Casanova Federica Felliniho

Šílenost dekadence anebo dekadentní šílenost? 1) Přiznám se, že dekadence mě naposledy bavila u prokletých básníků. Fellini Casanovu oblékl do úděsné noční košile (byť dobové), na hlavu mu nasadil nechutnou paruku a ze sexuálního predátora udělal dekadentní symbol úpadku mravů beze špetky přitažlivosti. 2) Výtvarná stránka filmu chvílemi uchvacuje, to ano. Ale jako celek jsem se nudil. 3) Zajímavé komenty: tomtomtoma*****, MR007****. (22.09.2016)

Casanovu, svého Casanovu, ale také českého duchcovského Casanovu Fellini vykládá jako řetěz životních příhod muže, který je pro něj tak trochu esencí mužné italskosti. V tom je přednost, ale i slabina tohoto díla. Velkolepě komponované obrazy pro toho, kdo nezná podrobně život tohoto velkého bonvivána (požitkáře) 18. století a komu je cizí italská exaltovanost (tak působí Ital na Středoevropana), se CASANOVA mění v značně šedý sled zaměnitelných obrazů, které provází poněkud articistní erotika. V druhém případě se před poučeným divákem za velkolepou režijní kulisou rýsuje režisérova osobnost. Osobnost muže AMARCORDU, osobnost neméně smyslná, vášnivá a intelektu a duchu vůbec oddaná a poddaná. (Jakoby stranou zůstává Felliniho vytříbený smysl pro dekadenci doby - schylovalo se k velkým světovým revolucím 18. století, které z kořene vyvrátily tuto pozdně barokní a a duchaplně zhýralou rokokovou společnost korzetů a paruk a mimořádný Sutherlandův výkon v hlavní roli.) České kulisy - skvěle vystižené - tomuto pohledu dodávají přesvědčivost i tam, kde v předcházejících částech filmu mohla snad být méně zřetelná. V odhadu kvality svého díla se Federico nemýlil; v odhadu toho, co dokáže snést jeho divák, byl úspěšný podstatně méně. (30.01.2015)

Nejvetsi sukal historie a jeho sukani napric Evropou? Tak nejak to na me pusobilo. Vizualne, vypravou i stylisticky (Oscar za kostymy) to patri k Felliniho vykvetu, vyborne namaskovany Donald Sutherland v hlavni roli a jeden z nejlepsich soundtracku Nino Roty ve spojeni s Fellinim, vlastne by to melo nekompromisni nabeh na status mozna nejlepsiho Felliniho filmu, kdyby to obsahove nebyla tak totalne nudna kravina roztahnuta skoro na 3h. 5/10 (09.10.2011)

Závěrečných 15 minut, ve kterých Casanova žije v Duchcově, je starý, světem nepochopený, spíše všem pro smích a ve vzpomínkách utíká do dob svého mládí, je dost silných a snad jen kvůli nim z celého toho filmu mám nějaký dojem. Jenže bohužel zbytek filmu (zhruba dvě a půl hodiny) je jen spousta nádherných záběrů, ale ničeho víc. Žádná větší propojenost mezi nimi není, žádnou atmosféru netvoří, bůhvíco z nich neplyne a celkově mě prostě nedokázaly natolik zaujmout, abych se nenudil. Navíc po nějaké hodině a půl už mi to pomalu přišlo ubíjející. Je to jako jít do galerie na výstavu nádherných obrazů, jenže jsou umístěny tak, že je jeden obraz na jednu místnost a ta místnost sama o sobě je dlouhá a skládá se jen z holých bílých stěn - ale uprostřed ní je právě ten úžasný obraz. Asi nějak takhle jsem si drtivou většinu filmu připadal - teda s tím, že s každým dalším obrazem by byly místnosti o to delší. Fakt nebýt těch posledních 15 minut, asi bych šel i s hodnocením niž, protože tohle se Fellinimu moc nepovedlo a hlavně naprosto přehnal stopáž. Ale vyloženě špatný film to taky není. 3* (09.04.2021)

Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. (22.09.2003)