Bloudění

Film o sblížení se dvou chlapů: krátkozrakého řidiče Kačera a syna na útěku Hanzlíka. Lehce nepříjemná dekadentní atmosféra. Symbolika: Bývalý partyzán: „Nás bylo třicet, jich bylo určitě dvakrát tolik“ – tj. 60, kódově 3x6; 17:28 – „mapa“ Antarktidy; 25:12 – šišozemě i s „Antarktidou“ „Brzdy fungují až na třetí sešlápnutí. Jede to 120, víc z toho nedostanu.“ – 33; 53:02 – devilhorns. Hlášky: „Host do domu, Bůh do domu.“, při vyslovování slova „Bůh“ se posmívá. „Vedle, příteli. To bude asi trapný zvyk z novinářské praxe.“ O novináři: „Ať napíše lež nebo pravdu, vždycky bude lhát.“ Novinář na to: „Jo.“ // „Věříte v Boha?“ „Ne. Žádnej Bůh není, ne?“ // „Chceme-li říci trochu pravdu, musíme taky trochu lhát.“ (02.12.2023)

"To se někdy stane že se to v životě všechno tak trošičku pomotá a člověk neví vůbec nic…" Po zhlédnutí tohoto filmu mám podobné pocity. Celý film mi přišel takový pomotaný a nevím zhola nic o tom, co jako chtěl "básník" tímto filmem říct. Základem je zápletka o tom, jak syn (Jaromír Hanzlík) uteče z domova, aby se (snad) vymezil vůči svým rodičům, avšak brzo poznává, že jeho "revolta" nemá smysl a on se nakonec vrací zpět. Vedle téhle dějové linky (popsané myslím srozumitelněji než v oficiálním textu distributora) jsme ale svědky celé řady více či méně bizardních výstupů nejen otce dotyčného mladíka (Jiří Pleskot), ale celé řady dalších postav, z nichž některé jsou možná i sami o sobě zajímavé (třeba slepý muž co intuitivně řídí auta. - výborný Jan Kačer) ale v kontextu celého filmu ty jejich vstupy moc nedávají smysl. Jednotlivé postavy spolu totiž mnohdy vedou dosti absurdní rozhovory. Sám divák tak tápe, hledá a bloudí, aby v samotním závěru filmu na otázku "hledáte něco" spolu s Jiřím Pleskotem  odvětil: "ne, nehledám." Hledání a bloudění už totiž bylo (po těch cca 75 minutách sledování tohoto filmu) vážně dost... (17.08.2022)

"Poslyš, ty znáš už třídního nepřítele jen z knížek?" Bloudění je vlastně jen synonymem hledání. A s tím operuje tenhle film. Naneštěstí docela nezáživně a nudně. Neustále hledáte nějaké ukotvení, z radostí oběvené záchytné body se po chvíli rozpadnou na prach a divák opět letí volným pádem a hledá, čeho by se zachytil. (21.05.2014)

"Pojedeme k moři," optikou 60. rokov. Spytovanie si viny za stalinské čistky vo vlastných radoch, hľadanie odpustkov v pochopení nastupujúcou generáciou i v spätnom hľadaní náznakov odporu. Mladá generácia záujem vypočuť a porozumieť hriechy otcov nemá. Uniká. Nie z politických, ale poetických dôvodov. V prírode však nenachádza (azda vytúženú) lyriku a romantiku, ale absurditu. Stotožnenie sa s ňou vo veku hľadania podstaty života je však vlažné i ťažké. A tak ostáva návrat. Z absurdity do absurdity. Z lesa do lesa. Podivná trojica výrastkov vo filme hodlá navštíviť more. Napriek ťažko priepustným hraniciam. Takže: pôjdeme k moru uprostred "uvoľnených" šesťdesiatych. Poznámka: Napriek deklarovanému postihnutiu atmosféry doby, sondovaním po dobových knihách, literatúre a dokumentoch, mi atmosféra okolo roku 1965 pripadala omnoho viac uvoľnenejšia, zábavnejšia a odľahčenejšia, než taká zvláštna posmutnelá ťažoba prezentovaná Blouděním. (01.11.2020)

Teda nevím jestli je úplně fér hodnotit film, když vám ho pustí zpřeházeně, já bych se asi raději hodnocení zdržel. To jen tak na okraj. K filmu samotnému, Máša vychází ze souboje se svými vrstevníky poražen, ale se ctí. Je to horší než filmy Juráčkovi, či Schormovi. Podívejme se na filmy, které mají podobné téma, jsou to: Každý den odvahu (Schorm,sc.Máša) Juráček ( Postava, ten na to však šel přes Kafku), Bočan (Žert), Helge (Stud). Tím tématem je uvolnění poměrů v 60.letech a uvědomění si vlastní viny za zločiny 50.let. Bočan není lepší režisér, ale měl za sebou vynikajicí knihu světovového významu (Žert), Helgův Stud neprávem zapadl, ale myslím, že je to film s lepším scénářem. Je to však také film klasičtější, typická dramatická stavba směřující k tragédii. Zatímco Máša se nevzdává pokusu o umělečtější film ( tak jako Schorm, či Němec ve Slavnosti). Za prvé je potřeba ocenit odvahu, v roce 65 ještě tolik filmů na toto téma neexistovalo, není divu, že si Máša po roce 68 téměř neškrtl. Pasáže, kdy otec hučí do syna o své vině za 50.léta a ten ho vůbec neposlouchá, jsou asi nejlepší. Synův výlet s až dadaistickými prvky je velmi zajímavý, ale jako celek nedrží příliš po hromadě a některé pasáže působí jako pouhá manýra. Avšak Máša tu byl patrně ovlivněm Antonionim, ti dva šašci mi ho dost připomínají. Celkově je to moc zajímavý film, jehož jedinou vadou je, že nedrží moc pohromadě. (06.01.2012)