Black Swan
Čierna labuť
Black Swan
Black Swan
Režie:
Darren AronofskyKamera:
Matthew LibatiqueHudba:
Clint MansellHrají:
Natalie Portman, Mila Kunis, Vincent Cassel, Barbara Hershey, Winona Ryder, Benjamin Millepied, Ksenia Solo, Kristina Anapau, Janet Montgomery (více)VOD (4)
Obsahy(4)
Baletka – labuť – tančí ve světle reflektorů sama, pak s partnerem, ze kterého se stane ďábel. Je to sen, který se zdá baletce Nině. Cestou do divadla v metru zahlédne kolegyni Beth. V šatně pak dívky Beth pomlouvají, že je stará. Na zkoušku přijde hlavní dramaturg s tím, že bude nové nastudování Labutího jezera. Beth roli nezíská, je propuštěna z divadla a rozbije část své šatny. Nině se na konkurzu nedaří. Přichází Lilly, nová primabalerína. Nina cestou domů potká dívku, která je jí neuvěřitelně podobná. Doma je Nina smutná, matka ji uklidňuje. Druhý den jde Nina za Leroyem a žádá ho o roli černé labutě. Leroy říká, že jako bílá labuť je dokonalá – ale na černou labuť ještě nemá. Ninna tvrdí, že chce být dokonalá, a Leroy chce, aby se uvolnila, a políbí ji. Nina ho kousne a on jí řekne, že si na roli vybral Veroniku. Když ale dojde na rozpis rolí, Nina zjistí vidí, že Leroy dal roli přece jen jí. Okamžitě to volá matce z toalety. Když vyjde, vidí, že na zrcadlo někdo rtěnkou napsal „whorw“ – děvko... Druhý den začínají zkoušky. Nina dře na roli zlé labutě a Leroy jí dává za příklad Lilly. Leroy a Nina jdou společně na večírek s novináři na počest Beth, která na konci sezony končí. Beth se naštve a Lilly se nevhodně zasměje. Nině se zdají divné sny a prolínají se se skutečností. Lilly se na WC chce s Ninou seznámit, ta ji odmítne. Když pak večer čeká na Leroye, přijde za ní opilá Beth a ptá se, co Nina pro roli udělala, když podle Leroye byla vždycky jenom „ta drobná frigidka“. Nina jde k Leroyovi na skleničku a on po ní vyjede. Vyptává se jí na sex, jestli jí baví a tak podobně. Chce, aby šla domů a tam masturbovala, aby trochu ožila a nebyla tak upjatá. Nina večer v posteli masturbuje. Když se otočí, uvidí sebe samu v křesle v černých šatech... (TV Prima)
(více)Recenze (2 698)
Darren Aronofsky je jeden z nejobdarovanějších režisérů současného filmu. Poprvé ale musím jeho filmu vytknout tu všudepřítomnou snahu o velké umění, poprvé mi u jeho snímku přišla z podtextu více než zjevná a párkrát místy skoro až křečovitá, přesto má Černá labuť tolik strhujících míst a tolik silných momentů, že se nelze k zhlédnutému vymezovat neutrálně, neřku-li negativně, je to skutečně silný a ve svém konceptu umělecký film. Velké umění je ale jinde. Mám totiž pocit, že sám režisér se s Černou labutí popasoval podobně jako její titulní hrdinka, jen si prostě nebyl sto ,,fyzicky nebo duševně ublížit", aby do svého filmu dostal to nejlepší. A bez té ochoty jít na dřeň to prostě nejde. Emoce tu totiž nejsou upřímné, ale jen absolutně efektní, neboť jejich zdrojem je jen precizní přístup pana režiséra, nikoliv skutečná hloubka v příběhu a ve filmu. Jestli někdo o Černé labuti napsal, že je to (jen) skvělá nadstavba divadla a baletu, měl pravdu. Coby taková nadstavba funguje rozhodně dokonale. Efekt je nebývalý. Jen pod tím vším ukrytý příběh je až příliš prvoplánový. V Labutím jezeře by nevadil, v celovečerním vážně míněném filmovém dramatu trochu ano... ()
