Velká žranice

Perverzí, žrádlem a hnusem nabité drama, které občas donutí člověka slintat, občas zvracet a občas odvracet oči. Nechápu, v jaké hlavě se mohl zrodit nápad stvořit "toto", ale určitou dávku geniality, bezprostřednosti a nenásilné invence tam rozhodně vidím. Na druhou stranu žádnou hlubší myšlenku, kterou tam spousta lidí našlo tam nespatřuji a myslím si, že si vpodstatě v tom každý může najít cokoliv si jen bude přát. Nicméně dle mého názoru to bylo natočeno jako syrový a nehlubokomyslný pokus zaplnit lidem žaludky prázdnotou a pak z nich tu prazdnotu opět dostat ven. (25.12.2009)

Nehodlám tvrdit, že věřím Ferreriho slovům o tom, že tohle jeho půvabné nestárnoucí dílko v sobě opravdu nese nějaké závažné poselství, a že sleduje nějaký vyšší cíl, než "jen" pobavit diváka. Nicméně leckterého dušezpytného jedince může vskutku přimět k zamyšlení nad 'otázkou života, vesmíru a vůbec'. Já si například vzpomněl na Klímova památná slova "člověk jest jen jitrnicí naditou hovny". Poprvé a naposledy jsem Velkou žranici viděl před dvaceti lety v pražském Ponrepu a vryla se mi do paměti tak dobře, že jsem až dodnes necítil potřebu zkouknout ji znovu. Ale stalo se a pobavila mě ne méně než poprvé. Ať už chtěně ("Když nebudeš jíst, neumřeš."), nebo nechtěně ("Pane, vy jste Arab?" "Nejsem, neboj se.") (ach, kde jsou ty blažené časy, kdy Arabové byli v Paříži raritou). Ovšem nejvíc jsem se nachechtal při stejné scéně jako kdysi v kině: Ugo futruje do hekajícího, nafouklého, OBLUDNĚ PŘEŽRANÉHO Michela pyré, zatímco Philippe ho povzbuzuje k polykání slovy: "Představ si, že jsi malý hladovějící Ind v Bombaji." Tak takovýhle humor já můžu! Skvěle natočeno, skvěle zahráno, překrásná ústřední melodie (Philippe Sarde). Minimálně 90%. (14.12.2016)

Snaha o alegorii se stala trapností naturalismu. Pokud na filmu něco udiví, jsou to kulinářské sklony a nezvladatelná bulimie podařené společnosti, jíž se všední den a jeho "maličkosti", jako jsou plat, složenky či rodina, ztrácejí kdesi za obzorem. Ještě více udiví, že toto soustavné bulimické přejídání a tragické epizody zůstávají zcela mimo pozornost okolí vlastně centrální Paříže. Pokus o dekameron naší doby svým naturalistickým vyzněním sice neurazil, současně však také dokázal nezaujmout a neuchvátit. Převládla byť kultivovaně nastrudovaná a provozovaná macha filmařného řemesla, v níž vesměs špičkoví herci jen obtížně zjišťují, co vlastně mají hrát. Na ambice, s nimiž tento pokus o napodobení paralelně vznikajících passoliniovských bakchnálií byl podstoupen a připravován, je výsledná nabídka chudá a ve svém celku vlastně až chuďoučká. (29.10.2010)

Ve stínu velké žranice byly Lukulské hody pouhou nádražní kantýnou osmé cenové skupiny těsně před zavíračkou. Co zprvu začínalo v podstatě jako komedie, změnilo se po něuvěřitelně bizarních eskapádách a zvrhlostech, v tragicky neodvratnou smrt užrání se k smrti. Od druhé poloviny filmu už jde v podstatě jen o hořkost a programovou sebedestrukci, až mi z toho přestalo být dobře. Co však je třeba ocenit, je koncentrace takových hereckých veličin jako Noiret, Tognazzi, Mastroiani a Piccoli a jejich přesvědčivé herecké výkony. (17.10.2010)

Bizarní hnus, který však tu morbidní část mé osobnosti dokázal neomylně připoutat v očekávání, v jakém pořadí budou pánové zmírat. Jen nevím, jestli se na tyto Ferreriho pašije budu schopná ještě někdy podívat. (Opětovně viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov. Asi ambronovi neodpustím, že jsem kvůli němu znovu viděla záchodovou scénu.) (11.01.2015)