Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrají:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (více)Obsahy(1)
Film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera před diváky rozprostírá intimní portrét konce světa. Globální zánik lidstva je vyobrazený prostřednictvím sester Justine a Claire, ztvárněných bravurně herečkami Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou. S těmi se diváci seznamují v den Justininy svatby, který má být završený velkolepou a precizně zorganizovanou oslavou na honosném venkovském sídle, kde bydlí Claire s manželem a malým synem. Jenže navzdory podrobným plánům je průběh večera narušován nejrůznějšími vnějšími faktory. Během veškerého lidského hemžení a marné snahy dodržet přednastavený absurdní řád se zpoza slunce vyloupne planeta Melancholie, jež se pohybuje po zkázonosné trajektorii. Lars von Trier předkládá jízlivý protipól hollywoodským spektáklům o konci světa, který ale se snímky, vůči nimž se vymezuje, má současně mnoho společného. Jak je pro Trierovu tvorbu posledních let typické, cynicky manipuluje s emocemi diváků a zároveň publikum od filmu distancuje záludnými symboly a rébusy, zatímco nechává ve vycizelovaných záběrech defilovat ansámbl složený z mezinárodních hvězd a charakterních herců a hereček. Vedle zmiňovaných Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové se v dalších rolích objeví Kiefer Sutherland, Charlotte Ramplingová, Udo Kier, Stellan Skarsgard a John Hurt. (Česká televize)
(více)Recenze (1 200)
jak tak koukám na všechny ty pozitivní komentáře, tak mám docela strach sem napsat, jak moc mi to přišlo špatný. I když, špatný není asi úplně to správný slovo. Obrazově to bylo úžasný. Párkrát mi z toho přeběhl i mráz po zádech. Ale.. Asi nejsem dostatečně alternativní na to, abych pochopila, co je tak hrozivě božského na tom, jakým způsobem jsme se na ten konec světa připravovali... A jedno btw na konec: Trierovy filmy mám ráda. ()
Na to, jak je to do sebe zahleděná nuda, mne to překvapivě docela zaujalo. ()
Veľmi, veľmi osobitý film. Nenápadný, no o to pôsobivejší a silnejší účinkom. Obsadenie lahodí oku, rovnako Trierovo umenie, filozofia a kompozícia, ktoré vytvárajú neuveriteľné nádherné obrazy. Príbeh nenápadne, pomaličky naberá na obrátkach až sa jeho posolstvo stáva takmer neúnosné. Brilantný herci, geniálne artové spracovanie a prepracovaný príbeh dávajú dohromady doposiaľ najťažší film, aký som videl. Až to bolo na mňa príliš. ()
Film o trochu "jiném" konci světa, žádné padání meteoritů na hlavu, ani chrlení lávy že středu země a podobné kraviny...Děj sice není nijak zvlášt zajímavý, ale za krásnou hudbu a naprosto úžasný konec si 5* zaslouží. ()
678 neustále trčících chlupů z neuvěřitelně vystavěné atmosféry a psychopatologických charakterů s esencí ryzí nepříjemnosti, to neumí v divákovi vyvolat zrovna každý... až na počáteční antipatie k epileptické ruční kameře a častou rotaci hlavy vzhledem ke zjevným fyzikálním nesmyslům jsem se nechal většinu času melancholicky unášet takřka každou scénou... obsazení i herecké výkony berou dech, práce s epickou hudbou je neméně skvělá. možný SPOILER: po projekci očekávejte hrobové ticho mezi šumem zlatých palem... a chuť na panáka. 80% [Světozor, 25.06.2011] ()
Trier se vzchopil. Po povrchním a lacině šokujícím Antichristovi přichází s rodinným dramatem, které není uměle přepjaté jako podobná Dogma, zakládá se na skutečných emocích a postavách. V druhé polovině mu vychází i sci-fi prvek, čímž pro mě nečekaně překonává Another Earth a ještě nečekaněji pasuje Melancholii po Tanci v temnotách na Trierův druhý nejlepší film, takže za devítku. (Otázkou je, jaký 'dopad' to bude mít napodruhé) ()