Aronofskyho vyznání lásky k Červeným střevíčkům. Psycho (nikoli psychologická!) aktualizace Labutího jezera pro 21. století v artově-mainstreamovém kabátku s již tradičně tklivě plačící; a jen tak mimochodem i skvěle "samu sebe" hrající; Natálkou. Čekal jsem více baletního zákulisí plného ostrých loktů, intrik i posedlosti a méně rádoby horrorových prvků, s kterými si Aronofsky příliš nepotykal (ehm, zrcadla... to jako vážně Darrene?). Přesto to funguje a navíc to skvostně graduje. ()
Byl jsem z toho nervní. Neustále koukat na vynervovanou Natalii Portman, jak se hroutí a pseudohororově to kupuje nebylo úplně příjemné. Film klade důraz na ženskou (nejen) hygienu rozměrů až eyeswideshutovských a někdy to není pěkný pohled. Vždycky jí tam něco krvácí u umyvadla, nebo jí zas psychomatka stříhá nehty, nebo má halušky a ke konci jsme se už s tátou smáli, co se jí zase stane. Konec byl ovšem strhující a celý film je díky mnoha baletním scénám opravdu estetická podívaná. Chápu, že to byl asi záměr udělat divákovi ten zážitek trochu nepříjemný, aby se vcítil do její postavy, ale já dám vždycky přednost příběhově pochopitelnýmu zkrachovalýmu wrestlerovi, před zadaptovanou multivýznamovou psychobaletkou. A největší ovace si stejně zaslouží Čajkovskij a jeho nesmrtelná hudba. ()
Sakra. Pro Aronofskyho (ého?) jsem si před projekcí chystal místo ve své topce režisérů. Ale tohle je opravdu ta nejohranější banalita - zrcadla (Radka má pravdu, kdo by to byl řekl), klasické twisty, trocha těch nejlacinějších lekaček, lechtivá nahota a klubová sekvence, která nesahá ani po kotníky obdobným sekvencím z jiných filmů. A možná ani nejde o to, že to je ohrané klišé,ale jak je to podáno. Aneb zvukově, hudebně a střihově nejslabší Aronofsky. P.S. V Červených střevíčcích z roku 1948 je mnohem víc obsese a zachycení krásy baletu. P.P.S. Všechna úcta k výkonu Natalie Portman, ale nebýt okázalosti baletních figur (a komerčnoosti projektu) na které se prostě krásně dívá, tak by proti mojí "princezničce" Michelle Williams neměla šanci. 7/10 ()
,,JEDINÝ KDO TI STOJÍ V CESTĚ JSI TY SAMA.....“/// Já a Aronofsky se máme rádi (ale no tak..). Jsem ohromen jeho uměním vyždímat maximum napětí z krátkého okamžiku, stejně jako citem pro gradaci scény (to jsem fakt vymyslel sám..). Psychika, sex, uvolněné scény a napětí v baletu, vedoucí k sebedestrukci. Abych při baletu zažíval to co při thrilleru? Dokonalý film, na jehož konci musí zákonitě udělat ,,Ailes de pigeon“ nejen Vlasta Harapes. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chci vidět fantastickej výkon N.Portman, za kterej získala Oscara. 2.) Mám za ženu baletku a zajímá mě, jaký dostává domácí úkoly. 3.) Zjistím, jestli je Natálka lepší tanečnice než Jana Preissová. 4.) Připravuji se na roli lucerny v Lucerně. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** ()
Dechberoucí piruety po mrazivém, dokonale naleštěném povrchu. Jenže Aronofského představa lidské psyché je (jako obvykle) příliš mělká. A až bolestně černobílá. ()
Balet nieje nič pre mňa, ale Natalie Portman mi ukázala, že to naozaj do seba niečo má. Veľmi strhujúci , temný a erotický dej ma tak vtiahol, že proste musím dať za 5*. ()
Nechce sa mi písať siahodlhé komentáre, lebo už teraz je ich tu až až. Tak poviem len jednu vetu: Jednoznačne najlepší (nehororový) film roka 2010!!! ()
Z malé šedé frigidní myšky, maminčina mazánka, ustrašené dívenky se má stát „královna“. A kdo jiný ji dokáže proměnit než Aronofsky. Ve spolupráci s Natálkou je úspěch zaručen. Ale nevzali si na sebe velký sousto? Atmosféru pan režisér umí navodit, Natalie dokáže strhnout veškerou divákovu pozornost, jenže mě se v hlavě pořád hlásí ALE. Neustálé vystrašené oči naší baletky dokáží unavovat, pozvolné tempo odstřelí rychlý lépe vystihující přeplácaný konec a „pointa“ je pro mě neuspokojující. I když závěrečné představení bylo excelentní. Druhá projekce mě pravděpodobně nemine. ()
