Nastala chyba při přehrávání videa.
  • CBD
    ****

    Anonym je svižné konspirační drama, které naštěstí není tak složité, jak se tváří, a má šanci vás strhnout i když nepatříte mezi Antistratfordovce (zastánce názoru, že Shakespeare není autorem díla, jež mu je přisuzováno). Výprava je sice občas zbytečně přeplácaná a košatý děj by mohl být malinko přehlednější, ale jinak se Emmerichovi, především díky skvělým hercům, podařilo natočit velice příjemný film, který toho ve spoustě ohledech řekne o Shakespearových hrách víc, než jejich sebelepší nastudování a rozbor.(15.1.2012)

  • -bad-mad-wolf-
    ***

    Slabinou Anonyma je napřeskáčku vyprávěný příběh, jelikož v záplavě kostýmů a tváří je občas těžké postřehnout, zda jsme pořád v linii "Edward starší", či jestli už dávnou nepromlouvá "Edward mladší". Ve skutečnosti příběh tolik komplikovaný není, navíc není problém film zapauzovat a trošku si jména a tváře roztřídit. Občasnou ztraceností jsem trpěl především díky unylému vyprávění (tím nechci říct, že bych se vyloženě nudil), které dovolovalo mé pozornosti občasné myšlenkové výlety jinam. Rozpočet očividně padl na kostýmy a kulisy, kterých je ve filmu požehnaně a nezřídkakdy scéna působí dojmem velice nákladné divadelní inscenace. Svůj typický rukopis zase Emmerich vtiskl do několika mála leteckých záběrů historického Londýna. Jinými slovy - vypadá to hezky, všechno je vypiplané do posledního detailu a jsme bez problému přesvědčení, že takhle nějak to tenkrát mohlo vypadat. Žádné hrátky s formou nás nečekají a podobně se mají dialogy - jsou nepochybně bravurně napsané, avšak dávají si veliký pozor, aby bezpečně zůstaly ve sféře mainstreamu. Myslím, že jen málokdo čekal, že by Anonym byl kontroverzním, originálním či odvážným filmem - na to samotné zpochybňování identity historických postav nestačí a Emmerich mimo své obvyklé téma také ne. Největším překvapením je tak fakt, že Emmerich natočil ukecaný film s rozpočtem (výrazně) pod sto milionů a nedopadlo to špatně - mít na kontě slušné kostýmní drama není ostuda.(14.3.2012)

  • Flego
    ****

    Polemizovať sa dá v tomto smere nad Shakespearom až do rána a takto aj beriem tento filmový vklad do debaty. Nie príliš vážne, ale budiž. V každom prípade ide o zaujímavý historický príbeh dotýkajúci sa až thrilleru. Všetko funguje dokonale, popis obdobia prelomu zo 16 a 17 stotočia je obdivuhodný, kostýmy na vysokej úrovni, azda som sa len v úvode filmu netradične dlho strácal v postavách. Pravdou je, že väzby na kráľovskom dvore boli značne komplikované. Dieru do sveta film určite neurobí, ale môj pocit je uspokojivý.(31.1.2012)

  • Cervenak
    ****

    Nakoniec tam tú štvrtú predsa len vpálim. Bavilo ma to. Nie tým spôsobom, akým by mal "historický konšpiračný thriller" baviť, ale tým, ako je to celé vymyslené, skonštruované a vystavané. Scenár je rozhodne najsilnejšou stránkou filmu. Áno, zo začiatku je spletenec vzťahov komplikovaný, ale už zhruba v polovici sa krásne rozpletie a zvyšok už je dokonale prehľadný. Takisto prechody medzi časovými rovinami sú urobené zručne a čo i len trochu pozorný divák sa v nich nemá problém orientovať. Výprava, kostýmy a celkovo vizuál bez chyby - výborná práca so svetlom. Herci na čele s Ifansom nadpriemerní, ale... a máme tu jediné, no zásadné ale. Herci by potrebovali vedenie režiséra, ktorí by z nich vyžmýkal skutočné emócie. V tomto smere Emmerich zlyháva. Jeho réžia je rutinná, strojová, nevie sa dostať hlbšie pod povrch. Škoda. V podaní lepšieho režiséra by to bola úplná pecka. 7/10(30.1.2012)