Melancholia je totální destrukce a Larsův škleb všem natěšeným divákům. Psycho, schíza, deprese, melancholie. Všechno tam je. ()
Jeden z nejnudnějších filmů, které jsem v poslední době viděl. Jedná se sice o drama, ale čekal jsem nějaký náboj, myšlenku nebo něco, co by diváka vtáhlo do děje. Jenže první polovina je o svatbě a řeší se tam naprostý nesmysli, druhá už je o něco lepší, ale přesto slabá. Vůbec netuším Lars von Triera, co chtěl tímto filmem světu sdělit, ale mě od začátku do konce nudil. Očekával jsem nejspíš moc a dostal hodně málo, čekal jsem vše procítěnější s přesvědčivějšími hereckými výkony. Obě herečky mě o svých kvalitách nepřesvědčily, což je zásadní chyba. Pokud divák nevěří hercům, poněvadž role byli extrémně těžké, tak je to obrovské mínus. Nejspíš dostaly obrovské sousto, které nemohly překousnout. Do toho hudba, která píská v uších a protivila se mi v každém úseku. Lars von Trier není špatný režisér a předvedl se, ale tohle se mu nepovedlo. Jediné, co mě pořádně zaujalo byl začátek, kde byly vložený efektní obrázky, které byli graficky povedené. Jenže začátek není vše a dále už nic, do toho dvě hodiny čekání na zázrak, který nenastane. Největší ztráta času a lituji, že jsem to v půlce nevypnul a nešel radši spát... 2/10 = 20% ()
Krásny vizuál, famózni herci, "náznakové" poňatie konca sveta a bravúrna main theme skladba od Richarda Wagnera. Ale čo ďalej? Čo nám chcel pán Lars von Trier vlastne povedať? Po opätovnom zhliadnutí (už v teple domova) - a myslím, že naozaj nutnom - budem určite múdrejší. Nedá sa povedať, že by Melancholia nespĺňala moje prvotné očakávania. Som len tak trochu zmätený. Zatiaľ 4*. [MFF Cinematik 2011, PN] ()
Vážení. Rád bych Vás tímto ušetřil více než dvou hodin artové onanie podle Larse. Vše důležité je ve čtyřech minutách zde: https://www.youtube.com/watch?v=g5ujsROMsAU ()
Melancholia je Trierova opětovaná destrukce filmových žánrů, jejímž jediným háčkem je, že ať už se o ní napíše cokoliv, sám režisér všechna možná vyznění razantně vyvrátí. Ve výsledku mě namísto hledání podtextů a významů (proč jamka č. 19? Zřejmé, avšak ne směrodatné) baví nejvíce práce s postavami a prostorem (pověstné ohraničení odkazující na Antikrista snad neunikne nikomu), kdy nelze najít ani jeden charakter, který by byl nevyužit. Nádherným důkazem Trierovi rafinovanosti je pak obzvláště postava Kiefera Sutherlanda a matky sester; Sutherland se totiž v úvodu jeví jako ohromný sympaťák, aby se nakonec ukázalo, že právě on je mezi všemi snad tím nejslabším jedincem, naopak matka vyobrazená jako jasný "vyvrhel společnoti" hlásající jen a jen negaci, se po skončení filmu ukáže býti jedinou racionálně smýšlící postavou. Reflexe Triera samotného? Možná. Tak či onak, Melancholie je po dlouhé době jeden z těch Trierových "normálnějších" a znatelně čitelnějších filmů, což ovšem rozhodně neznamená, že se jedná o počin mainstreamový, za který ho označuje (humorně?) on sám. Příběh o skrz naskrz nezajímavých životech postav (ve vztahu k hollywoodským schématům) na sklonku jejich života je totiž především sarkastický výsměch všem filmařským postupům, přičemž v první polovině Melancholie zjevně odkazuje na klasiku Trierem a dalšími danskými režiséry vytvořeného manifestu Dogme 95 "Festen" (Rodinná oslava) Thomase Vinterberga, aby ale zároveň film automaticky porušoval hned několik z deseti stanovených pravidel pro tento styl vyprávění a natáčení. V té druhé části nám pak Trier představuje jakousi vlastní velmi přeestetizovanou a racionální variaci na americké blockbustery o zániku světa (odkazujíc k ještě více estetickému, maximálně zpomalenému úvodu), kdy obrací naruby vše, co jsme kdy měli možnost v rámci tohoto subžánru vidět. ()
