Grandhotel

On má hlavu v oblacích, ona srdce na zemi a oba neví, co si s tím počít. Milý příběh dvou duší, které touží překročit svůj vlastní stín, jemuž sice mírně škodí epizodnost děje (způsobená škrty oproti předloze), ale jinak se může pochlubit poetickou atmosférou, která nabízí tak sympatickou romanci dvou „podivínů“, že je těžké jim to společné štěstí nepřál. Vynikající hudba v kombinaci s okouzlujícím prostředím Liberecka formálně Grandhotel vyvyšují, sem tam něco škobrtne díky přílišné strojenosti (především „patka“ mi lezl na nervy víc, než jakým způsobem to tvůrci zamýšleli). Nicméně (nejen) v rámci domácí produkce, pokud mluvíme o „divných romantických filmech“, jednoznačný nadprůměr… (18.05.2008)

"To se hnedka pozná dobrá micina. Že jí ty koziny tak trčej, co? To mi neříkej, že jí tak rajcuje to počasí. Jestli ona v sobě nemá takový ty kuličky japonský, jako ty gejši. Slyšels to? To cinklo. Ty vole, to cinklo." Jaromír Dulava přímo neskutečný. Grandhotel sice nedosahuje kvalit Samotářů nebo Jedné ruky, ale určitě se nejedná o špatný film. 70% (01.12.2014)

Ondříčkův snímek je stejně působivý jako první filmové záběry na Ještěď, který obeplouvají kumuly, cirry a straty. Tyto mraky a vůbec celá meterologie je životní cestou pro podivína Fleischmana, hodného zarputilého samotáře, jenž má z žen stejnou panickou hrůzu jako z překročení pomyslných hranic města Liberec... Nebudu zapírat, že před shlédnutím jsem měl trochu obavy, připadá mi, že česká kinematografie posledních měsíců mě míjí dosti velkým obloukem. Grandhotel mě překvapil. Kromě Marka Taclíka, který svého Fleischmana ztvárnil výborně (s výjimkou nuceného, kostrbatého a křečovitého "jako prostě"), je tu spousta legračních a svým způsobem zajímavých figur: zastydlou pubertou stižený recepční, resp. šéf hotelu Jégr, posedlý Němec a rádoby pilot Franz, nešťastně zamilovaná uklízečka Zuzana, nešťastně zamilovaná servírka Ilja a číšník Patka, velebící si v amerických frázích, jimiž prokládá svojí češtinu. Impozantní a vyšší nadmořskou výškou načichlé obrazy a situace doprovází skvělá melancholická hudba. Zvláštně atmosférický film, kterému vévodí Taclík,Issová, láska, samota, odlišnosti a změny. (19.07.2007)

I přes velmi slabé ohlasy jsem byl s Ondříčkovým dítkem vesměs spokojený. Na naše poměry to bylo vizuálně bohaté, mimořádně čisté dílko, čisté ve smyslu asijsky jednoduché. Outsider, hotelový poskok, sušenkář a amatérský meteorolog Fleischman se vyhýbá lidem a raději v hliníkovo-laminátovém hotelu nad Libercem sleduje mraky a zapisuje stav počasí. Marek Taclík se ho zhostil výtečně, skloubil podivínství s chcípáckým vystupováním, kterým si možná získá diváka. Stejně jako další ztroskotanci, rozuměj zaměstnanci, hotelu, kteří si ale i přes odbyté psychologické vykreslení svoji beznaděj oproti Fleischmanovi relativně uvědomují. Tady potěší nemalý herecký talent Kláry Issové, která coby servírka Ilja snad jako jediná dokázala vybruslit z figurkaření, které ostatní setřást nedokázali. Věkově jde o třicátníky, mentálně ovšem o nevyzrálé losery, kteří přešlapují na místě – ne proto, že se bojí změny, ale proto, že nic jiného by ani nesvedli. Vadí tu víc věcí: žánrová nevyhraněnost, absence umělecké vize, vykonstruované motivace, nepřirozené reakce většiny zúčastněných.. a našlo by se toho víc. Prostě čím víc se mluví, tím je to horší. Ostatně dialogová nemohoucnost je asi největším problémem celého ještědského vyprávění. Právě Ondříčkova poetika by mi s přispěním skvělé hudby Jana P. Muchowa bohatě stačila, škoda, že se na plátno neustále snaží tlačit vtipné momenty, které ne vždy fungují. Protože jistá tajemná magičnost tu z plátna bezesporu čiší.. (13.10.2009)

Další česká óda na malost, ale k čemu je Ještěd s mraky? Když smysluplně se tu rozehrává jen Ladislav Mrkvička a Jaromír Dulava? A přitom ani jeden z nich není Schmeling... A co to cameo Tatiany Vilhelmový? Jinak se unudím nad neživotností nahoty Kláry Issový a nechtěně retro působícími interiéry hotelu. Fascinující je vystřižená linie s Vandou Hybnerovou. (18.08.2009)