Tatarská poušť

Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film. (15.02.2020)

Filmové podobenství, které se tváří jako "tak trochu jiný" válečný snímek a přitom má nejblíže k mysterióznímu thilleru, byť bez jediné špetky nadpřirozena. Sice bych nedokázal dát dohromady jedinou scénu, ale stejně si mě to svou podmanivě hypnotickou atmosférou omotalo kolem prstu. Zvláštní na tom je, že ač všechny momenty jsou naprosto nedoslovné (a nabízejí tolik pohledů a vysvětlení, kolik to uvidí diváků), tak to působí naprosto soudržně. A nejdivnější na tom je, že to vlastně vůbec divné není. Po předloze se začínám aktivně poohlížet. Antikvariáty volají. (19.11.2008)

Nesmírně podivné, nesmírně neuchopitelné, nesmírně pomalé, nesmírně vtahující, nesmírně komplexní, nesmírně nesoudržné. Film, který je v rámci dojmů tak protikladný, jsem snad ještě nikdy neviděl. Tatarská poušť je podmanivou podívanou, již umocňuje nejen přehlídka hereckých es v čele s Perrinem, Von Sydowem a Reyem, ale zejména znamenitá obrazová stránka a Morriconeho rovněž podivně neuchopitelná hudba. Nevím, jak to vstřebat. Je to dílo fyzické i abstraktní. Divák si musí zasloužit a poctivě vysedět každou minutu. Líné plynutí času postavy filmu nikam nesměruje. A v tom právě shledávám klíč k přijetí Tatarské pouště. Myslím, že chápu jeho přesah, ale z hlediska možné interpretace ho více ocení diváci starší. Nejlépe tak se na film podívat zjevně vícekrát a v různých fázích života. (01.11.2023)

Jestli to je tím mizerným DVD od Levných knih s kdovíproč francouzským dabingem, nevím. Ale film mne moc nevtáhl. Kulisy jsou úžasné, iránský Bam (v roce 2003 byl poničen zemětřesením) ve své slávě. Ale buď že tam bylo moc postav a na žádnou nebyl prostor, nebo se to hnalo kupředu až moc rychlými skoky a spousta věcí zůstala nevysvětlených (kdo se vetřel do pevnosti místo Lazaruse?), přišlo mi to celé takové nedořečené, nakousnutá věta bez konce. Chápu, že jde o alegorii, která by se dala vztáhnout na současné workoholiky, kdy je člověk obětí nesmyslných rozkazů vedení a čeká, ani neví na co, ale k dokonalosti mi u filmu zkrátka něco víc chybělo. (01.08.2010)

Od Dina Buzzatiho som prečítal iba vynikajúcu zbierku poviedok Sedm pater a román Tatárska púšť. Bol som mimoriadne zvedavý na jej filmovú adaptáciu. Výborní herci, výprava, kostýmy, to všetko vyzeralo spočiatku veľmi sľubne. Najviac mi však chýbalo to, čo oceňuje David82 - súdržnosť, konzistentnosť jednotlivých scén a atmosféra podporujúca to mystérium o neznámej hrozbe, ktorá prichádza v čase, keď už ochranca stratil schopnosť zabrániť vpádu. Myslím si, že existujú filmové prostriedky, ktoré by vyjadrili, že jediným skutočným nepriateľom, ktorému posádka neúspešne vzdorovala bol čas a zdanlivá fiktívnosť nepriateľa. S ohľadom na divákov, ktorí nečítali knihu som nútený ostať pri troch hviezdičkách. (16.05.2013)