Zneklidňující cesta baletním pódiem s atmosférou, která bere dech snad v každém záběru. Aronofsky přišel se svojí verzí duševní temnoty a já nestačím zírat. Hlavně díky hypnotizující kameře a brilantní Natalii se jedná o jeden ze zážitků, které se kvůli jejich sugestivnosti musí z hlavy dostávat téměř až násilím. Je těžké říct jednou větou, proč je Black Swan tak úžasná. Já jenom vím a cítím, že opravdu je. ()
„Perfektné. Bolo to perfektné.“ Nezaujalo ma to. U režiséra Aronofského som vždy mal pocit, že mi chce niečo strašne naliehavé povedať, ale nevie to a navyše to vôbec nie je zaujímavé. Takže ČIERNA LABUŤ ma prekvapila v tom, že vlastne ani nechcel nič povedať, len vyrozprávať baletný triler. Mimoriadne fyzicky a psychicky náročné umelecké odvetvie mu poslúžilo na vyčerpávajúcu dvojhodinovú štúdiu charakterov. Najväčší tlak je vyvíjaný na Natalie Portmanovú, v ktorej spoločnosti sa tomu príbehu dá veriť i v prípade, že mu neveríte. Osobne ma Aronofsky najviac potešil „fyzickým humusom“ (niektoré scény ako z MUCHY) a Vincentom Casselom, keďže je jedným z minima amerických režisérov, ktorí mu dali rolu, ktorá ide voči hercovmu stereotypu (v amerických filmoch väčšinou stvárňuje psychopatické krvilačné záporné chlipné postavy sexuálnych deviantov – VYKOĽAJENÍ). ()
Dokonalý film o dokonalosti. Po výbušné rozjívenosti prvních tří filmů dospěl Aronofsky s Wrestlerem a Černou labutí do stádia, kdy místo vršení samoúčelně efektních kudrlinek pečlivě provazuje jednotlivé složky, aby se vzájemně doplňovaly. Maximálně strhující film vyráží dech všemi svými složkami, především pak skvěle aranžovanou hudbou spojující Clinta Mansella, Chemical Brothers a Čajkovským a důmyslně vedenou kamerou, která dlouhými jízdami, kde tančí s herci, precizně vystihuje dynamiku a ladnost baletu. ()
Nejdriv jsem si rikal, co na tom kazdej tak vidi uzasnyho. Proste baletni drama, kde vsichni trenujou na Labuti jezero a hlavni hrdinka se snazi bejt tak perfektni a dokonala, az ma z toho halucinace. Jenze na tyhle jednoduchy myslence vystavel Aronofsky naprosto perfektni a napinavej thriller, takze halucinace postupne pritvrzujou, ke konci uz ani neni moc jasny, co je pravda a co ne a film me tak vtahnul, ze najednou byl konec a ja mel pritom chut jeste tak aspon na pul hodinku. Ale krome toho, ze to je, jak ostatne od Aronofskyho ocekavam, spickove natoceny, hodne taky dela naprosto perfektni hudba. Nevim, jestli to je puvodni hudba z Labutiho jezera, ale to je vcelku fuk, protoze je fakt bezchybna a skvele dotvari napeti. A to ani nemluvim o hercich, paradni Cassel, prekvapive docela slusna Kunis a hlavne naprosto dokonala Portman. Akorat me trochu rozcilovala, jak byla furt takova nestastna a trapila se, ale o tom holt ta role byla. Takze vicemene nemam moc co vytknout, sice bych to asi neoznacil za thriller roku, nicmene slovy hlavni hrdinky, bylo to perfektni a muj baletni oblibenec dostal tezkou konkurenci. ()
