Ten tajemný předmět touhy
Cet obscur objet du désir
Ese oscuro objeto del deseo
Ten tajomný objekt túžby
That Obscure Object of Desire
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Edmond RichardHrají:
Fernando Rey, Carole Bouquet, Ángela Molina, Milena Vukotic, Julien Bertheau, Jacques Debary, Mario David, Bernard Musson, Piéral, André Weber, David Rocha (více)Obsahy(2)
Historie jedné nepomíjející lásky. Mathieu Faber se zamiluje do své služky, mladé Conchity. Ta jej však neustále odmítá, zatímco jeho vášeň se stupňuje. Conchita nakonec odejde ze služby, ale oba se náhodně potkávají v různých městech Evropy. Conchita Mathieua provokuje s jinými muži, což v něm jen upevňuje jeho touhu. Tato neústupnost, která vede až k násilí, je nakonec spojí nezlomným poutem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (107)
posledný bunuelov film je v niečom kruto a pravdivo podobný s posledným kubrickovým filmom, aj keď náturou veselší - vyslovuje sa k pravdám, ku ktorým sa autor v otázkach mužsko-ženských dopracoval (oboje filmy sú adaptáciami knižných predlôh). myslím si, že v mnohom sa u bunuela inšpiroval aj woody allen a že z tohot inšpiračného zdroja čerpá aj na staré kolená vo svojich ostatných filmoch. film môže vďaka historicky bezprecedentnej a z núdze cnosť robiacej situácie slúžiť aj ako súťaž vkusu v porovnávaní, ktorá predstaviteľka Conchity je krajšia. ()
Neviem, či bol na staré kolená väčší úchyl Bunuel alebo Rey, ale pozerať sa na upoteného prešedivelého Fernanda, ako slintá nad krásnou osemnástkou asi nie je nič pre mňa a nič na tom nezmení ani inteligentný scenár a Bunuelove symboly. Možno je to história jednej lásky, príbeh o rozdielnosti pováh muža a ženy, pre mňa je to príbeh nadržaného dedka a nevyzretej puberťáčky, ktorá ešte nevie, alebo nemôže vedieť, čo od života chce. Našťastie je film prekladaný komediálnejšími momentmi a neberie sa príliš vážne, takže rýchlo ubehne a na môj vkus je skvele vypointovaný, pretože nič iné som podobne napísaným postavám ani neprial. Bunuel sa mohol rozlúčiť s obecenstvom niečím výnimočnejším, nejakým majstrštykom, možno aj chcel, možno sa mu ale na staré kolená už nechcelo vrhať do niečoho psychicky vyčerpávajúceho a aj takto ladená, povedzme že cynická satira, má niečo do seba. Pozerám, že svetová kritika ale film za majstrštyk považovala, či sa ale nejednalo skôr o vzdanie holdu starému pánovi. Priznajte sa, koľkí ste si po filme klikli na nejaké péčko stránky starí vs. teensky.... ()
A na konci bič nezaplieskal. 77-ročný Luis Bunuel svoje dielo zakončil priemerným filmom na otrepaný námet. Pertraktované obsadenie hlavnej ženskej úlohy dvomi herečkami bolo skôr vynútené, ako zámerné, teroristické vložky samoúčelné a surrealistické návraty sa do príbehového filmu príliš nehodili. A tak som to vnímal ako ťažko uveriteľný príbeh o posadnutosti starnúceho muža mladou vychytralou dievčinou (i keď 40-ročný Fernando Rey nepredstavuje pre 20-ročnú Carole Bouquet, ani o dva roky staršiu Ángelu Molinu vetchého starca), ktorému ani pri úcte k slávnemu režisérovi nemôžem dať viac, ako tri hviezdičky. ()
Už je to nějaký čas, co jsem ochutnal nezaměnitelný filmový rukopis páně Buñuela a Nenápadný půvab, který byl mou panickou ( od slova panic) premiérou mne tehdy když ne přímo nadchl, tak určitě okouzlil svým netradičním suchým humorem a surrealistickými eskapádami. Tato druhá ochutnávka však bohužel nepatří mezi ty nejvydařenější, tentokrát jsme si s mistrem nějak nesedli, souboj mužského a ženského principu je typickým autorovým surreálnem jen lehce šmrcnuta a suchý humor se taky někam vytratil. Potěšily mne však 2 herečky pravidelně se střídající v jedné roli, hezké ozvláštnění, navíc takto krásnými ženami, těsně u mě vítězí Angela Molina. Odcházím mírně zklamán, příště to snad bude lepší. ()
