Resident Evil: Afterlife

Vlastne je až prekvapivé, že Anderson z istého uhla pohľadu skazil viac ako by sa patrilo a z toho druhého odviedol najviac čo mohol. Zaujímavý je mimo iné aj vývoj série, ktorá z hororového survivalu presne po vzore herných predlôh neskôr preladila na akčnejšiu notu. V Andersonovom poňatí sa ale stráca napätie, aj preto Afterlife na prvý pohľad viac ako plnohodnotný prírastok do série, pripomína skôr rockový videoklip. Rockový videoklip so samoúčelným, lenže v rámci možností maximálne opojným 3D. Že vznikol hlavne kvôli tretiemu rozmeru snáď ani nemá zmysel pripomínať, rovnako ako to, že sledovať ho bez neho, znamená pripraviť sa o jeho najväčšiu devízu. Otázkou je len, či si niekto iný ako fanúšik za doteraz najslabší diel, vrátane menej záživnej strednej časti a záverečného zúčtovania, dobrovoľne priplatí. (27.09.2010)

Nejprve je třeba říct si, čím vlastně je a není čtvrtý Resident Evil. Resident Evil V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NENÍ zombie horor, minimálně takový, na jaké jsme zvyklý. Osobně se zdráhám použít i slovo horor, ale řekněme, že má pár propriet (něco málo), takže budiž. Mnohem více je to hodinu a půl dlouhé technologické demo k videohře. Videoherní estetika je zřejmá, přiznaná a dobře pochopená (hodně z toho cítím Silent Hill), dějová gradace pomocí absolutně nelogických a nadsazených bossů zde funguje a akce, ačkoliv občas SILNĚ připomíná Matrix (což je v zásadě v pořádku, protože Matrix JE videoherní a sourozenci Wachowští jsou na videohrách odkojení), má jisté kvality. Obecně je znát, že se Anderson stále nepoučil z vlastních chyb. Postavy zabíjí nezajímavě, náhle, zbytečně a ne moc krvavě (tu sexy modelku mu fakt neodpustím), nedovede budovat napětí, a občasné lekačky fungují především díky domnělému nabourání divákovy osobní zóny skrze 3D. Dokáže ale maskovat malý rozpočet (směšných 60 milionů) takovým způsobem, že si divák vlastně vůbec nestihne uvědomit, že se film odehrává asi na 4 lokacích (z toho jedna je komplet digitální) a kromě pár scén se zombies (kterých je tu překvapivě málo) a pak kromě konce vlastně není na place nikdy víc jak 4 postavy (a dohromady jich je okolo 10ti, většina pochopitelně po pár scénách zařve). Vizuál má v malíčku, ŠPIČKOVÉ 3D jakbysmet a nakonec dovede kombinovat hudbu a vizuál takovým způsobem, že je vlastně hrozně zábavné prostě se na to jenom koukat. Takže co je Resident Evil: Afterlife? Je to skvěle funkční rockový videoklip, který si bere něco málo z videoherní estetiky a něco málo z motivů klasických zombie filmů, tyto čistě audio-vizuální prvky pak doplňuje o experiment v podobě propojení s 3D atrakcí. A jako takový je znamenitý. Dá-li se tomu ještě říkat film, to už je druhá věc... P.S.:Všechny holky jsou sexy, Sienna Guillory na konci jim všem vede, pětce se vlastně vůbec nebráním a za naprosto geniální odkaz na Akiru mám vlastně docela silné nutkání přihodit tu čtvrtou hvězdu. UPDATE: A nakonec... Proč ne? (24.09.2010)

Anderson si plní sny a zároveň razantně odpovídá na dotazy, kam se dá s Resident Evilem ještě uhnout. Jednička byl klaustrofobní zombie horor, dvojka akční vybíjená, trojka poctou ausploitationům a čtyřka? Čtyřka využívá moderních trendů a snaží se vyjít vstříc odchlupené generaci, jíž nezajímají příběh, ani postavy, neboť stačí, když je obraz sexy a cool. S tímhle vědomím se dá brát Afterlife vcelku na milost (osobně ho považuji za stupidní guilty pleasure a Decadence Now kino světa), jinak chápu, že lidé s nastartovaným mozkem, vysokými očekáváními (po výtečné trojce není divu) a sníženou adaptabilitou na (ne)umětelské vykrádání umírají. (31.10.2010)

Nejpomalejší akční film od Tělo na tělo... puštěno standardní rychlostí by to mělo tak třetinovou stopáž, vypadalo by to o dost míň onanisticky a možná bychom neměli tolik času zkoumat scénář z infantilní mysli osmiletého videoherního maniaka. Přestřelky otupují, holkám to nesluší, zombie jsou jen šedou bručící kulisou a všechny ty nájezdy a oblety bez nápadu, natažené slow-motionem do bolestivých délek... kdybych mohl, utekl bych po první scéně, která je ještě hloupější než Ultraviolet puštěná pozpátku. Anderson na hanbu! (11.09.2010)

Po výborné trojce pokles o několik úrovní níž. Paul W. S. Anderson chtěl natočit neskutečně cool film plný akce a pomrkávání na fanoušky, místo toho ovšem vzniknul téměř až neskutečně blbý film. To by u Andersona ještě nebyla žádná novinka, vždyť první Resident nebo Rallye smrti byly vlastně taky stupidní filmy, ale dalo se na to koukat, protože se to nebralo zas tak vážně. Tady už to ale Anderson ale vážně bere. Příběh je stupidní vykrádačka pátého dílu herní série. Akce nemá drajv, je nezáživná a už druhá ze zásoby miliónů zpomalovaček začíná přinejlepším nudit, v horším případě lézt na nervy. A je celkem zajímavé, že i když se ve filmu pořád něco děje, tak je to nehorázná nuda. To se jen tak někomu nepovede. Anderson navíc nepotěší ani herní fanoušky, protože z hlavního záporáka Weskera udělal naprostýho idiota a některé postavy či zombíky ze hry přivádí na plátno tak idiotským způsobem, že to snad ani není možný. Prostě se na tom plátně ta postava objeví a hotovo, proč někomu vysvětlovat, kde se tam vzala. Sudé díly prostě v této sérii nevycházejí a společně s katastrofální Apokalypsou se Afterlife řadí do podprůměru herních adaptací. Po třetím dílu a Andersonově předchozí Rallye smrti je to ale velká škoda. (11.10.2010)