říkejme tomu třeba nadání, jinými slovy také řemeslná zručnost, přidejme k tomu přísnou sebekázeň a důslednost, oddanost, nejlepší úmysly a nejvyšší ambice a přesto nezbude než to všechno sbalit do zádumčivého závěru: to přeci vůbec nedostačuje! /// z Černé labutě je průzračně jasné, že Darren Aronofsky onen fakt na paměti měl. snad i slavného režiséra pronásledoval jako děsivý stín vlastního možného selhání po celý čas práce na nejnovějším projektu, nepodobný paranoidním bludům, které si lidé občas v záchvatu iracionálního strachu projektují do temných hororových koutů, kam oko nevidí. a otázka se nejspíše stávala tím naléhavější a znepokojivější, čím déle si ji kladl. postačí upnout se ke své vysněné ambici a z hloubi duše vydrat své poslední síly, aby práce umělce dala vzniknout skvostnému dílu, nebo je třeba sáhnout si až na bahnité dno vlastní duše? Nina v podobné snaze zajisté nakonec uspěla; nehledě na jeden ostudný pád, o jejím výkonu nelze pochybovat. sama nezapochybovala, přestože dříve sama sobě byla velkým kritikem. bylo to dokonalé. podal však režisér stejně uspokojivý výkon? zajisté pamatoval na první marný pokus krystalizovat dokonalost samu filmovými prostředky. komorní Labuť nese při srovnání s ikarovsky troufalou Fontánou stopy opatrného poučení. tvůrce svůj film sevřel nejen klaustrofobicky budovanou mizanscénou, ale také osvědčeným soustředěním kamery do převažujících detailů na tvář hlavní hrdinky, popřípadě tváře ostatních postav, dokonale obsazených nejpříhodnějšími hereckými představiteli. efekt to zajisté není o nic lacinější, než prvoplánové hororové lekačky, ale svůj díl práce mistrovsky naplňuje. nejenže tvář právem oceněné Natalie Portman zprostředkuje divákovi téměř všechny přítomné emoce (jakkoliv jsou či nejsou intenzívní v kontaktu s jedinečnou osobností diváka), a které přeci ne, ty záhy dodá její tancující tělo snímané přiléhavou a velmi dynamickou kamerou, ona nás tvář mladičké baleríny přede vším uvede do schizofrenní duše hluboko pod ní. kdo jí pozorně sleduje, neztratí se ani v nejsložitějších zákrutech zdánlivé pomatenosti. /// doopravdy nejde o nic než o hrůzné naplnění smělého uměleckého záměru: ztělesnění zla, pro které bylo snadné najít v životě mladé umělkyně přebytek inspirace, mimo jiné v pokušitelce Lily, pokřiveném zrcadle Beth a v traumatickém soužití s poznamenanou matkou. nejvlastnější téma filmu, totalitu vnitřní reality duše, pak ztělesňuje vyjmenovanými prostředky vedené vyprávění, pro něž selhávají všechny pokusy o uspokojivé rozlišení mezi dějem v doméně hmotné skutečnosti, snu, narkotické halucinaci, optické iluzi, "za" vadou v zrcadle, vsugerovanou tužbou, ať už touží Já, či druhé, temné, či přiléhavěji k filmu: "černé" Já. smyšlené alter ego se vtěluje do lidské bytosti a její někdejší osobnost zůstává jen jednou ze dvou možností lidské identity. sebedestruktivní síly čekají na své odpoutání a zbývá se jen přesvědčit, zda dříve, než dojde k očekávané anihilaci protichůdných tezí, stačí labutí princezna předvést tanec o ambivalenci čirého dobra a zlovolného rozkladu. /// při naplnění tvůrčí ideje Aronofsky přeci neselhal. v okamžiku, kdy obsah díla dosáhl metaforického okraje a výpověď zcelistvěla, vyprávění stejně jako ve Wrestlerovi umlklo. může se zdát, že veledůležitá informace zůstává utajena, ale jedině těm, kteří nesledují stejný proud témat a otázek, jako tvůrci filmu, a s filmem samotným se divácky rozcházejí. zde proti ledabylému způsobu čtení textu nelze nic namítnout, vždyť autonomní realitu i jejich - těchto povrchnějších diváků - duševního prožitku Černá labuť v jádru své struktury utvrzuje. pokud ovšem na základě vlastních dojmů (jakkoliv já sám uznávám mnohé odmítavé výroky jako oprávněné) vztažených nikoliv na své osobní způsoby "dívání se", ale na film samotný - jako kdyby snad mezi obojím existovalo bezprostřední spojení - snímek zatvrzele odmítáte, položte si alespoň otázku vlastní i Černé labuti: je přítomnost podivného zdání vyumělkované zvrácenosti, rozháranosti a tvůrčího pochybení ve filmu zpracovávajícím jako dílčí téma zosobnění zla v nepořádku ... a je vůbec možné pojednat inkarnaci nedokonalosti formou dokonale vybroušenou jako briliant? () (méně) (více)