  • Shadwell
    ***

    Hlavní téma Anonymousu není Shakespeare, ale spíš odvěký vztah politiky a umění, který film velmi zajímavě a hlavně důsledně vykresluje. Vlastně je možné si nakreslit úsečku, na jejíž jeden kraj umístíme umění a na kraj druhý politiku, a všechny klíčové postavy z filmu na ni umístit a úsečku jimi rovnoměrně zaplnit: k ryzímu umění patří herec vydávající se za Shakespeara, který postaví divadlo Globe, shání rekvizity, vede herce a sám je hercem celou duší od hlavy až k patě. Jinak je ale šupáckým, pologramotným opilcem, který o politiku nejeví zájem a zajímají ho jen peníze. Dál od něj spadá přece jen satiričtější dramatik Ben Jonson, který ovšem také myslí hlavně na umění a tvrdí, že jeho hry s politikou nemají nic společného, jsou to jen prosté komedie. Někde mezi umění a politiku se řadí ti, kteří se snaží to druhé zničit, jak je zjevné ze dvou hlavních postav filmu, Roberta Cecila nesnášejícího divadlo a Edwarda de Vere rebelujícího proti vládě. Blíže politice má dramatik Christopher Marlowe, známý prospěchář a udavač, který i v reálu vykonával občasné služby pro vládu jako špion. A do ryzí politiky náleží třeba stuartovec Jakub I. nebo královna Alžběta I. Vidíme jasné a pravidelné pokrytí celé úsečky. Podle stejného klíče lze do takových pěti skupin rozdělit i většinu filmových tvůrců: první točí ryzí lartpourlart, čistě umění pro umění, experimentují třeba s médiem. Druzí se rekrutují z filmových kritiků a netočí umění pro umění, jako spíš umění o umění, k čemuž mají coby o umění píšící kritici logické předpoklady, dali by se sem zařadit třeba francouzští tvůrci kolem časopisu Cahiers du Cinéma inspirující se americkou tvorbou. Třetí skupina vystupuje angažovaně a burcuje, ať už z politických pozic proti umění jako Robert Cecil nebo z uměleckých pozic proti politice jako jeho sok Edward. Tuhle pozici podle všeho hájí i Emmerich, který tu vlastně básní o tom, jak je každé umění politické a pero mocnější než meč. Jenže ono je možné být ještě razantnější a jít mnohem dále, jak je zřejmé že čtvrté skupiny, která to s politikou táhne a slouží jí, což dokládají dva asi nejznámější příklady z dějin kinematografie, Riefenstahlová propagující nacismus a přesvědčený marxista Ejzenštejn. Vrchol pak představuje pátá skupina tvůrců, kteří jsou ryze a stoprocentně političtí, podobně jako je první skupina ryze umělecká (stejně se k sobě má druhá a čtvrtá skupina, jedna koketuje s uměním, druhá s politikou). Patří sem Václav Havel, jehož nejdůležitějším dramatickým dílem a divácky nejvděčnější absurdní fraškou bylo proslulé „humanitární bombardování“ Srbska. A patří sem i Usáma bin Ládin, známý fanoušek americké kultury, který své plány z 9/11 ukradl z amerických blockbusterů, jimiž jako by se ve svých apokalyptických intrikách přímo inspiroval. Jen těžko lze popřít, že se tehdy Usáma bin Ládin ukázal jako mimořádný a velmi talentovaný hollywoodský scénárista. Je-li tedy Emmerich přesvědčen o tom, jak dává ve filmu najevo dvěmi takřka identickými výroky, že „pero je mocnější než meč“ a že „každé umění je politické, jinak by to byla jenom dekorace“ (v čemž lze vidět i určitý komplex Emmericha, který chce své odlehčené filmy rehabilitovat jako výpověď), je třeba mu vzkázat, že umění může být dokonce více než politické - může být samotnou politikou, s níž se identifikuje, jak zdárně prokázal Václav Havel a Usáma bin Ládin.(11.3.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace