Pearls of the Deep
VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (142)
Bohumila Hrabala mám celkem rád ale tento film sem byl úplně ale úplně celý mimo mísu :-)) no nedá se nic dělat, jsem mladý vajčák a nic z toho nemám :-))) , ale poslední povídka se mi moc líbila :-) cikánka byla dokonalá :-))) ()
Zejména Menzelova první povídka se mi hrozně líbila a jeho minirole ještě víc. ()
Na mě nejvíce zapůsobila ta pestrost přístupů k hrabalovské poetice - nejdokonaleji (a s největší úctou) ji podle mě vystihl Jan Němec, na mě však nejvíc zapůsobilo expresivnější a živelnější pojetí Evalda Schorma, i když hlavně snové scény působily trochu manýristicky. Menzel naopak Hrabala mírně podřídil své vlastní poetice, pod níž sice mizí drsnost života a jde spíše o povrchové pábení, ale vykreslení prostředí a svrchované filmařské pojetí nabízí požitkářský zážitek. Snímek uzavírají dvě konvenčnější povídky, které se Hrabalovi více vzdalují - Chytilová vsadila na autenticitu a prvky stylizaci jsou ryze jejím vlastním kladem, který působí trochu cizorodě a již spíše ohlasuje poetiku Sedmikrásek a Ovoce stromů rajských jíme - Boudník je však fascinující, stejně jako ukázka jeho uměleckého tvoření. Jireš natočil okouzlující historku s nespoutanou a života znalou cikánkou, kde sice zní vytříbené Hrabalovy dialogy-monology, ale zbytek je spíše módní a atraktivní záležitost. Kdyby se k prvním třem povídkám přidaly syrově poetické Sběrné surovosti, vznikl by spisovatelově poetice daleko bližší tvar. ()
Nemůžu si pomoci, ale tenhle pokus několika režisérů mě moc neoslovil. Nějak mi uniklo, co tím vlastně chtěli říci.. I když zpracováno to nebylo zle.. ()
Zfilmované povídky Bohumila Hrabala mají jedinečnou atmosféru, každý tehdy začínající režisér zfilmoval svoji povídku podle svého a zanechal v ní svůj rukopis. Tohle byla elita režisérů tehdejší Nové vlny. A zejména povídka Věry Chytilové Automat svět má vyloženě raritní zásek, hraje v ní sám geniální výtvarník Vladimír Boudník, který bohužel po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém spáchal sebevraždu a naše země přišla o svérázného a originálního umělce. U povídky Evalda Schorma Dům radosti, která je jediná barevná zase krásně vyznívá varhanní hudba Jana Klusáka. Celkově jsou Perličky na dně vyváženým koncepčním dílem tvorby Bohumila Hrabala, který se v maličkých roličkách objevuje v každé povídce. ()
Nepopírám nesporné umělecké kvality snímku. 1) Vše je, jak má být. Ale radši Hrabala čtu, než se na něho dívám. A, upřímně, vlastně ho ani moc rád nečtu. 2) V povídce Romance hraje 19letý neobyčejně přitažlivý Ivan Vyskočil. ()
Menzelova povídka je otřesná. Němcova o něco lepší. Schormova ujde. Chytilové je dobrá a Jirešova skvělá. Hlavně první tři povídky jsou pak po zvukově jazykové stránce velice nesrozumitelné. Angažování neherců přece neznamená, že se musí slova huhlat do ztracena a Menzel se pak tvářit, jak je poetický. 50% díky Jirešově výborné povídce. ()
Dům radosti sráží jinak jednoznačné 5ti hvězdičkové hodnocení na pouhé 4. Ostatní povídky jsou přesně podle mého gusta výborné. ()
K dílu Bohumila Hrabala jsem si nikdy nenašla cestu. Ani jeho zfilmované knihy se u mě nezařadily mezi oblíbené filmy, byť byly celkem oceňované. U Perliček se mi moc nepozdává výběr samotných povídek, kvalita zpracování je různá, některé jsou slabší, některé lepší. Hrabalovská poetika tu cítit jde, ale ona zkrátka není pro mě. Myslím, že všichni režiséři, a že to jsou jména v české kinematografii významná, natočili mnohem lepší snímky. ()
Respektuji Hrabala a jeho pábitelství, respektuji význam "nové vlny". Ale ani jedno se mi jednoduše nelíbí. Druhou hvězdičku přihazuji čistě jenom za závěrečnou povídku, kde mě pobavil Vyskočil. "Co když ti maminka řekne: Cikánku si vezmeš jen přes moji mrtvolu?" "Tak já řeknu: Mami, tak si lehni a já tě překročím." ()
Povídkové filmy moc rád nemám (vlastně jediný, který se mi opravdu líbí, je Jarmuschova Noc na Zemi a také jeho Tajuplný vlak, ale tam je ta "povídkovost" trochu sporná), tady se sice většině autorů (Menzelovi, Němcovi a Schormovi) podařilo přenést na plátno hrabalovskou poetiku (často míjejících se) pábitelských monologů, krutost všedního života a stálou přítomnost smrti, ale za vrcholy považuji dva segmenty, které ve filmu nejsou a na DVD je najdete v bonusech- Herzovy Sběrné surovosti a především Passerovo Fádní odpoledne. ()
Zajímavé jistě ano, zázrak nikoli..., tzn.: Menzel **, Němec ***, Schorm ****, Chytilová ***, Jireš *** ()
Menzel: **, Němec: ****, Schorm: *****, Chytilová: ****, Jireš: *** ()
