Útěk do divočiny

Nějak toho Seana nemám rád, a asi mám proč. Tohle je studie, jak od sebe tak nějak napůl odkopnout civilizaci (puška jo, autobus jo...), a o následcích toho, že se jedná o poblouznění a nikoli seriozní plán. A co mi na režisérovi moc vadí, že tuhle loserovitost glorifikuje, místo aby ukázal, že ti, co takového naivního poblouzněnce podporují, pak mají karmu zatíženou vinou... Problém tohoto filmu je čistě v tom, že je ulhaný a pomýlený ve všech aspektech. P.S. jak si tak čtu text distributora, režisér to točil se záměrem omotat si diváka kolem prstu... no blééééé hnus. (07.04.2011)

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)

Filosofující dialog o střetu hledání dokonalého sebevyjádření pravdivého já prostřednictvím samoty, upřímnosti a absolutní svobody a závazků plynoucích z bytí jakožto bytí s druhými, bytí pro druhé. Zásahy McCandlessových rodičů jsou znát, svolení k natáčení bylo patrně poskytnuto až díky ústupkům v hledání konsensu mezi oslavou Chrisova úniku a poněkud pragmatičtějším a zdravějším poukazem na člověka, který je zoon politicon, ať chce, nebo ne. V každém případě tato ambivalence výpovědní hodnotě snímku jen prospívá. Vizuální stránka nezapře jisté pomrkávání po malickovské kráse. Hudba, nesmírně pečlivě poskládaná, k filmu padne jako ulitá. Velmi podařené. (08.07.2008)

Chápu, že na mnoho lidí může tento příběh mladíka, který jde za svým vysněným dobrodružstvím (a nehledí na to, co tím způsobuje své rodině - sestře - a lidem, které na cestě potká), velmi silně zapůsobit a mít na ně značně inspirující vliv, ale mne rozhodně nestrhnul. Into the Wild není filmem, jenž by mě dokázal okamžitě zaujmout (a po jehož skončení bych byl emocionálně vyčerpaný), jestli ve mně zanechal něco víc, rozhodne čas. Emile Hirsch zvládnul roli se ctí, ale do jeho postavy jsem se už ze své podstaty prostě nemohl vcítit, což mi zabránilo v maximálním možném zážitku. Nejsilnější částí podle mne nebyl závěr, ale krátké vystoupení Hala Holbrooka, kteréžto na mne působilo upřímněji a uvěřitelněji než celé Chrisovo putování. Písničky, vyskytující se v průběhu celého snímku, se sem skvěle hodí a z veliké části tvoří specifickou atmosféru tohoto díla. Edit: Tak se mi to přes noc rozleželo v hlavě a musím přihodit čtvrtou hvězdu. (29.07.2008)