Lahodně pikantní tragikomedie o vášni s Fernando Reyem v hlavní roli. Minimálně ve svých posledních filmech dovedl být slavný režisér Buñuel hodně zábavný, i navzdory otevírání vážných témat jsem vnímal z větší části humornou podívanou. Zde navíc vývoj příběhu drží diváka díky retrospektivnímu vyprávění pořád v jistém napětí. Vono to totiž není jen tak, když někdo před očima desítek kolem hledících oblije z vlaku mladou dámu vědrem plným vody! :o) Zhlédněte si a poctivě poslechněte osobité vyprávění hereckého aristokrata se španělskou krví, určeno pro náhodné spolucestující všeho vzrostu, minimálně v samotném závěru budete svědkem nečekané pointy. Ale ono stojí za to i veškeré dění mezi tím. K originalitě filmu navíc dodává obsazení dvou různých hereček do jedné a té samé role, což netradičním (a možná neplánovaným?) způsobem podtrhlo měnící se nálady sličné Conchity ve vztahu k postaršímu Mathieuovi. Velice milé a skvělé vyvrcholení spolupráce velkého režiséra s velkým hercem. 85% ()
Na diskuzi, která tu probíhá okolo dvojího obsazení hlavní ženské role dává zásadní odpověď sám Luis Buňuel ve svých pamětech "Do posledního dechu" (česky MF 1987, Jiří Krechler - bookman 2004). V této knize se čtenář zároveň dozví o režisérově záměru navodit v "Tajemném předmětu touhy" atmosféru nejistoty a strachu z atentátů a terorismu i o nečekaném výsledku této snahy po uvedení filmu do kin. Časy se mění, některé problémy však pohříchu zůstávají. Zajímavý a obsažný článek k 6 posledním Buňuelovým filmům zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php ()
Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ). ()
„Ozbrojená revolučná skupina Ježiša Krista.” • Skrátka: španielsky provokatér č. 1 - Luis Buñuel, ani vo svojom úplne poslednom titule s názvom - Cet obscur objet du désir [Ten temný objekt túžby], zrejme ani tentoraz ne[z]ostal svojej klasickej štipľavej povesti absolútne nič dlžným, i keď by som zase na druhej strane rovnako tiež predsa rád podotkol i to, že sa vskutku práve teraz akoby držal na uzde, ak teda aspoň nepočítam i zopár naozaj »šteklivých scén« s ústrednou protagonistkou Conchitou, ktorej rozhodne zručne sekundoval aj jej mužský náprotivok Mathieu Fabert v podaní «španielskej legendy» Fernanda Reya, ktorý s daným buñuelovským autorom síce nespolupracoval po prvýkrát, no v tomto prípade sa podľa mňa ani zrovna nejednalo o ich najlepšiu spoluprácu. Tou by ale totižto mohla byť najmä konkrétne táto z roku 1972: Le Charme discret de la bourgeoisie. • Nerád by som totiž ďalej bližšie čokoľvek špecifického prezrádzal, no zároveň by som vás maximálne tak naďalej navádzal snáď len k tomu bodu; sa asi iba hádam najviac zamerať na postavu Conchity, či si vôbec všimnete príslušné zmeny na jej fyziognómii; čo pre mňa osobne určite predstavovalo rušivé prvky, zatiaľ čo pre takého protagonistu Mathieua Faberta, mimochodom španielsku obdobu "Humperta Humperta" [postavu z Nabokovho románu Lolita; pozn. recenzenta] - napokon asi ani nie, ktorý bol mimoriadne traumatizovanou osobou predovšetkým len z toho prostého hľadiska, že sa akosi stále „nemohol dostať do ženských nohavičiek,” čo bol v podstate i akýsi hlavný leitmotív daného kinematografického diela, ktorý sa ale postupom času stával príliš stereotypným a opotrebovaným, pretože okrem toho daný titul neprispel extra ničím zaujímavejším, čo by následne stálo za väčšiu pozornosť; skôr na mňa zapôsobil až celkom neadekvátne v tom ponímaní, že sa mi nejako nechcelo správne [u]veriť tomu, že by si ústredný hrdina / nehrdina - nechal takto extrémne skákať po hlave?! • Ďakujem veľmi pekne, ale viackrát si neprosím ďalšiu porciu dotyčného 'buñuelovského' pokrmu; na jedno prežretie bohato stačilo... ()
Takže k věhlasu jména přihodíme dvě mladé a jednoho starýho, něco nahoty zahalíme do (kvazi)sexuálního napětí a bude to cajk... tak za mě ne, Luisi, za mě ne - a to se nechci nimrat v tragických výstupech vedlejších postav, nerada hatím statusy labutích písní. ()
Z tohto filmu som si odniesol nasledovné: Ženy môžu byť nebezpečnejšie než teroristi, prípadne muži môžu byť sprostejší ako vláda, ktorá ich toleruje. A Buñuelovi musím kvitovať ten nápad s obsadením dvoch herečiek do role jednej postavy. O mnohom tento zábavný ťah vypovedá a necháva trochu aj priestor na vlastnú interpretáciu. Bola to pridaná hodnota k spôsobu rozprávania príbehu hlavnou postavou, za pomoci flashbacku cez celý film, čo býva väčšinou zaujímavé aj samé o sebe. Ale nebolo to nič nové ani v dobe vzniku tohto filmu a Buñuel to zjavne vedel a nechcel sa uspokojiť s málom. ()
