Ezop

Kostra příběhu slouží prakticky jen ke slepení Ezopových tezí, vše je příliš doslovné - na antické drama odkazující chóry, slow-motionové emoční záchvěvy hlavního hrdiny nebo jeho moralistické proslovy ze "současnosti". Na jedné straně snaha o realističnost, záběry násilí nebo třeba odhaleného prsa, na stranu druhou občas až otravná stylizace. A kdo by nevěřil, že Čepek může někdy vypadat špatně, postava faraona s ofinkou je mu odpovědí. (09.02.2013)

V české kinematografii naprosto raritní snímek, jaký nemá obdoby. Výprava, kostýmy, scenérie, dějství. Postava Ezopa moralizujícího za pomocí svých bajek poukazuje na sílu člověka nenásilnou formou bojovat s lidskou hloupostí a bezprávím. Divadelní komorní ztvárnění posiluje uměleckou hodnotu díla za pomocí výborných exteriérů, což byl skvělý tah. Takhle to vypadá daleko věrohodněji, než kdyby se využili typické umělé studiové kulisy. Herecké výkony jsou ukázkou profesionality nejen českých herců. Jedná se o velmi silné dílo s moudry platné i pro dnešní svět. (01.08.2015)

K tomuto filmu mám zvláštní vztah. Nachomýtnul jsem se totiž k jeho natáčení. Začátkem srpna 1968 jsem byl s tatínkem na zájezdu v Bulharsku. Rekreovali jsme se v jistém přímořském letovisku. Jednou jsme obědvali v hotelové restauraci a já jsem si všiml, že tam obědvá také herec Josef Kemr. Jedl rybu, my ostatně také, moc velký výběr jídel v té restauraci neměli a navíc Bulhaři do všeho cpali zeleninu. Po obědě jsem se šel podívat po okolí, jestli tam nejsou nějaké přírodní krásy. Ani jsem nemusel chodit moc daleko a přišel jsme na místo, kde se natáčel film. Tedy momentálně nenatáčel, protože filmaři měli nějakou pauzu. Přírodních krás tam bylo plno, hlavně spousta ženských. Byl jsem ve věku, kdy jsem se o ženy už živě zajímal. Spoléhaje na to, že vypadám starší než jsem, klidně tak na šestnáct, jsem jednu slečnu oslovil a dal jsem s ní řeč. Dozvěděl jsem se, že se tam točí film Ezop v československo-bulharské kooprodukci a ona že v něm hraje jednu z menších rolí. Prostě jsme si chvíli povídali. Snímek jsem viděl až dnes a byl jsem zvědavý, jestli tu herečku poznám. No, nepoznal jsem ji, v tom filmu hrálo těch balkánských krasavic víc. Zanedlouho poté, co jsme se s tátou vrátili ze zájezdu domů, obsadila ČSSR sovětská vojska. – Film je dnes poněkud pozapomenutý, v tuto chvíli má pouhých 232 hodnocení, mě však velmi mile překvapil a líbil se mi. Docela chápu, proč jej bolševik zakázal. Tehdy muselo působit jako zlomyslné podobenství totality skoro všechno a tohle neslo i docela svobodomyslné morální poselství. Také se tam formou vstupů z tehdejší současnosti připomíná, že žádný podělaný režim netrvá věčně a že časy se mění. Budiž nám to útěchou i dnes. (03.09.2023)

Filmové historické eposy obvykle používají určitý druh narativního komentáře, který nás uvádí do děje (informace o času, místě, postavách, konfliktu…). Tyto filmy pak mají podobu jakéhosi dějinného exkurzu, ve kterém se dozvídáme o zapomenutých událostech, nebo je nám skrze historii sdělován nadčasový příběh. Jen málokdy ale bývá tento komentář natolik sebeuvědomělý a zpřítomněný v samotném vyprávění, jako v případě Ezopa. Nelze se přitom divit, protože režisér Rangel Valčanov s podobnými „vnějšími narativními rámci“ pracoval opakovaně. Postava Ezopa se nám ve filmu zjevuje právě jako „nesmrtelná“ (protože mýtická) figura, jejíž duch přežívá navzdory fyzické smrti. Motiv smrti je navíc v závěru (doslova) shazován jejím opakováním, kdy jsme komentářem vedeni k uvědomění (nadčasového) významu události . Zamezuje se tak jakémukoli vciťování se do osudu postavy. Výsledkem je moralita o vzpouře proti totalitnímu systému (otroka proti svým pánům) a úvaha nad svobodou, která v době uvedení snímku mohla působit podvratně. Na rozdíl od hollywoodských historických eposů (např. 300 Sparťanů), kde byla historie často přibarvována, aby utvrzovala dominantní hodnoty, získává Ezop body za příklon k subverzi, ale jinak bohužel působí trochu vyčpěle. (19.01.2013)

Ezop Arnolda Bronnena patřil v dobách mého dospívání k "povinné literatuře". Aby také ne! Na jeho bajkách (víc než na jeho životě) se dá postavit celé pojetí světa a bytí - mohlo by se třeba začít tou o hroznech, nezralých proto, že jsou příliš vysoko. Ezopovské příměry jsou nejen mravoučné, ale i vtipné, a vztahují se k němu stejně jako k ostatním. Když (v českém překladu Bronnenovy knihy) uvažuje: "Chceš-li vykakat pěknou kupku, hlaď se jak Solón po svém pupku", víme, že tahle metoda u něj fungovat nebude, že je jen pro svobodné a bohaté... Valčanovův film se na Ezopa dívá podobně, jako na bojovníka za svobodu, svoji i své komunity, jak na vtipálka, který nešetří druhé ani sebe. Přesto, že není úplně přesvědčivý a dotažený, a je snad až příliš podřízen estetice "československého filmového boomu šedesátých let", patří k filmům, které přežily se ctí. (10.06.2015)