500 dní se Summer

K nízkému hodnocení mě vedou čtyři důvody. Jsou možná trochu pitomý, ale nemůžu jinak. Za prvé se musím ptát, co se stalo s Gordon - Levittem. G.I. Joe byla rána do palice, ale furt to bylo málo proti tomu, co s ním provádějí v (500) Days of Summer. V jakým láku ho pro krindáčka máčeli? Už vizáží je netypickým hrdinou v tomhle ryze americkým koloritu; spíš se zdá, že do zdejší rozcitlivělý krajiny s kapličkou zabloudil z románů Rosamundy Pilcher. Dřív prostitut a homosexuál, jakýho jste mohli potkat zrána na pražským hlaváku, nebo v Mysterious skin, se tady proměnil v protivně ufňukaný chorobopis střední generace. Jakýkoliv entusiasmus nemůže překlenout tuto závažnou mezeru mezi Gordonovým šteněčením a jeho dřívějším pobýváním v potem páchnoucí garáži s ulepenou podlahou, plakáty Iggyho Popa, podél otřískaný kytary a volume nadoraz. Druhak mě znavovala Zooey Deschanel. Když se podívám ženě do očí, musím tam vidět hloubku. Tohle štěbetající ptáče, který předčasně opustilo hnízdo, má v očích beznadějný prázdno. Zooey Deschanel je dítě. Za třetí: (500) Days of Summer pozřel a zkomercializoval indie postupy, úhledně zabalil a prodal naivkám coby lákavou melanž vyššího umění a pravd ze života. Systém už nesčetněkrát pozřel subverzivní proudy, ať to byl punk, komiksy, nebo beatová hudba. Beatová hudba byla novou řečí mládí a všeho, co k němu patří. Představitelé gramofonových firem, kteří patří k mocipánům a přátelům politických špiček, proto nelenili a proměnili ji v ohromný kšeft. Kapitalismus je v začleňování vyčleněného mnohem flexibilněji než komunismus, který nikdy nebyl s to takové radikální zmírnění nastolit: když se Gorbačov pokoušel postupně zmírnit omezení, aby systém posílil, systém se rozložil. Jediné, co nešlo nikdy pozřít, byly na konci 60. let drogy. Proto jako jediný vážně ohrozily americký establishment ve svém monopolním postavení, poněvadž drogy prostě zlegalizovat nelze. A vůbec, co má - za čtvrtý - znamenat ten nesnášenlivý výpad proti eskapismu? Proč vnášet diváka do prostředí, které zná důvěrně z reálu? Mohlo by se mínit, že má film ctižádost předvést nám svět, jaký je. Cílem umění přitom je, abychom pocítili věci tak, jak je vnímáme, a ne tak, jak je známe. Technika umění spočívá v ozvláštňování věcí. Radši budu jako nějaká blbá houba, která bydlí pod kládou se škvorama a dalšíma breberkama, než se stýkat i ve fikci s opravdovými lidmi, rasou natolik nešťastnou, že ji vzrušují tytéž orgány, kterými vylučuje. Ha, jak vydařený aforismus! Jestli jednou zdomácní, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi jej: nemůžu se dočkat už teď. (16.12.2009)

V Hollywoodu někdo přijde na to, že ne každý vztah končí svatbou, děj jde vyprávět nechronologicky, film naplnit všelikými nápady pro zahnání nudy a ejhle... máme tu svěží, nový a invativní přístup k žánru, nebývalou originalitu a realističnost. Nebudu lhát, že mě některé scény "s všelikými nápady" nebavily - nákup nábytku, scénu po prvním sexu či očekávání/realitu vnímám pozitivně. Jde však o úspěch dílčí, který film jako celek nijak zvlášť neodvrátil od standardů žánru, který je mi až na vzácné výjimky velmi cizí. To jest: milenci jsou tupě vzdychající romantičtí nudaři polepení hesly o jejich zábavnoti, z úst vypouštějí hlubokonesmyslné fráze o životě či lásce, jejich sekundanti jsou zvykle komická, ale nikoliv vtipná stvoření (pekelná, předčasně duševně vyspělá mladší sestra, tupí kolegové z práce) a každá scéna zavánějící smutkem je doplněna o nějaký roztomilý prvek, jenž určitě musí vyvolat u diváka úsměv. Často přiblblý. O tolikrát komentáři zmiňovanou hořkost jsem ani nezavadil, tu mohou zažívat leda postavy, divák ne. Silné **. (19.03.2010)