Herdek, proč jen mi ten námět tak připomíná Manon Lescaut? ()
For Me 81% ()
S politováním konstatuji, že jsem nic tajemného neviděla, starý muž se bláznivě zamiloval do mladé holky a ta s ním krutě zacházela.. Ze začátku mi to prohazování hereček v hlavní roli přišlo divné, s přibývajícím časem mi to začalo být nepříjemné a ve finále už mi to vadilo.. Tedy takhle ženy to jsou obě krásné, proti tomu žádná, nicméně po herecké stránce mě nepřesvědčila ani jedna.. Oproti tomu Fernando Rey byl úžasný, zvládnul to na výbornou, bylo mi ho ovšem nesmírně líto a cítila jsem z něj, jak se trápí.. S hodnocením zůstávám tak nějak uprostřed, mrzí mě, že nejsem cílovka.. ()
Již v Belle de Jour Buñuel dokázal, jakým mistrem přes často neuchopitelnou ženskou duši a touhu s ní cloumající je. Podobně jako u Godardova Le Mépris i u Cet obscur objet du désir je sledování familiérně bolestivé pro každého, kdo se s ženským rozmarem (pro nějž je tolik milujeme i nenávidíme) setkal osobně. Předmět touhy je mistrovsky zachycenou malbou s místy složitou filmovou symbolikou, která perfektně exponuje vášeň muže a vášeň ženy, které jsou zdánlivě neslučitelnými protipóly, a rozehrává špinavou hru, která mezi nimi probíhá.. ()
Věčný souboj pohlaví, ve kterém nelze vyhrát...jen prohrát nebo maximálně remízovat :) ()
Tohle je neskutecny, Bunuel "o tom" vi a hlavne - "o tom" umi natocit vyborne filmy. Tohle uz je ponekolikate co mi mluvi z duse a natocil naprosto dechberouci male vs. female souboj. Typicka Bunuelovitost tentokrat spociva v absurdnosti inter-gender souboje, ktery nema konce. Cele je to pocitem podobne vyhrocene jako Polanskiho Bitter Moon. Dvojity casting hlavni role me chvili vytacel, protoze jedna z tech girls mi prisla nadherna a ta druha znacne nesympaticka, ale na druhou stranu je to dost unikatni zpestreni a v tech zmenach se da dost dobre hledat charakterova alter-ego symbolika. 9/10 ()
S hodnocením bych šla určitě výš, kdyby ve filmu chyběla celá dějová linka s vyprávěním ve vlaku. Fakt, že vedle něj seděl psycholog, pro mě není dostatečným vysvětlením, proč by jen tak vyprávěl svoji netradiční lovestory naprosto cizím lidem. Navíc scéna, ve které se obhajuje fyzické násilí na ženě a všichni jen uznale přikyvují, jak si všechny facky zasloužila, mi silně zahýbala žlučí. Střídání dvou hereček v hlavní roli mi rovněž nepřijde jako nápad geniální, ale spíše matoucí a bez hlubšího smyslu. Rozumnějším řešením by bylo přetočit všechny scény jen s jednou. Základní kostra příběhu s manipulátorskou dívkou a touhou zaslepeným starým mužem je ale bezchybná. ()
Bolo by ladné interpretovať Buňuelov epitaf ako schematickú mozaiku s jasnou štruktúrou, pretože sám svoj vnútený štýl interpeluje k rôznym interpretáciám. A najpravdepodobnejšou z variant bude to, že ide o kombináciu jeho celoživotných umeleckých leitmotívov s tými, ktoré charakterizovali "jeho" obraz spoločnosti, ktorú tak náramne a nápadito vo svojich dielach rozdroboval. Jeho posledný film je ohromnou ukážkou ľahkosti a vážnosti témy s ironizujúcim nadhľadom, ako vystrihnutý pre Reya a jeho stareckým dobiedzaním po mladom mäsku. Každý osobitý pohľad, každá scéna je mimoriadne čitateľná pre výslednú významotvornosť symbolík, z ktorých Buňuel vychádza. A neodolateľná Sevilla je kapitola sama o sebe. ()
Láska má mnoho podob. Vypočítavá, manipulativní, sobecká, prolhaná, zotročující, ale i vášnivá, beroucí srdce i dech....pak možná i zdravý úsudek a peníze. To první je mladá dívka, to druhá stárnoucí bohatý muž, který se bezhlavě zamiloval a vypráví svůj příběh spolucestujícím ve vlakovém kupé.Zajímavý byl počin od režiséra Luise Buñuela, kdy hlavní roli ztvárnily dvě dívky, k čemuž ho dohnala nutnost, ale mě se to líbilo.Mnoho je podob lásky,můžeme třeba hledat celý život a nenajdeme ji, nebo nehledáme a ona zázrakem přijde. Někdy.Natož ve Francii nebo sluncem rozpáleném Španělsku. ()
Dakedy sú ženy natoľko prefíkané a krásne, že chlapovi ktorému sa pri nej odkrvý mozog nemá šancu rozumne uvažovať. Tak to bolo aj tu ... i keď som sa mu čudoval, toľko vydržať... bolo mi ho ľúto. P.S mohol by mi dakto vysvetliť prečo jednú postavu hrali dve herečky? :D ()