Marie Antoinetta

Když ani Sofia Coppola neví o čem vlastně vypráví, jen stěží to pozná i samotný divák. Biografie to nebyla. Ani kostýmní drama. Natož historická freska. A na osobní výpověď to mělo až příliš málo indícií. Film, který nemá co říct a který ani neví čím je. Na druhou stranu dělat na tomhle snímku jako výtvarník, tak potom bych mohl spokojeně umřít. (18.09.2008)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

M.A. není zklamáním, ale ve srovnání s předešlými dvěma bijáky Sofie Coppolové asi bohužel neobstojí. Marie Antoinette je silná jako intimní pohled na život ženy, která si musela vzít člověka, jehož jí vybral někdo jiný, a která musela otěhotnět, aby splnila nároky na ní kladené. Coppolová zručně inscenuje často až směšné dobové rituály, nechává nám nahlédnout pod pokličku královského života, který i přes materiální přebytek nemusel znamenat štěstí. Emoce hlavní hrdinky jsou vylíčeny skvěle, tak jak to Coppolová umí, nemůžu si ale pomoci, současná hudba se sem nehodí. Nepřijde mi to ani inspirativní, ani provokativní, jen zbytečné a rozptylující. Snad v jednom momentě mě tenhle přístup zaujal - a to když na minutu spustili The Strokes. M.A. je místy maličko zdlouhavá, možná trošku chladná, ale určitě nenudí. Uvidíme, jaký dojem budu mít z druhého zhlédnutí. To si ale nechám na velké plátno. P.S. Viděno z DVD screeneru. (09.12.2006)

Po děsivě nudném ZTRACENO V PŘEKLADU jsem se k MARII ANTOINETTĚ musel dokopat, na čemž měla zásluhu hlavně moje přítelkyně. I když se film zabývá stejnými tématy (osamělost, odcizení) a je natočen stejně odtažitým a vláčným stylem, tentokrát jsem se mírně bavil a ani mě moc nenaštvalo, když se po dvou hodinách čekání až se to konečně rozjede, nic nerozjelo. Velký podíl na mém hodnocení má dobře zvolená moderní hudba. (26.07.2007)

Sofia Coppola po svém obrovském úspěchu se Ztraceno v překladu zvolila poměrně těžkou historickou látku o královně Francie Marii Antoniette. Vyměnila svou hvězdu Scarlett Johnasson, která mezi filmy vyrostla v superhvězdu, za svou starou známou ze Smrti Panen, Kirsten Dunst. Je nepochybné, že Sofie po svém otci zdědila talent režisérského umění, ale bohužel ona ve svém celkově čtvrtém filmu narazila. Její umělecká představa byla až moc jiná než by bylo záhodno. Vidět Kirsten Dunst v růžových kostýmcích není nic tragického, ale naprosto nedobová hudba působí velmi nevkusně. Možná jsem staromódní, ale v historickém dramatu z období rokoka (pozdního baroka), bych očekával aspoň pár tónů dobové hudby, která by nás k dobové atmosféře přiblížila. Celkově je pro mě i výkon Kirsten Dunst (ty víš jak Tě mám rád...) zklamáním. Ze začátku působí velmi mladě a je uvěřitelné, že se stane francouzskou královnou. Po svatbě však nastává jistý zlom, kdy její herectví je příliš jednotvárné a působí jako by uměla hrát pouze "spratky" v jakémkoliv věku. Historická věrnost je také na pomezí. Nejdříve prožíváme půl hodiny nervy okolo prvního sexuálního aktu s manželem, aby jsme náhle byli překvapeni dvěma porody a rychlím zaučením ve svádění ostatním mužů a podvádění svého krále. To, že se Marii narodili celkem 4 děti a celý její osud je filmem naprosto vynechán a Sofie Coppola využívá jen to podle ní zajímavé, ale nedává nám obraz skutečné Marie Antonietty. Film rozhodně není historickou freskou Marii Antoniette, ale spíš ukázkou, že existovali i jiné a "zábavnější" královny než známe z dějepisu a MA také ukazuje jak to dopadá, když žena dostane moc a peníze a nikdo ji nedrží pod kontrolou:). Velmi slabé tři hvězdičky. (13.03.2007)