Snaha byla - ale po patnácti minutách kiksnula promítačka v kině .. a já byl hodně rád, protože z nevšedního úvodu ala Trierova Evropa se stávala Trierova nemocnice z Království ()
LvT mě dostal. Já musím dát plnej kotel, protože celý odpoledne se snažím to, co jsem viděl, poskládat do něčeho smysluplného, ale ve svých myšlenkových pochodech už jsem navštívil taková místa, že si to celé prostě ani sednout nemůže. Každopádně sem zvědavej, jestli se někam dostanu po pár dnech a repríze.... :) Update #1 - LvT mě snad přinutí přečíst si Bibli (Nový zákon).... ()
Slabší než "Antikrist", přesto stále působivé. Závěr nutí vykouknout z okna a (pro jistotu) zkontrolovat oblohu.:-) ()
Trier mi začal pripomínať kohúta, ktorý si najprv načechrá svoje pestrofarebné artové perie a potom si začne myslieť, že je najväčší pán na smetisku.. prepáčte... na gazdovskom dvore. A ten, kto ho za pána neuzná nie je cool. Jediné, čo sa mu tou jeho artovou načechranou hovadinou podarilo dokázať je to, že vytvoril akýsi nudný zlepený paškvil, bez ladu a skladu, so síce peknou kamerou a hudbou, ale obsahovo prázdny a s nulovou výpovednou hodnotou bez štipku emócie. Prvá polovica filmu je absolútne, ale absolútne zbytočná, keby som si miesto nej pustil Flinstonovcov o nič by som neprišiel a zabavil by som sa rovnako, len by som bol menej nasraný. Je tu plno zbytočných postáv, ktoré odniekiaľ prišli a potom sa niekam vytratili a tým sa začína a končí zmysel ich významu. Popritom je to poprepletané kopcom artových akože strašne inteligentných záberov, poletujúcich listov, zábery na znudené ksichty, močiacu Kirsten Dunst a pod. Ale samozrejme, všetko je tak dokonale hlboko artovo precítené, že to môže chápať iba inteligentná artová duša alá pán Trier a jeho najvernejší. V skratke, žiadny zmysel, žiaden filmový dej, obsah, príbeh, iba halda nudy a artových akože inteligentných sprostostí bez ktorých by bol film sto krát zaujímavejší. Cítil som sa ako vo filme Prázdniny pána Beana (2007), keď v príbehu na filmovom festivale v Cannes postava Carsona Claya (Willem Dafoe) púšťala v kinosále ten svoj "úžasne perfektný a hrozne inteligentný film", pričom ako jediný si ho užíval iba on. Ostatní pospali alebo pomreli od nudy. Až Mr. Bean dokázal jeho filmu vdýchnuť kus života, keď tam namixoval tie svoje zábery z dovolenky. Tu žiaľ Mr. Bean situáciu nezachránil, takže mne ostala iba tá nuda. Takže som musel zatnúť päste, čuchnúť k octu a pokúsiť sa odsledovať aj druhú polovičku filmu, ktorá už našťastie bola o poznanie lepšia, čuduj sa svete, už aj nejaký ten príbeh to malo, postavy mali svoj význam a herci hrali k veci a nie od veci. Mám podozrenie, že Trierovým úmyslom bolo prvou polovicou filmu dokonale znechutiť a odradiť každého diváka, aby film potom dopozerali iba jeho skalní. Len smola, že kým som sa ako tak spamätal z toho artového poblúznenia prvej polovice, prišiel už koniec, ktorý nebol zlý ale zase ani žiadne terno. Očakávaná emócia z konca sa však nedostavila. Hlavne preto, lebo som bol ešte stále nasraný, čo za artovú hovadinu som to pozeral a zbytočne s ňou zabil dve hodiny môjho drahocenného času. Zlaté Sharkanádo, tam aspoň bola sranda a nejaký (aj keď hlúpy) dej. A výpovedná hodnota tejto sračky? No, tú asi vidí iba Trier. Pre mňa najväčší poznatok z filmu, ktorý som si odniesol je skutočnosť, že Kirsten Dunst má pekné prsia. Keby režisér ostal iba pri nich, film by sa mi páčil omnoho viac. Takže jedna hviezda pre Dunst, druhá za kameru a hudbu. Ostatné rovno na smetisko zbytočností. 30/100 ()
Beyond nihilism. ()
