Asi třicetiletý portýr v hotelu Ještěd, v městečku na česko-německo-polských hranicích, vede samotářský život plný frustrací a podivných rituálů. To je Fleischman, nesmělý introvert a vášnivý amatérský meteorolog. Přehled o počasí v minulosti i budoucnosti je také tím, o co se v životě může opravdu opřít. Fleischman taky miluje novou hotelovou servírku Ilju, která však chodí s Patkou - číšníkem, který prodává HappyLife, americký prostředek na všechno. Aby překonal nudu, pomáhá starému sudetskému Němci vrátit popel jeho spolužáků na místo, kde se narodili a tajně staví balon, který ho konečně odnese za hranice města, kde v ... (zobrazit celý text)
Ach jo. V Ondříčkových filmech by se nemělo mluvit. Zvlášť zkraje je hodně vidět, že co do natáčení "cool" záběrů pro mainstream dneška se Ondříčkovi v Čechách nikdo nevyrovná. Jenže dialogy jsou často hrozně kostrbaté (první Taclíkovo "jako prostě" mě rvalo za uši), upachtěné a šroubují se na sebe, aby vyplnily díru po příběhu. Nevím jestli jsem viděl příliš amerických nezávislých romantik o vymanění z maloměsta, ale Ondříček, Rudiš a spol. znovu jen povařují ingredicence, které jsem už před dvěma lety při pohledu na Garden State považoval za obehrané. Místo normálních lidí čeká za každým rohem úzce typizovaný "freak" s nějakou tou úchylkou a mezi nimi se protahuje jednoduchá romantická linie. V Grandhotelu naštěstí docela dojemná (anebo jsem momentálně příliš naměko :-). Slušné, ale dojem naprosté neoriginality (dvě hodiny čekání na překonání vlastní slabosti a životní nejistoty) u mě podtrhuje i funkční hudba Jana P. Muchowa, jejíž klavírní motiv podle mých sluchovodů příliš čerpá z neméně funkčních melodií od Jona Briona, využitých ve Věčném svitu neposkvrněné mysli. Ale samozřejmě, možná jde jen o náhodnou podobnost.
Troška poetiky, troška humoru, troška lásky, ale celkově nemastné-neslané. Všechno to má prostě jen "náběh." Příběh Fleischmana a Ilji na pořádnou lovestory, depresivní stavy Franze na pořádné psycho a tak dále. Snad jen Ještěd, kopce a mraky byly snímány bez chybičky. Klára Issová je sladká, o tom žádná, ale na nadprůmer to fakt nemá. Ale neurazí vás to.
On má hlavu v oblacích, ona srdce na zemi a oba neví, co si s tím počít. Milý příběh dvou duší, které touží překročit svůj vlastní stín, jemuž sice mírně škodí epizodnost děje (způsobená škrty oproti předloze), ale jinak se může pochlubit poetickou atmosférou, která nabízí tak sympatickou romanci dvou „podivínů“, že je těžké jim to společné štěstí nepřál. Vynikající hudba v kombinaci s okouzlujícím prostředím Liberecka formálně Grandhotel vyvyšují, sem tam něco škobrtne díky přílišné strojenosti (především „patka“ mi lezl na nervy víc, než jakým způsobem to tvůrci zamýšleli). Nicméně (nejen) v rámci domácí produkce, pokud mluvíme o „divných romantických filmech“, jednoznačný nadprůměr…
První a přesto nádherné záběry na Ještědskou věž jsou opravdu hezké, ale na nich se to bohužel také zasekne a jestli to je komedie nebo ne si nechám na potom. Hlavní je, že poetika samotného příběhu je patrná už od začátku a namísto lyriky se všecko odsápe do vod epiky a já jen sleduju obrázky a krajinu a čekám, kdy už bude samotný konec. Sice to není nikterak špatné, ale věřím, že české filmy dokáží být zajímavější a svým způsobem plnohodnotnější než právě Grandhotel i když jsem se na něj docela těšil. Každopádně nejsem zklamán. Není to žádný zázrak, ale stále je to český film a takovýchto českých filmů je u nás pomálu a i když se pokusil o něco neobvyklého povedlo se mu to. Já spokojen nebyl, ale přesto jsem se zájmem sledoval okolí. I když znuděn a s očekáváním samotného zdlouhavého konce. --- Lidi jsou jako mraky, nikdy neví, kdy se srazí a zase roztrhnou, taky je něco žene...
Miluji ten snímek... miluji hudbu Honzy Muchowa, kterou D. Ondříček použil, miluji jeho stylizaci ala Milion Dollar Hotel a Blízko nebe, případně In America. Miluji tu jemnost, se kterou je film představen, ztvárněn, miluji herce, kteří se ukázali v jiném světle, miluji celkově celý snímek od první vteřiny...
Mě se Ondříčkův styl prostě zamlouvá. Sice nijak originální, ale přesto fajn příběh je obohacen o krásné záběry z a na Ještěd, takže je na co koukat i když zrovna není na scéně Klára Issová. Dost lidí tu haní scénář a mě tam právě dost hlášek pobavilo a perverzní Dulava nemá chybu.