Geniální nebo vypočítavé, já v tom nenašel žádnou špičkovost. Je pravda, že Aronofsky zajímavě zapracoval se stresem hlavní hrdinky, proměnou, s kontrastem křehké krásy a temného neznáma. A je to jeho gala představení, stejně jako Natalie Portman. Sám jsem po celou dobu vydržel v zájmu, chvílemi i napjatý, závěrečné Labutí jezero bylo slušně intenzivní. Ale ve výsledku se to obešlo bez emocí a ten film mi přišel přesně takový, jakou byla jeho hlavní hrdinka, tedy profesionálně precizní, ale jinak zoufale vášní prostý. Wrestling mi byl bližší. (P.S. Uznávám, že DVDscreener nebyl nejlepším zdrojem, ale nemyslím, že by nějak ovlivnil počet hvězd.) ()
Tak to je 2561 komentář, řekla bych, že jsem jedna z posledních, která si tenhle skvost nechala tak dlouho ujít. Já ten film dlouho rozdýchávala, jaký měl dopad na celou mojí bytost, protože to bylo něco tak dechberoucího, co jsem už dlouho, dlouho nezažila a šlo to až na dřeň, kdy jsem na konci měla pocit pomalu jako samotná Nina . A když napíši, že tam byly situace, kdy jsem tajila dech a měla jsem husinu po celém těle, tak mně věřte na sto procent! Ty momenty její sebedestrukce, kdy jsem přemýšlela, jestli je to skutečnost a nebo jen přelud, potažmo naprosto nepřekonatelná pasáž, kdy Nina začíná tancovat na pódiu jako černá labuť a ten její přerod, uff, ještě teď to mám před očima.....brilantní a drtivé až do morku kostí ! Byl to Natálčin vrcholný a dokonalý herecký projev, který budu mít dlouho zafixovaný v paměti. Takový emocionální koncentrát se sice bolestnou, ale dokonalou gradací, kde závěr nemohl dopadnout jinak a s hudebním podkresem Clinta Mansella je opravdu na dlouho nezapomenutelný zážitek. ()
Překvapivě dobrý transformační psycho thriller. Někde mezi MOUCHOU a DĚSEM V OPEŘE. Cronnenbergovská obsese proměnou a Argentova záliba ve vylidněném horrorovém prostředí. Nevypadá to ale moc jako film Darrena Aronofskyho, což je pro tohle téma asi jen dobře. ()
Velká nafouklá bublina, která se v podstatě smršťuje do několika základních psychologických pouček, a to že potlačovaná ženská sexualita je prevít a nejedné holce z toho už hráblo, že souboj ega a alterega bývá občas těžkým oříškem pro mladé lidi a že zničit falešné svědomí je jako zabít matku, což je samozřejmě pro člověka dost obtížné, proto raději sebepoškozuje sebe ... Nic víc v tomto filmu není, o nic víc zde nejde, žádné úžasné vyvrcholení, žádná úžasná myšlenka, Ameriku Aronofsky rozhodně neobjevil a tak jsem se koukal skoro dvě hodiny na baletní tanečky, které mne po pravdě moc neberou. Hvězdičku navíc dávám za špičkové herecké výkony všech zúčastněných ... ale jako celek je film pouze nevýraznou nudnou záležitostí ... ()
