Nouzový východ

Nádherný dům venkem je lemován plotem z bílých latí, všechno však marné jest, když uvnitř vězněná, rozum i příčetnost postupně ztratí.. Hrotící se manželskou krizi dvou rozmarných sobců snících noční můru zvanou americký sen, umí zase ne až tak překvapivě nejtrefněji zanalyzovat chorobomyslný člověk. Minimální účinkování dětí Wheelerů beru jako režisérův záměr zdůraznit právě ono sobectví obou jen na povrch perfektních partnerů, kteří neuměli vyplnit tu "beznadějnou prázdnotu", kterou kolem sebe uměle vytvořili. Kameraman Roger Deakins zdařile navázal na práci legendy Conrada L. Halla z Road to Perdition (především ty záběry na postavu přes okenní tabuli s odrazem venkovního světa na skle) a taky Mendes dle očekávání předvádí precizní, dá se říct až strojovou filmařinu, při které však po hříchu zanevřel na opravdovou vášeň, kterou nacházím třeba v Kubrickově Eyes wide shut. Začíná to vypadat, že nejoblíbenějším reprodukčním prostředím Kate Winslet je sedadlo osobního automobilu.. (16.06.2009)

Krásně natočené drama ze satelitního předměstí 50. let. Nejvíc oceňuji, že ty jejich problémy jsou až mrazivě aktuální i v dnešní době, ale odehrává se to právě ve vizuálně atraktivnějších 50. letech. Co se týče diváckých sympatií, tak jsem jednoznačně fandil DiCapriovi. Choval se rozumně a dělal co mohl, kdyžto Kate Winslet byla prostě nevděčná, neschopná a blbá. 90% (14.02.2009)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

Kate! Je nadpozemská. Leo dobrej, ale v mých očích za ní jen povlává a nejsem si jistá, jestli by bez ní tak trochu nepovlával i film. Každopádně látka je to hustá a neni potřeba bejt sto let v manželství, aby to pocitově dalo, stačí nebejt dub, stačí nechat na sebe působit tenzi ženský postavy, která chtěla změnu, protože "kdo řekl, že to takhle musí být? kdo stanovil ta pravidla?", a je ochotná jet do tramtárie a neznáma, nechat muže hledat se a sama s láskou makat, jen aby jim to nechcíplo, aniž si všimnou, zatimco muž je posera, což mu nevyčítám, strach je lidskej, ale on nejen že nemá koule ani křídla, on je pokrytec. A nakonec musí přijít blázen, aby to řekl jim a aby to řekl i nám - jak se věci mají. Bolavej a silnej zážitek a do knihy jdu, i kdybych u ní měla vypustit duši. PS: kniha desetihvězdičková, doporučuju! (27.01.2009)

Nouzový východ představuje svazující křeč, která na začátku chytne, aby mohla v následujícím tanci několikrát povolit a na konci zasadit tu nejpalčivější ránu.Stáváme se svědky prvních záchvěvů zamilovanosti až po nudnou šeď každodenní všednosti, kdy se z jednotlivých emocí stávají pouze slovní fráze, které by existenci citů měly dokázat ale i ty ztrácejí na intenzitě, aby byly nemilosrdně spláchnuty alkoholem a hořká pachuť zklamání překryta žlučovitým nikotinem. Vše je jen hra, v níž se jejich manželství nakonec stává pouhou pastí z níž není úniku. Hra na rodinu zahalená do mračen přetvářky a falešných úsměvů. Život proměňující se v lež, která je mnohdy milosrdnější než pravda, na níž je dobré, že každý ví jaká je, ať už bez ní žije jakkoliv dlouho. Nikdo nezapomíná na pravdu jen jde každému lépe lhát. Za masku dokonalosti lze skrýt naprosto všechno i zklamání a deziluzi, kterou si musí projít zřejmě každý. Závěrečná katarze a možné východisko z bezvýchodné situace ale nenabízí optimistické zakončení jedné etapy, nýbrž přichází s jiným druhem úniku. Ale žádný „nouzový východ“ nenabízí. V konečném twistu usazuje režisér poslední ránu nejenom rodinné idylce ale i divákovi. 9/10 (30.01.2009)