Ztraceni v Mnichově

Způsob vyprávění kolem přesahu závažné události z historie do dnešních dob a navrstvování dalších příhod a dějových linek na sebe spolu s absurdním humorem je velice podobný jako v Zelenkově prvotině Knoflíkáři. Ale zde, musím říct, mi to přišlo až nepřehlédně překombinované a v jistých momentech svým "humorem" hodně na hraně (rádoby vtipná vulgární hádka manželů v autě nebo narážka na Helenu Vondráčkovou v souvislosti s bulvárem a prorokováním rakoviny). Dvě hvězdičky většinou dávám buď uznávaným filmům, které mě neoslovily nebo podprůměrným tuctovým filmům, které nemuseli vzniknout a ničím nevyčnívají z řady. Tohle vyčnívá snad ze všeho doposud natočeného a to v několika směrech. Oozoruhodných momentů tu bylo dle mého názoru několik, kromě závěrečného vypointování s myšlenkou existenci nezvratných a přece nepravdivých mýtů i třeba alternativní výklady Mnichovské dohody 1938. Ano, na první pohled je takový snímek lehce zavrhnout, nicméně nečekaný přínos se dostavil i přesto, že mi film jako celek příliš nesedl. Raději bych se ani neměl přiznávat k tomu, že jsem si celý zmatený během filmu vyhledával informace o tom, zda kauzy s papouškem nebo úmrtí francouzského herce v Čechách byly pravdivé. V tomto směru je potřeba originální způsob vyprávění v souladu s jedním z tématů (mystifikace) vyzdivhnout. (55%) (Filmová výzva 2018 - troufalka) (10.08.2018)

Premiéra nejnovějšího filmového počinu Petra Zelenky, který filmy točí spíše sporadicky a raději se věnuje divadelní režii, je nejen na české poměry výjimečnou událostí. Nejen pro znalce jeho skvělých předchozích filmů zde přichází s novým snímkem, který nese typické znaky jeho režijního rukopisu a současně vykazuje známky svěží filmařské invence a vynalézavých postupů. Dominantním tématem filmu je revize tradičního českého pohledu na Mnichovskou dohodu (jak je zachycen například ve Vávrově dvoudílném filmu Dny zrady), kolem níž se vše točí - Zelenkův scénář vychází z textu českého historika Jana Tesaře Mnichovský komplex z r. 1989 o stereotypech a hluboce zakořeněných mýtech v české národní sebereflexi. Jan Tesař, kterému je celý film v úvodních titulcích věnován, mimochodem stále žije, je to už starý pán (ročník 1933), který se straní lidí, trvale žije v zahraničí, a Zelenka s ním byl při vzniku filmu v kontaktu a tuto jeho knihu dával prý všem členům štábu povinně číst :) (a dle jeho osobního vyjádření by byl rád, kdyby k jejímu přečtení diváky přesvědčil i jeho film). Film jsem viděl poprvé na novinářské projekci a podruhé na předpremiéře s účastí režiséra, kterému jsem položil o jeho filmu několik otázek - působil na mě dojmem, že je to velmi inteligentní a schopný chlapík, který dobře ví, co dělá a co chce tímto filmem říct, a který se v českých podmínkách svými filmy rozhodně vymyká. Osobně se mi například líbí, že každý jeho film je uvozen nenápadnou formulkou, že se jedná o film "Petra Zelenky a jeho přátel", čímž má být dle režiséra podtržen kolektivní charakter vzniku každého filmu (jenž by tedy neměl být chápán jen jako dílo jednoho člověka - režiséra). Film přitom střílí i do vlastních řad, kdy nejen ukazuje různé filmařské postupy ze zákulisí natáčení, ale dokonce i podvádění s evropskými filmovými dotacemi prostřednictvím falešné zahraniční koprodukce (ještě před 10 lety to prý jeden český filmař takto skutečně dělal, dnes už to kvůli finančním auditům filmů není možné). V tomto ohledu není tomuto filmu svaté nic - na paškál si bere kdeco, a přitom neztrácí na zábavnosti a překvapujících momentech - vidět film alespoň dvakrát je ideální k tomu, aby si tam člověk vychutnal všechno, co mu napoprvé uniklo. Za mě velký divácký zážítek z neobyčejně promyšleného a tematicky aktuálního filmu - za sebe doporučuji všemi deseti. Zajímavosti: 1. Během natáčení nebyl zraněn žádný papoušek. 2. Naopak shořelá motorka ve filmu byla autentická (nejednalo se tedy o maketu). 3. Natáčení filmu ve filmu bylo pro herce někdy matoucí. Když například zaznělo hlášení „stop“, nebylo jasné, jestli je to skutečné stop nebo jenom to hrané. Skutečný štáb s režisérem Zelenkou musel proto všechno hlásit anglicky, aby se to rozlišilo. (13.10.2015)

Zelenka ve staré dobré mystifikační formě. Tedy vlastně tak, jak ho mám nejradši. Absurdní humor funguje na jedničku, třeskutě vtipné situace se skvěle střídají s vážnějšími momentkami a ta hra s divákem, kdy nám tvůrci postupně vysvětlují všechny ty filmové errory z první půlky, je na české poměry opravdu parádní. Jen ten přesah v podobě Mnichovské dohody podle mě nefunguje tolik, jak by si asi Zelenka přál a i přes své evidentní poselství je sem naroubováno trochu násilně. I přesto se ale jedná o jeden z komediálně nejnabušenějších a nejoriginálnějších českých kousků posledních let. (24.10.2015)

Díky za to, že takové tvůrce u nás pořád máme. Autory, kteří dokáží konkurovat evropské kinematografii a vůbec se nemusí krčit někde v koutě. Petr Zelenka podle vlastního scénáře popichuje filmové řemeslo, chvíli sledujeme něco, pak následuje hraný film o „úvodním cosi“, rýpe do novinářů, řeší papouška, Mnichovskou dohodu i další kostlivce. A je u toho zatraceně zajímavý a přitažlivý. Nastolil hru, na kterou divák neodkojený Kameňáky milerád přistoupí, jeho přelívání skutečnosti a filmové reality fikčního světa je moc fajn, herci jsou příjemně civilní, lidé za kamerou si své odmakali na jedničku. Párkrát škobrtneme v tempu, ale to nechejme stranou. Nápadité, úderné, inteligentní. (18.03.2016)

V první půlhodině Zelenka rozehrává nepříliš zdařilou hořkou komedii o mediální bublině kolem mluvícího papouška, aby pak divákům vytřel zrak tím, že ta nepodařenost byla celou dobu zcela záměrná, a to z dobrého důvodu. Ztraceni v Mnichově jsou skvěle vyváženým (velice vtipným a zároveň místy smutným a bolestně pravdivým) podobenstvím o zákulisí filmové produkce, o českém národu a o tom, že zdání občas klame, samozřejmě s určitou porcí nadsázky. Jistou rukou režírovaným, promyšleným a uvědomělým projektem s přirozenými herci, ambiciózním a inteligentně uchopeným zpracováním tématu Mnichovské dohody a s funkčním příběhem plným překvapivých zvratů, na české poměry navíc vyprávěným dost nezvyklým a přitom atraktivním způsobem. Delší recenze ZDE. (16.10.2015)