Upraveno v prosinci 2023. Perličky na dně: jde o zdařilé převedení povídek Bohumila Hrabala na filmový pás, kde se rozprostírá jak poetika literáta (to nadšeně bezprostřední nalezení poezie v obyčejnosti, v bídě a v prachu všednosti), tak též literátovo pojetí lidské duše jako kosmické perly (respektive perličky). Jaromil Jireš - Romance: básníkovo okouzlení cikánským temperamentem a jejich ještě původním, tím tradičnějším přijímáním života zde mocně vyplouvá, tryská na povrch. Je to intimní symfonie pro dva, toužícího mladíka Gastona (Ivan Vyskočil, ten mladý) a mladou bezprostřední cikánku Margitku (Dana Valtová). Jan Němec - Podvodníci: krasosmutná poezie o pábitelství jako ospravedlnění sebe sama a vlastního života před sebou i před světem. A v tom je právě odhalena krása života. Zaujmou staříci (Miloš Čtrnáctý a František Havel). Evald Schorm - Dům radosti: šibalství a výdělečnost modernějšího způsobu světa troskotá na prosté lidové tvořivosti. Vyniká naivní vesnický umělec (sám malíř Václav Žák) i jeho osobitá mamá (Josefa Pechlátová) a dva pojišťováci, ten upjatější (Antonín Pokorný), i ten smířlivější (Ivan Vyskočil, ten starší). Jiří Menzel - Smrt pana Baltazara: podstata básníkovy poezie právě v této epizodě dosahuje svého vrcholu. V centru velkého víru poezie jsou milovník automobilismu (Ferdinand Krůta), pak jeho manželka s hudebním sluchem (Pavla Maršálková), v čase uvízlý strýček (Jan Pech) a ty zážitky ostatních absorbující invalida (Alois Vachek). Věra Chytilová - Automat Svět: poezie se zde snad nejvíce dotýká podstaty života, v jeho celistvosti, díky tomu odhaluje kouzlo života, jeho nejbytostnější poezii. Navíc, představuje alespoň trochu dílo osobitého grafika a malíře Vladimíra Boudníka. Vedle něj zaujme rázná výčepní v automatu (Alžběta Laštovková) a o ženicha policií připravená nevěsta (Věra Mrázková). Mám poezii Hrabala rád a od filmových adaptací neočekávám svoje představy, ani otrockost, spíše podstatu, duši, perličky, extázi poezie. Perličky na dně nejsou určeny pro intelektuály, jde o poezii, o kouzlo života v jeho zdánlivé obyčejnosti. Neschází potřebný nadhled. Vše plyne, v tom je veškerá krása i hrůza života zároveň. ()
Asi jsem ignorant, ale to krásné pomalé plynulé tempo knižní předlohy jsem našel pouze u Smrti pana Baltazara a Podvodníků, ty jsou brilantní. Ovšem zbytek? Nevíc ani ony dvě nejsou zdaleka tak usměvné jako Passerovo Fádní odpoledne. ()
Kazda z peti povidek ma nekolik silnych momentu a dobrych dialogu. I pres kratkou stopaz se v kazde najde dost hluchych mist a jednat se o nepovidkovy film, jsem si temer jisty, ze bych sel s hodnocenim nize... V 60. tych letech se hodne vsazelo na neherce a musim rict, ze to vychazelo dokonale a filmy tak dostanou punc autenticity a zvlastni atmosfery. Na prvnich trech povidkach me nejvice zaujaly postavy starsich hercu (invalida s protezou na motorce, byvaly operni zpevak a malir). Ctvrta povidka Very Chytilove se mi zda rezisersky nejzdarilejsi a pata Jaromila Jirese zase obsahove nejzajimavejsi. Kazdopadne, s odstupem casu se jedna o mimoradny pocin, kdy se dala dohromady (byt jednotlive) petice nasich velmi uspesnych reziseru! ()
Pět povídek Bohumila Hrabala zpracovalo pět mladých režisérů nové vlny a každý pojal svůj úkol z jiného úhlu. Hrabalovo dílo není čistě dějové, je postaveno na poetice okamžiku. A je umění, zachytit jeho podstatu na film tak, aby příběh neutrpěl. Asi nejvíc mě okouzlil Menzel a první povídka, mám stejné procítění Hrabala jako on. ()
Kdyby ta tzv."nová vlna" v různých zemích nikdy nevznikla, bylo by docela o dost zbytečných filmů na světě méně, zatím jsem narazil třeba na otřesnou Godardovu a po shlédnutí perliček znovu vidím, že ta česká vlna není o moc lepší. Smrt pana Baltazara - Odpad! - kecy o ničem na moto-cyklistických závodech, Podvodníci - ** ujde, možná i tím, že povídka byla nejkratší, Dům radosti - Odpad! hrozná blbost v barvách, který nic nevylepšily, Automat Svět - ** žádnej zázrak, ale ušlo to, Romance *** - nejlepší, nejzábavnější a hlavně nejsmysluplnější povídka za těch celejch 105 minut. ()
Já věren své melancholické duši dám přednost nade všemi Automatu svět.Ostatní povídky tak cca *** ()
Těžko hodnotitelný film. Jelikož se vlastně nejedná o film, ale o cyklus povídek podle Bohumila Hrabala. A tudíž některé povídky jsou skvělé, jiné slabé. Projevuje se zde různorodost režie, protože každý režisér/ka měl/a na starost jinou povídku. Jinak z hlediska dnešní doby je ten film pomalý. Spíš jej doporučuji jako exkurzi do 60. let. A nebo pokud se chcete seznámit s filmařskou elitou nejen 60 let, která tehdy začínala. Hodnocení 80%. ()