Poločas štěstí

Když se sejdou mistři, nidky to nemůže být horší.. s odstupem času ovšem člověk přichází na to, že některé filmy, zvláště ty poplatnější, ztrácejí v jeho očích, a tak i u tohoto dílka stalo se mi...! Přesto však od režisére pochybných, či spíše velmi vrtkavých kvalit mohlo přijít i daleko horší zpracování velmi důvěrné zpovědi jednoho "člověka z lidu"... (28.07.2008)

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. (31.03.2015)

Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. (09.05.2014)

Asi je to tím, že ten Žižkov vážně má nějakou atmosféru, nebo že to Vinklář skvěle odehrál, ale tenhle film má prostě jakési své vnitřní kouzlo. - EDIT: Viděno zas po čase a ten film zraje jak víno. Jde o nesmírně pohodový film, který poukazuje na důležitost rodiny, dětí a přátel v životě člověka, který překročil padesátku a bilancuje. Je tady řada skvělých scén (včetně Čejkovy travesty show). Různé zvraty v životě jednoho uhlíře jsou podány předěly s odstřelem starých baráků na Žižkově - ano, takhle se člověk často cítí, když se v jeho životě něco změní a mění nebo se mění věci kolem něho. Věci se ale dějí veselé i nepříjemné, a tento film je dovedně vyvažuje, přičemž se snaží stále říct, že je potřeba dělat to, co nás baví („když já mám raději práci na čerstvém vzduchu“) a kde jsme rádi a máme k tomu své důvody. Často je to o vnitřních pocitech (třeba když je hlavní postava podruhé a už jen krátce na tom plochodrážním stadionu, kde mu Mirek předtím předváděl své auto). (09.08.2010)

Od Brynycha jsem viděl asi 5 filmů a dá se říct, že to všechno byly celkem blbosti, takže k Poločasu štěstí jsem přistupoval dost s nedůvěrou. A o to víc jsem byl překvapenej, že Brynych taky natočil něco povedenýho. Chválit Vinkláře je nošenim dříví do lesa. Toho už tady pochválili skoro všichni. On se pro podobný role snad narodil. Ale mě ještě víc zaujal Jiří Adamíra. Ten sice nedostal tolik prostoru, ale jeho postava mi byla tak nějak bližší. A že se tady některý komentátoři rozčilujou, že to je komunistická propagace fyzický práce, protože je přece píčovina, aby někdo dal přednost rozvozu uhlí před prací ve výzkumnym ústavu? Vždyť podle toho filmu to byla úplně luxusní prácička rozvážet uhlí. A já jsem taky vyměnil práci u počítače za fyzickou práci a nemyslim si, že bych byl jedinej na světě, kdo radši dělá rukama. Mam takovej pocit, že na čsfd je velká móda hledat u všech filmů natočenejch v období 1948-1989 nějakou skrytou komunistickou propagandu. I kdyby tam měl někdo třeba červenej ubrus na stole, tak se určitě najde nějakej expert, co bude tvrdit, že to byla sovětská vlajka. Ale zpět k filmu... Film se mi opravdu líbil, ale plný hodnocení nedám. Jednak mi přišla strašně trapná scéna s tranďákem Čejkou, potom trochu otravná a zbytečná postava, kterou hrál Viktor Maurer a hlavně mi neskutečně lez na nervy Milan Šimáček, kterej hrál syna Vinkláře. To je snad ještě protivnější fakan než Tomáš Holý. (15.12.2011)