Tenhle zkusím načat jako polemiku, abych se dostal k tomu, co bych k Summer řekl rád sám. Kolega Shadwell se tady rozhořčuje nad otupující a degradující ideologií mainstreamu a kapitalismu a vyprázděností očí Zooey Deschanel, kolega Subjektiv zase nad tím, že všechno co se v tomhle filmu objeví a zazní se snaží působit neotřele a nově, přičemž to vše už samozřejmě všichni známe z filmů starších, či z našeho vlastního života. Ačkoli s těmihle stanovisky do jisté míry souhlasím (s vyjímkou těch očí), myslím, že nejdůležitějším hlediskem u filmu je vždy celkový dojem, který na vás film (jeho příběh, pointa, obraz, zvuk, či v neposlední řadě herci), zanechá. A v tomhle případě mě těch pětadevadesát minut krátká projekce zanechala uvolněného, roztančeného, pobaveného, příjemně rozesmátého, lehce vystrašeného, dojatého, s příjemným mixem melancholických myšlenek balancujících na hraně cynického a romantického. Je to mainstream. Ale jestli si u takovéhohle snímku chcete stěžovat, kam jsme to jenom padli, jděte si rovnou hodit mašli. Lepší už to nebude. (A jestli jo, budu první, který rád uzná svůj omyl :) 90% (22.04.2010)

No konečně. Už se zdálo, že rok 2009 bude bez pořádného romantického filmu, ale pak se objeví (500) Days of Summer a všechny (včetně mě) dostane. A čím? Především tím, že s divákem jedná jako s normálním člověkem, čili nemusíte mít strach, že to bude jen další tupá romantika s happy endem. Na to jsme ostatně upozorněni již začátkem filmu. Další věc, kterou si mě tento film získal, byla hudba. Ať už krátce (ale vkusně) vložená "She's Like The Wind" od Patricka Swayzeho, či další skvělé songy, které se mi dostaly pod kůži. Ale především tu máme fakt sympatickou dvojici, mezi kterými to opravdu jiskří, kterým tu lásku/nelásku fakt věřím. Jak jsem si kdysi o Josephovi myslel, že neumí hrát, tak to beru zpět, mimochodem… :-) A Zooey je více než okouzlující… každý její pohled je tak hypnotizující, tak krásný, tak opravdový. Zatraceně, takhle bych mohl psát další hodinu, ale vážně se mi nechce. Ještě akorát dodám, že nálepka Překvapení roku a Nejlepší romantický film roku 2009 se nehodí nikde tak krásně, jako tady. (15.12.2009)

Růže jdou rudé, fialky modré... jdi do hajzlu děvko. I po druhém a ještě intenzivnějším shlédnutí mám se Summer stále pár nedorozumění. Ať se snažím sebevíc, tak tomu nedokáži přijít na kloub. Souhrn několika věcí, co jsem si z filmu odnesl, ale absolutně netuším, jestli mám nebo nemám pravdu. Sakra. 1. Špatně jsem pochopil 500 Dní se Summer, což ale nedává smysl, když jsem si to nehorázně užil, takže to mohu rovnou zavrhnout. 2. Špatně jsem pochopil Absolventa a nebo jsem přeci jen možná nepochopil dobře počínání Summer... Proč to sem vůbec pletu? 3. Holky jsou mrchy, ale stejně je milujeme nade všechno ostatní a jsme ochotni jim odpustit cokoliv (téměř... Heleno, you bitch). Pak je tu ale taky možnost, že přeci jen do ženského světa nevidím a ve skutečnosti je to úplně jinak! 4. Ten film je jako lék a to mi asi nikdo nerozmluví. Vidět to po rozchodu, tak by to určitě pomohlo a usnadnilo průběh následujících Dnů. Bohužel, díky tomu má snímek i svou stinnou stránku, jako třeba že... 5. Po filmu si člověk může hodně uvědomit a vykašlat se na partnerku/a, protože zkrátka život je svině a on/ona to do té doby neviděl/a. Výsledek? Jsem z toho na větvi (toho stromu nalevo od počtu dní). Zmítá mnou minimálně 500 různorodých pocitů a ani jeden z nich nedokáži určit. Jistě ale vím, že na tohle fenomenální dílo jsem čekal celý život! (23.11.2009)