Prozacový národ

Díry v nedotaženém scénáři jsou vkusně zalepené autentickým herectvím Christiny Ricci a slušnou filmovou formou, která k podpoře emocí využívá prolínaček a dvojexpozicí. Forma sice nedokáže úplně zastínit celkovou plytkost a fakt, že tento film je vlastně bez napětí nebo gradace, ale na druhou stranu dělá z tohoto snímku velmi příjemnou podívanou. Vazba hlavní postavy a diváka je silně individuální, i když se film celkem slušně snaží omlouvat se za hlavní hrdinku pomocí monologů. U mě samotného zůstaly sympatie někde na půli cesty, stejně jako celkový prožitek z filmu. Problémem je, že Prozac Nation se nedrží žádného společenského nebo duševního problému příliš dlouho, a místo toho těká ze situace k situaci bez zjevné kauzality. Filmu tedy chybí výraznější hloubka. Nicméně příjemná záležitost, i když mohla být ještě mnohem příjemnější. 70% (17.08.2010)

Čekala jsem víc, o hodně víc. Lizzie na mě ani nepůsobila jako nemocná, ale spíš jako sobecká. Hází všechny problémy na lidi okolo sebe a ještě je z toho obvinuje, po chvíli jí dochází, že ty lidi potřebuje- takže na ně nahází další svoje problémy. To se opakuje s menšími obměnami pořád dokola. Ke konci když už toho začínají mít lidi okolo ní dost, tak se hroutí a přijde si hrozně ublíženě a nespravedlivě. Ne že bych ji někdy nechápala...No ale většinu času to jde hodně mimo mě mimo moje chápání. Ale abych nebyla jen negativní musím říct, že posledních deset minut filmu bylo tak nějak na mojí vlně- takže tím se ten film u mě trochu "zachránil" nechápu, proč se během filmu ohrávají téměř stejné rádoby filozofické a hluboké myšlenky pořád dokola a teprve na konci tam podle mě nějaká myšlenka vůbec je... Nakonec za mě díky Christině (která to, jakkoli byla její role podivná, zahrála dobře) a díky tomu konci dávám dvě hvězdy. ----"The same way I came down I came back up, gradually and than suddenly."---- (08.07.2012)

Lehce nekompaktní snímek vyrovnává herecký výkon Christiny Ricci, jejíž Lizzie je buď totálně na zabití, nebo vám je jí líto až k pláči - typická oběť rozvrácené rodiny, nezájmu otce a vlivu labilní matky, to vše umocněno vysokou inteligencí, talentem a citlivou vnímavostí - to nemůže dopadnout dobře, zvlášť v zemi, kde jsou takové případy vzácné asi jako u nás zubní kaz. Proto je i přes konejšivý závěr konec neradostný, neboť je celoživotně podmíněný a deprese nemá ve zvyku se lehce vzdávat... (24.10.2011)

Dlouho se mi nestalo abych se na nějaký film tak těšil a pak jen sledoval čas co zbývá do konce. Na tento film mě lákalo vše - recenze, obsah, obsazení, trailer i plakáty a nakonec to byl totální propadák o jedné šílené puberťačce... - 25. 5. 2011 - 20% (02.06.2011)

Věřím tomu, že na světě existuje velké množství jedinců, kteří se dennodenně potýkají s nějakou tou depresí a také věřím tomu, že to každý z těch jedinců řeší po svém. Někdo sežere velké množství čokolády, někdo si střelí nějakou tu drogu, někdo vypije hektolitry lihovin a někdo si jde třeba zaběhat a po tom spořádá velké množství vitamínu C. Pro mně jako záložáka povinné vojenské služby stačí nějaká ta konzerva lančmítu a k tomu si pustit nějakej ten kvalitní film. Někteří jedinci tu tíhu dennodenních depresí nezvládnou a sáhnou si na život. Ve Spojených státech depresivních, jak bylo vtipně řečeno v tomto filmu se každoročně napíše na třista milionů receptů na různá antidepresiva včetně zde zmiňovaného Prozacu. Američtí žrouti pilulí jsou doslova závislí na farmaceutických korporacích, které se svým parazitujícím způsobem vetřeli do běžného života prostého amerického lidu. Naše hlavní hrdinka Lizzie, kterou skvěle ztvárnila moje oblíbenkyně Christina Ricci je typickým produktem této sžíravé mašinérie a krásně nám ukazuje svět viděný jejíma očima v divokých osmdesátých letech dvacátého století. My jako diváci jsme svědky jejího příběhu, který se odvíjí již od raného dětství a který je natočen podle skutečných událostí, které byly sepsány v autobiobiografické knize se stejnojmenným názvem ve které se snaží spisovatelka Elizabeth Wurtzel vylíčit svůj životní příběh. Jsme zde svědky celkem nadupané jízdy plné drog, chlastu, hysterických záchvatů a dalších peripetií za které si podle mně může ve většině případech naše hrdinka sama a ty problémy nejsou až tak neřešitelné, aby takto vyváděla. Připadá mi tak trochu rozmazlená a možná je to taky dáno výchovou, ale dívka neřeší žádné existenciální nebo finanční krize. Přitom je velice nadaná a oceňovaná spisovatelka, která dostala stipendium na Harvard a dokonce dostala nabídku od amerického hudebního časopisu Rolling Stone, kde byly uveřejněny některé z jejich recenzí. Tento film bych doporučil všem milovníků, ztracených duší, kteří si rádi občas zobnou nějakou tu barevnou piluli, aby na chvíli oblbli ten svůj mozek, protože na nic jiného tyhlety rádoby antidepresivní léky nejsou. Chvilkové účinky léků pominou a návrat deprese je skoro jistá a to ve větší míře než ta předchozí. Za tento zajímavý film dávám důstojných 70%. (12.02.2022)