Po přečtení kdečeho o tomto filmu jsem dalek tomu jakkoli ho interpretovat a závidím samozvaným Trierovým vykladačům pronikavou suverenitu jejich úsudku o tom, co že chtěl autor tímto filmem říci. Vezmu-li to popořadě: po výtvarné stránce fascinující začátek (Kirsten Dunst jako Ofélie z ikonické Millaisovy malby je skvostná), zábavný rozjezd s limuzínou, následovala smrtelně uspávající nuda na svatbě a protivně roztřesená kamera, v druhé části je film zajímavější a ke konci si mě přece jenom podmaňuje nezpochybnitelnou silou svého hypnotického vizuálu, který zde dal vzniknout jedněm z nejkrásnějších závěrů, jaké jsem kdy v kině viděl. Melancholia je v nejsilnějších momentech velmi zneklidňující film, který mi místy připomínal vzrušující svět nekonvenčních portrétních fotografií Erwina Olafa. A současně, tak nějak už z principu věci, je to bytostně melancholický film, který brnká celkem zdařile na emoční strunu diváka a své melancholické vyznění na něj úspěšně přenáší. Závěrečná scéna je velmi silná, přesto jsem se při jejím sledování neubránil úvahám o tom, že v reálu by to asi vypadalo dost jinak a Trier se k nějakým fyzikálním zákonům staví velmi velkoryse :) Celkově mám z Melancholie pocit, že ji natočil suverénní režisér, který má své řemeslo v malíku, a kdyby chtěl, mohl by natočit úplně jiný film... jenže on ho chtěl natočit takto a proto je nutné to respektovat. A buď si to užít, nebo s klidem ignorovat - osobně jsem odcházel z kina s pocitem, že kdybych Melancholii neviděl, o nic bych nepřišel. A to je možná ten nejhorší odsudek, jaký lze tomuto filmu vystavit - za sebe bych ho ke shlédnutí nedoporučil, a nejlepším Trierovým filmem pro mě zůstává Dogville z r. 2003. Přesto - dát tomuto filmu méně jak 4* je hrubá neúcta k této brilantní filmařině - v kontextu současných evropských tvůrců se těžko hledá stejně výrazná osobnost, jako je Lars von Trier. Update 15. 7. 2011: Prozřetelnost tomu asi chtěla, že jsem viděl Melancholii podruhé, tentokrát místo malého sálu Světozoru v Biu Oko na Letné. Měl jsem tedy možnost porovnat dvě reakce odlišného publika, které se docela lišily, a současně si ve filmu všimnout nejrůznějších detailů, které mi při první projekci unikly. Melancholia je skutečně skvělý film a beru zpět, že nestojí za vidění - samozřejmě, že ano. Scénář je promyšlenější než by se mohlo zdát a celý film je prošpikovaný rafinovanými detaily, které nepozorný divák snadno přehlédne. Fascinovalo mě například, když jsem si uvědomil, že se ten malý chlapec - syn postavy hrané Charlotte Gainsbourg - v průběhu filmu dvakrát zeptá své tety (hrané Kirsten Dunst) - kdy už spolu postaví tu jeskyni (!). Mimochodem, věřili byste tomu, že se lidi v Oku při závěrečné scéně Melancholie smáli, zatímco ve Světozoru nikdo pohnutím ani nemukl? ()
Emocionálne ma to len lízlo. Nič som necítil. Film je neskutočne chladný, kašle na diváka a nedokázal vo mne vyvolať ani štipku pocitov. Z traileru a hlavne z toho čo sa o filme pred premiérou popísalo som čakal jednu veľkú depku. Niečo čo bude voči divákovi síce chladné, ale budem o tom premýšľať. Vizuálna a hudobná stránka bola dokonalá, inak nič. Trier bol zrejme viac odpálený než akákoľvek postava vo filme z konca sveta. A tak som sa cítil aj ja. Bolo mi to asi jedno. Až sa bojím ďalšieho Larsovho filmu, lebo tie antidepresíva čo berie moc nezaberajú. Som si vedomý toho, že Melancholia má v sebe viac než som bol ochotný akceptovať. Minimálne druhá polovica je pekne natočená, vizuálne dokonalá s dobou atmosférou. Ale dám prednosť skôr filmu Take Shelter (ktorý má všetko čo tomuto chýba a je to podané aby si to divák užil) než opäť Melanchólii. PS: oceňujem, že ide o (ne)katastrofický film, ktorý nekončí happyendom ()
