Byla jednou pohádka (E02)

Vysílání pro děti a mládež bylo důležitou součástí programu Československé televize už od samého počátku této instituce. A to ještě předtím, než byla zřízena redakce pro děti a mládež. První pohádkoví hrdinové byli většinou loutkoví. Později se ujala kombinace maňásků s živým protagonistou. Ten buď hrál, nebo četl část příběhu. Dost často se pohádky i četly, přičemž tuto práci braly i ty největší dobové hvězdy, například Jan Werich. Do dětské tvorby se na konci padesátých let zapojila i řada mladých tvůrců – například režiséři Ludvík Ráža či František Filip. V 60. letech tak televizní pohádky obsahovaly všechny klíčové prvky, které dalších 20 let určovaly jejich podobu a rozhodovaly o jejich diváckém úspěchu – kvalitní scénář a skvělé herecké obsazení. A ještě něco obsahovala dobrá televizní pohádka – písničky. Televizní Popelka z konce 60. let se stala první ikonickou pohádkou. Takřka pohádkový muzikál zdobí melodická hudba Angela Michajlova a poetické texty Ivo Fischera. Děj posunuje mužný Třískův tulák-trubadúr. Písně zpívá Popelka Evy Hruškové i princ v podání Jiřího Štědroně. Pro slovenské diváky je takovým kultovním pořadem pohádkový komediální muzikál Polepetko. Příběh o popleteném hrdinovi, který vyrazí do světa, aby se stal králem, zamiloval se do princezny Pletany a čokoládou porazil obávaného železožrouta loupežníka Zubadla, je typickou studiovou inscenací plnou chytlavých a vtipných písniček. Na úspěchu pohádky Princové jsou na draka se pak významně podílely písničkové hity dua Svěrák-Uhlíř, například píseň "Dělání". Další povedenou pohádkou, které studiové zpracování neublížilo, je Strach má velké oči z roku 1980. Rudolf Hrušínský, Iva Janžurová, Jiří Štěpnička a další skvělí herci se postarali o to, že je dodnes „koukatelná“. Pohádky z dílny československé televize lze studovat i z hlediska typologie základních postav – ať jde o komického krále, krásnou princeznu, nebo „českého čerta“... Jestli nějaké pohádkové postavy milovali scenáristé i herci, protože se dobře psaly a bylo na nich co hrát – byly to postavy záporné. Často se objevovaly mezi panovníky a aristokracií, většinou ale byly spíš směšné, než aby naháněly strach. Pohádky vznikaly nejen v pražském studiu Československé televize, ale i ve slovenských a moravských studiích. Autoři pohádek brněnského a ostravského studia hledali svou cestu, kterou by se odlišili od pražské studiové produkce, a našli ji v exotických námětech. Postavu soudce Ooky ztvárnil v režii E. Sokolovského Miroslav Donutil. Studiová výroba pohádek a rychlost, s jakou byly natáčeny, často jen několik dnů, to vše se často projevilo na jejich výsledném výtvarném vyznění. Někteří diváci je neměli rádi už v době jejich vzniku, dnes působí jejich výtvarná stylizace dost nevěrohodně. Postupně se začalo více využívat trikových scén – nejčastěji šlo o mizení či objevování předmětů či osob, proměny postav ve zvířata či předměty, dvojexpozice, ale třeba i umístění pohádky do světa pod vodní hladinou. Některé se s novými technologiemi vyrovnávaly víc než dobře, jako například pohádka Mykolko hop z roku 1984. Studiové pohádky se v Československé televizi natáčely i v 90. letech, ale postupně se přecházelo stále častěji na natáčení v exteriéru a na dnešní praxi, kdy vznikají dvě velké vánoční pohádky s filmovou stopáží a velkolepou výpravou. (Česká televize)