Vizuálně ohromující (a v českých podmínkách) stylotvorný film (urban art). Doslova obrazová pastva pro oči, ne nadarmo David Ondříček nosí příjmení možná nejlepšího českého kameramana české filmové historie... Ondříček se zajímavou obrátkou ve své tvůrčí evoluci přehoupl od moderních městských komedií pro mladé k osobitě meditativnímu evropskému městskému velkofilmu, něco na způsob Tykwerova snímku Princezna a bojovník... A jestli měla česká Nová vlna jako příznakový rys civilnost, pak typický Ondříčkovův hrdina je freak, nějak vyšinutý, něčím nenormální... Pakliže ale Grandhotel má nějaké slabiny, tak je to jeho estetika modelového světa reklamního prostoru, až videoklipový (pseudo-indie) charakter, koncepční absence nosné dějové linky a (do této chvíle bych nevěřil, že to někdy vyslovím) místy hodně rušivé (myšleny ony industriálně-elektronické zvukové experimentální předěly) hudby Jana P. Muchowa. Naopak potěšil comeback Ladislava Mrkvičky, stejně jako typově přesně obsazení dalších rolí... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si vysoké hodnocení bezesporu zaslouží...
Grandhotel je bezpochyby nejlepší lvový snímek za rok 2006, na druhou stranu ale nejhorší film Davida Ondříčka, stylisticky zručného filmaře, ve skutečnosti špatného vyprávěče, který zde selhává i v tom, co mu tolik šlo - určení si cílové divácké skupiny. Komu je vlastně čtvrtý celovečerní film syna slavného kameramana určen, koho chce oslovit? Vzhledem k tomu, že vypadá jako zfilmované Bravo Girl, které je jenom o malý kousíček duchaplnější, zjevně submisivní dívky, které jsou tak trochu divné a chtějí to v životě někam dotáhnout, jenže na to nejsou dostatečně zralé._____ Česká variace na Wendersův Million Dollar Hotel, která sklouzává k turistickému výprodeji a nikdy není spirituální, i když se o to až úpěnlivě snaží, je navíc zajímavá z hlediska ztvárnění mužských postav. Muži jsou zde apatické a převážně pasivní typy, silně psychicky labilní a s vážnými problémy se svou maskulinitou, jinými slovy: jeden zakomplexovaný homosexuál vedle druhého. V Grandhotelu se to hemží falickými symboly, chlapskými řeči o "strky frky" a neustálými narážkami na onanii, přesto zde ona není ukázána a jediný milostný akt nám zůstane zbaběle skrytý. Ženy na tom nejsou o nic líp, jsou to nedospělé a iracionálně jednající slepice, které touží bláhově po tom pravém, i kdyby ho to mělo stát život. Divák tak ztrácí s postavami kontakt a nezajímají ho (a ne kvůli absenci sociálního či kulturně-historického pozadí, poskytnutého na konci...), muži jsou zde losery jenom tak, ze scénáristické svévůle, a ženy jsou natolik vedlejší či nezajímavé, že jejich snažení není komické, ani tragické. A napomáhají k tomu i silně nepovedené dialogy, v nichž snaha o hovorovou řeč prostřednictvím užívání slůvka "prostě" nefunguje a navíc takhle nikdo nemluví a ani nereaguje (viz popelnice, viz balón...)._____ Mucha je sebevykrádačský, kamera Richarda Řeřichy sice vzletná, ale nenavozuje ten správný dojem, a Ondříček zatěžuje nezvládnuté vyprávění a neschopnost stvořit koherentní fikční svět sadou scén, které není schopný zahnat ad absurdum, nebo aspoň si na nic nehrát. Pokud se ve filmu objeví něo originálního a pro český film osvěžujícího, jako je tomu u scény v kuchyni, je to špatně nasnímáno, zabito dementními dialogy a špatným herectvím zúčastněných._____ Ondříčkovi chybí odvaha, není schopen dotáhnout vše do konce (nebo aspoň ne do nehappyendového a nekýčovitého konce) a navíc... mohl by si najít scénáristu, jehož kouzlo spočívá v chytrém řetězení gagů, které tak umí, bez snahy o rychlé zkultovnění hlášek, protože začíná kameňákovatět...
Ondříčkův snímek je stejně působivý jako první filmové záběry na Ještěď, který obeplouvají kumuly, cirry a straty. Tyto mraky a vůbec celá meterologie je životní cestou pro podivína Fleischmana, hodného zarputilého samotáře, jenž má z žen stejnou panickou hrůzu jako z překročení pomyslných hranic města Liberec... Nebudu zapírat, že před shlédnutím jsem měl trochu obavy, připadá mi, že česká kinematografie posledních měsíců mě míjí dosti velkým obloukem. Grandhotel mě překvapil. Kromě Marka Taclíka, který svého Fleischmana ztvárnil výborně (s výjimkou nuceného, kostrbatého a křečovitého "jako prostě"), je tu spousta legračních a svým způsobem zajímavých figur: zastydlou pubertou stižený recepční, resp. šéf hotelu Jégr, posedlý Němec a rádoby pilot Franz, nešťastně zamilovaná uklízečka Zuzana, nešťastně zamilovaná servírka Ilja a číšník Patka, velebící si v amerických frázích, jimiž prokládá svojí češtinu. Impozantní a vyšší nadmořskou výškou načichlé obrazy a situace doprovází skvělá melancholická hudba. Zvláštně atmosférický film, kterému vévodí Taclík,Issová, láska, samota, odlišnosti a změny.
Kdybych nečetl krásnou Rudišovu knížku, tak bych Grandhotel asi nerozdýchal. Těžko bych chápal podivné postavy, jejich záhadné motivace a ještě divnější činy. Atmosféru ani smysl vyprávění se opravdu vystihnout nepodařilo (třeba Mrkvičkova postava v rámci filmového příběhu úplně postrádá opodstatněnost, nijak výrazně se nepodařilo vystihnout výjimečnost místa, kde se příběh odehrává). I tak filmový Grandhotel disponuje několika klady, které mi nedovolí jít pod tři hvězdičky - zejména jsou to krásné oči Kláry Issové a Muchowova hudba.
