Karamazovi

Dostojevského fikce plná rozsáhlých popisných pasáží, košatého vyjadřování a filozofických úvah jde tak trochu mimo mě. Četl jsem, ale určitě ne dobrovolně. Pražští herci z Dejvického divadla zrovna přijeli do krakovských oceláren sehrát adaptaci náročné hry. Čeká je tovární generálka, hrají jak o život, přičemž tu a tam tvůrci přihodí krátké epizody z „reality“. Továrna s odstavenými stroji je atraktivním prostředím, kterému navíc další body přinášejí samotní herci. Výsledek má své kvality, ač si nemyslím, že zrovna tenhle ojedinělý Zelenkův kus slupne „běžný“ divák. Filmové zjevení ano, mně se ale nestrefilo do vkusu. (15.02.2020)

Škoda násilného roubování na civilní linku se chcíplým děckem - sice oproti němu o to víc vynikne genialita divadelní hry/předlohy a její nádherné prolnutí s industriálním prostředím, ale stále je to jen odpudivě telenovelovitá zbytečnost, kterou si měli Zelenka a jeho herci nechat někam do televize, aby jim vydělávala na nájem. Takto zůstane v divákovi spíše jen pocit nakouknutí na to, jak by ta divadelní hra v Krakovských ocelárnách asi vypadala... a také nezměrná chuť ji tam skutečně vidět, v reálu a celou bez přerušování. 7/10 (03.11.2011)

Samotnou hru Karamazovi jsem neviděl, ale tatínek mě před ní mnohokrát varoval, takže mě to vlastně ani nikdy nenapadlo. No a film Karamazovi je vlastně hlavně o té hře, kde Trojan přehrává a ostatní nehrají vůbec, ale jistě to byla snaha o vykreslení toho, že jde teprve o zkoušku a herci to ještě tolik neumějí, potom tedy bravo. Mimo hru se postupně rozjedou dvě plytké zápletky, z nichž jedna prošumí do ztracena a druhá skončí jako klišé. Pochvalu určitě zaslouží hudba, obzvláště na konci, kdy její hlavní téma je lehce doprovázeno rytmicky se vlnícími kovovými monstry továrny, takže výsledkem je vlastně pravá industriální hudba. (11.07.2008)

Představení bez opony, bez potlesku. Syrové, špinavé, avšak o hodně životnější než na divadle. Vím o čem mluvím, protože tam mě kdysi tahle adaptace nedokázala pohltit a dokonce jsem na chvilku usnul. Takže od Trojana, Zelenky a spol jsem dostal druhou šanci vidět Karamazovi alespoň zpoza obrazovky. Naštěstí atmosféra polských železáren, místa jak stvořeného pro tragédii, je velkou devizou vtáhnout diváka do děje a Dostojevského hru tak lépe pochopit. Jednotlivé postavy tu nesvazuje minimum prostoru, svoje role tak rozehrávají ve velkém stylu, přesto jsem se někdy z toho prolínání zkoušky s realitou cítil zmateně .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) (03.04.2015)

Viděla jsem (hru), četla jsem (Dostojevského předlohu), nezvítězila jsem. Od prvních tónů naléhavého rambajsu, který mi evokoval ruské matrjošky, Soumrak bohů a industriální zvuky továrního pekla, jsem se neubránila obdivu nad tím, jak se Zelenkovi povedlo divadlo ve filmu nasnímat a jeho střihači nastříhat. Působivé. Zarámování Karamazových do mozaiky fragmentů z duše a zákulisí českých divadelníků vystupujících na alternativním festivalu v polské továrně a paralely s tragickým osudem tamního dělníka mi ovšem přišly jaksi nehotové, nedomyšlené, znějící do ztracena. Snad účel, snad jen doplněk pro imortalizaci, snad promo Dejvického divadla? Ale ta energie není z plátna nikdy tak cítit, jako když sedíte v první řadě ve svatostánku Thálie. Na shledanou v divadle, páni herci. Karamazovi jsou pro mě zajímavým pokusem o něco, co by se dalo nazvat filmová inscenace, památka na výjimečnou hru výjimečné herecké generace v novém mystifikačním hávu. Nic víc, bohužel. (25.04.2008)