Aronofsky sa v Requiem dotkol dokonalosti, v Black Swan nenechal nič na náhodu a poriadne ostentatívne a sofistikovane ju znásilnil – a jej sa to páčilo. / Aronofsky nepotrebuje byť novým Hitchcockom alebo Kubrickom, bude Aronofskym / Kto netancoval a nebol so fuckin´ close to the top nikdy Ninu úplne nepochopí, kto Ninu nikdy úplne nepochopí, nikdy v skutočnosti netancoval / Everybody wants to fuck whom and how they like sometimes – you can not contradict nature for eternity and repulse your inner self indefinitely / Famózne je že celý ten psycho efekt je o troch veciach – centrálna kompozícia, zvuková ruchová stopa a zrkadlo. / My soul wept. / Teraz fakt neviem či mám filmu tie Oscary priať alebo nie. Ak ich nedostane bude to dôkaz „alternatívnej mainstreamovej kvality“ ale nemôže snáď alternatíva vyhrať pop ceny aspoň jeden raz ? / Fincher aj Nolan tohto roku ťažko dostali na prdel./ Natálka má našliapnuté k tomu čo odlišuje hviezdu od púhej celebrity...no tak oddnes má výkon Maggie Cheung v Stvorených pre lásku konkurenta. / Rada slovenským distribútorom: CHCEM to vidieť na veľkom plátne...rada ich marketingu : Mila líže Natálku, to musí plniť kasičku./ What you see in the mirror is only what you are, but sometimes, the only person standing in your way to see what you are, is you./ Jediná otázka je...kam s tým v TOP 10 ? / It was simply...PERFECT 10/10 *FILM ROKA 2010* P.S. písané 5 minút po dopozeraní, keď uvidíte, pochopíte. ()
Související novinky
Zemřel herec Mark Margolis
Ve věku třiaosmdesáti let zemřel ve čtvrtek v nemocnici Mount Sinai v New York City po krátké nemoci americký herec Mark Margolis, mnoha divákům známý především jako zlověstný don Hector Salamanca ze… (více)
Aronofsky si hraje na Boha
Především by chtěl rozpoutat potopu. Konkrétně v „biblické fantasy“ Noah, která má příběh o vyvoleném muži a obrovském korábu plném zvířat podat „drsným, pochmurným a v rámci možností realistickým… (více)
Aronofsky a Clooney versus mimozemšťané
The Wolverine se mu kvůli katastrofě v Japonsku rozsypal pod rukama, ale Darren Aronofsky nebude mít problém najít si náhradní projekt. Vždyť za 13 milionů dolarů pořízená Černá labuť už vydělala 300… (více)
2011 - vyhlídky, poděkování a přání
Další kalendářní rok se chýlí do finále a nechává v nás několik výjimečných filmových zážitků. Nebylo jich zas tolik, ale byly o to silnější. To na rok 2011 nám Hollywood (a nejenom ten) chystá… (více)
Jaká je souvislost mezi Černou labutí, pádem WTC a úbytkem tetovacích salónů v západní Evropě? Velká, protože zápas bílé a černé labutě, respektive úsilí Niny/Natálie probudit v sobě temné impulsivní vášně lze číst i jako obraz odreálněné společnosti, jíž se zoufale nedostává skutečných prožitků, čehož imperativem byl Klub rváčů. Sice dnes díky médiím víme, co se odehrává tisíce kilometrů od nás na druhém konci světa, ale nevíme, co se děje metr od nás a s námi. Uveďme si jako příklad fenomén cutters (osob, většinou žen, které trpí neodolatelným pokušením řezat se břitvou nebo se jinak zraňovat) coby zrcadlový odraz virtualizace našeho prostředí: není ničím jiným než zoufalým pokusem o návrat k naší tělesnosti a k body žánrům, jichž je melodramaticky hororově pornografická Černá labuť syntézou. Sebepoškozování ostrými předměty je proto nezbytné klást do protikladu ke klasickému tetování, které garantuje začlenění subjektu do (virtuálního) symbolického řádu — u cutters jde o pravý opak, totiž o podrobení si reality samotné. Sebepoškozování ostrým předmětem není ani tak projevem sebevražedných sklonů, výrazem touhy po sebezničení, jako spíše radikálním pokusem o (znovu)získání pevné pozice v rámci reality neboli (což je pouze jiný aspekt téhož jevu) o pevné zakotvení našeho ega v naší tělesné realitě, pokusem namířeným proti nesnesitelnému pocitu, že třeba ani vůbec neexistujeme. Cutters obvykle uvádějí, že při pohledu na horkou rudou krev valící se z ran, které