogu s divákem. Výborný materiál do humorných scén, které jsou ale opomíjeny (nebo z 99% závisí na Belmondově šarmu), stejně tak nejsou přítomny vážnější podtóny. Zbyl tak patvar, jež si nemůže dovolit punc skutečného životopisu, ani hravé fiktivní podívané. Brilantně natočené, ale snadno zapomenutelné.

plakát

Žena je žena (1961) 

Godard podává jasný důkaz, že film má nejen jasné zastoupení v pop kultuře, ale že je s ní také napevno provázán. Žena je žena, jeho třetí celovečerní dílo, z velké části přímo závisí na kulturně populárních odkazech (literatura, reklamy, hudba i jiné filmy), v kterých měl Godard vždy výjimečný přehled, a zužitkovává je jak v roztomilých detailech, tak i v naraci. Je pak příhodné taky poznamenat, že i při samotném natáčení nezůstává režisér sucharem, ale uplatňuje svůj mimořádný cit pro nápadité, avšak téměř improvizované kompozice. V konečné fázi použije ve střižírně své typické zbraně, například známý střih poskočný nebo zde pro jeho styl novátorské nediegetické zvuky. A my se pak ještě divíme (a hledáme v tom dokonce pochybení), proč z toho sálá tolik svěžesti a energie.

plakát

Páni mají radši blondýnky (1953) 

Hrozně statický muzikál bez Hawksova vkladu, prostě produkt éry celulitidových sex symbolů a dráždivých kabaretních vystoupení. Přitom ty kočky nejsou tak ploše napsané, jak by se mohlo zdát. Obě dvě, ale zejména Monroe, skrývají pod rouškou nevinnosti dostatek uvědomělosti. Russell je zase příkladná emancipovaná žena, na nápadníky nahlíží skepticky, ale lásku hledá. Nechat rozpočet nabobtnat, aby to nepřipomínalo inscenaci z počátků americké televize, určitě by to mířilo i výš.

plakát

Sunset Boulevard (1950) 

Pokorná služba zašlé slávě Hollywoodu, jakkoli s náběhem na populární omyl označující jistou epochu za nadřazenou té dnešní. Wilderova vize továrny na sny je mu příležitostí k mnoha osobitým režijním krokům, jež ve své opulentnosti těžko hledaly konkurenci a neztratí se ani dnes. Záměrně píši "vize" neb mám pocit, že realitě fungování a praktik Hollywoodu je Sunset Blvd. značně vzdálený, diváckému oku přelomu 40. a 50. let zjednodušený a nic na tom nemění osvěžující angažování Cecila B. DeMilla jako Cecila B. DeMilla. Na to si tu ale nehrajeme, i jako čirá fikce blaho pohledět.

plakát

Červené střevíčky (1948) 

Takřka mistrovské dílo. V baletu našli Powell a Pressburger adekvátní způsob jak zúročit své nesmírně náročné vizuální cítění. Každá scéna, každý pohyb v záběru - dokonale vyvážen.Ty jisté sklony k exaltovanosti v žáru tance kompletně zanikají a motivace hrdinů lze díky jejich zápalu pro věc snadno pochopit. Dobu Červené střevíce ale nepředběhly jen obrazotvorností, ale taktéž svolením postavám narušovat tradiční naraci (bez důrazného střihu není elipsa elipsou, máme tendenci spojovat si filmový čas sekvence s dobou uplynulou v realitě - zde v úvodu například uběhne 45 minut bez jediné prolínačky) a vystupovat ze svých rolí (nic nového, ne ale po hodině naprosto korektních a v realitě ukotvených kreací). ___ Překvapilo mě, že je i tak prvoplánově bídáckému Lermontovovy dovoleno projít velmi působivým vývojem. Kde by si jiní usnadnili práci, tam přidává režisérské duo další rozměr. A stvořili postavu daleko zajímavější, než je Vicky či Julian. Vševědoucí vyprávění sice nikomu nenadržuje, ale právě skrz Lermontova se informujeme o dějových zvratech, které jsou nám do té chvíle chytře utajeny, přestože nemusely být (milostné vzplanutí, dopisy). ___ Nevyhnu se srovnání s nedávnou Černou labutí. Ač ji považuji za skvělý film, ta destruktivní póza a černá paleta barev přeci jenom nemá na opojnou a inteligentní červenou knihovnu a stejnobarevné střevíce. Ne v tomto brilantním provedení.

plakát

Hluboký spánek (1946) 

Haysův kodex bordely ve filmech zakazoval, Hluboký spánek ho ale chytře obešel.

plakát

Černý narcis (1947) 

Technicolorové blaho až na dřeň. Rigidní jeptišky v deprimujícím víru barev a znepokojivé hudby ukazují Powellův smysl pro kontrasty a latentní hrdin(k)y. ___ Jestli jeho současník a kolega Hitchcock rád revoltoval proti prohnilé společnosti, přičemž většinou dosáhl svého, Powell volí spíše potlačení a smíření se s trpkou realitou. Boj je nesmyslný, avšak nevyhnutelný, čímž vzniká drama (ani předchozí počin Otázka života a smrti z téhle vize nevybočuje, jen staví zamilovanou dvojici do opozice - ani samotná nebesa nedokážou přebít lásku, prapůvod všeho). Opatrně dávám téhle premise palec nahoru, ale chce to víc.