si sami způsobili, se opět cítí živí, pevně ukotvení v realitě. A nevychází odsud snad srovnání útoku na Světové obchodní centrum, které narušilo „kansaskou idylu“, s nečekaným vpádem černé labutě do idylicky panenské sféry labutě bílé? Na zhroucení věží WTC lze klidně pohlížet jako na dramatické vyvrcholení „vášně pro reálno". Palčivá touha dostat se reálné věci až na kost skrze pavučinu falešných zdání, která konstituují naši realitu, vrcholí tedy v obdivu k reálnu jakožto čistému efektu zborcení obou věží předvádějící holou nepřioděnou skutečnost. Nejhorší americkou paranoidní noční můrou je zřejmě představa člověka žijícího v malém idylickém kalifornském městečku, v konzumním ráji, jehož z ničeho nic přepadne nepříjemný pocit, že svět, v němž žije, je falešný, pouhý spektákl, který ho má přesvědčit o tom, že žije ve skutečném světě, zatímco všichni lidé kolem něj jsou jen herci a komparsisté v gigantické show. Poslední variací na toto téma je film Petera Weiera Truman Show s Jimem Carreym v roli úředníka z malého města, který postupně přichází na to, že je ve skutečnosti hlavním protagonistou čtyřiadvacetihodinové televizní reality show: jeho rodné město je vybudováno uvnitř gigantického studia, kde ho bez přestání sledují kamery. ____ Nejpozoruhodnějším rysem Aronofskyho bijáku je nicméně to, jak přes zdánlivě povrchní děj nadvakrát klame tělem. V prvé řadě vepisuje dosti mazaným způsobem příběhovou osnovu Labutího jezera do celého filmu, do každičkého jeho koutu, čiliže prince neschopného se rozhodnout mezi bílou a černou labutí představuje Vincent Cassel, zlého čaroděje Rudovouse, který bílou labuť zakleje, zosobňuje Ninina matka, smyslnou Odílii Mila Kunis a panensky čistou bílou labuť balerína Nina žijící stále u své matky a toužící po lásce, jež jediná dokáže kletbu prolomit. O samotné představení tu jde ze všeho úplně nejméně, zápas se odehrává v životě, ne na jevišti. Za druhé existuje pozoruhodná paralela mezi osobním životem Portmanové a postavou Niny, možná ne tak očividná jako u Rourka ve Wrestlerovi, ale o to pádnější. Vždy dokonalá Nina, vždy dokonale připravená a odhodlaná, žel příliš racionální a pranic impulsivní či smyslná přesně kopíruje problém porcelánově chladné, odtažité krásy hlavní představitelky Natálie Portmanové. Podíváme-li se do tváře Natálie, vidíme tam dramatický rozpor – na jedné straně racionální, chytré oči studentky z Harvardu, na straně druhé smyslná ústa ženy vamp, jako by její tvář vznikla složením dvou jiných. Když chce svést Cassela a přinutit jej ke „správné volbě“, volí výraznou rtěnku a oči nechává být, když se stupňuje její šílenství, výrazná rtěnka zůstává, ale nadto se jejím očím propůjčuje punc iracionality zčervenáním bělimy. Klíčová pointa celého filmu je ta, že Natálie sama je taková labuť a všechny její přípravy na filmy a dřívější castingy připomínají příběh z Čajkovského Labutího jezera, které Aronofsky neomezil na samotné představení, ale rozlil jej a rozprostřel do celého filmu. Toto narativní sepjetí Labutího jezera s Černou labutí, respektive provázanost osudu skutečné Natálie a fiktivní Niny považuji za několikanásobně rafinovanější než běžnější způsob, který propojuje vnější s vnitřním stav hrdinů a událostí přes styl jako například výpravný expresionismus kladoucí hlavní akcent na korespondenci duše a výrazu postav, úzké chodby evokující stísňující neklid nebo těkavost kamery coby už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu Bournea. () (méně) (více)