Vizuálně nádherný počátek lidského konce se v mých očích postupně změnil v jakousi studii dvou psychicky labilních sestřiček. Ztráta všech hodnot, ano. Smíření se s nicotností, která během okamžiku pohltí vše, co bylo miliardy let tvořeno, ano ! Nicméně stylizovat lidskou slabost, rozmařilost, a hlavně strach do prostředí šlechtického sídla s golfovým hřištěm, mi prostě zkazilo celý dojem. Celý svět a jeho paradoxní útrapy se cvrkly do tohoto luxusu. Prázdnota budoucnosti jakoby se vryla do vyprávění, ovšem na úkor diváka. Zde již je pře - Trierováno. K tomuto již skutečně potřebujete Larsův slovník naučný. Nádherný počátek se vrací...je konec. Rozlítaná kamera, přehnaná absurdnost dialogů, hudba snad ironická a dokonce i scény, degradující jakoukoli nabytou vážnost (nevěstina milostná avantýra mi připadal skutečně směšná...) Jestliže Lars si dovolí říci... "I...understand Hitler" (nevím tedy, co je na bestiální genocidě jiných národů k pochopení) já si dovolím napsat " I understand verbal...this time...". ()
Související novinky
Kino Světozor slaví Patnáct let
Čeká vás velká nádhera a trochu i melancholie. Kino Světozor dostane občanku a oslaví to filmovou přehlídkou Patnáct. Během týdne od 24. do 30. května uvede 15 největších hitů i srdcovek týmu, který… (více)
Best of 2011 dle vybraných uživatelů
Další filmový rok je za námi, a tak vám přinášíme přehled nejlepších filmů roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Jako vítězný snímek z tohoto… (více)
Alexander Skarsgård jako vikingský mstitel
Byl by asi hřích, kdyby mu dříve nebo později taková role nespadla do klína. Stellanův syn a hvězda seriálu Pravá krev se ze všech sil snaží rozběhnout filmovou kariéru. Po Melancholii, remaku Straw… (více)
Melancholická Kirsten Dunst
V restartu Spider-Mana bude její postava přeobsazena podstatně mladší herečkou, tudíž má Kirsten důvod na trochu smutku. Stejně tak Kiefer Sutherland (zrušili mu 24), Alexander Skarsgard (nezískal… (více)
Nastává konec světa a co zajímá von Triera? Signifikantní je mezi komentáři k Melancholii hojný výskyt sráčů ohražujících se vůči rádobyumění a pseudointelektuálům. Signifikantní proto, že von Trierův film se do podobného diskursu náramně hodí, ano nadbíhá mu. Budiž mi dovoleno drze se zařadit mezi ty pseudo a vypsat svůj dojem z toho rádoby jménem Melancholia: nádherný film (a ten titulek mezi úvodními obrazy a první kapitolou!). Především jedno přiznání: nevím, jak bych byl Melancholii přijal, neznaje předem jméno jejího tvůrce, přestože je (po Prolomit vlny) teprve druhým jeho filmem, který vidím. (Možná pomohlo i to, že je za posledních patnáct let asi tak pátým filmem, který jsem viděl v kině.) Jsem tedy moc rád, že jsem jméno von Trier znal už předem. Ačkoli o něm mám jen mlhavé povědomí zprostředkované jeho pověstí, říkám toto: jsou žánrové filmy, jsou parodie a je von Trier. Jsou filmy hluboké, plytké a je von Trier. Jsou filmy velkolepé, banální a je von Trier. Je art, je kýč a je von Trier. Co von Trier činí, dobře činí. Melancholii nelze kritizovat, lze ji jen vykládat. A bude vykládána ještě v době, kdy mnohé z čsfd „nejlepších filmů“ budou už zapomenuty. Zdá se mi, že ji autor tvoří ne tak, že by „tvořil film“, nýbrž tak, že „tvoří z filmu“. Film jakožto médium zábavy a sdělení (ne jako takové, nýbrž v té konkrétní historické podobě, v jaké existuje) je stavební látkou jeho snímku. SPOILERY V části Justýna neprovádí prostě „dekonstrukci“, spíše mám dojem čehosi autorsky zvráceného: jakoby vzal hotovou dekonstrukci a vytvořil z ní banální filmovou povídku o svatbě s defektní nevěstou, kterou nadto používá jako ikonostas svátostných atributů svého vlastního filmu. Povídku plnou klišé, napěchovanou jinotaji i letákovými proklamacemi, počínaje úvodní scénou s dlouhatánskou limuzínou, která se nemůže vytočit na lesní cestě. Pokud jde o dekonstrukci, celá ta paráda vyznívá nejobludněji právě v okamžiku, kdy ohroženým bodem programu je krájení načinčaného dortu. Můžeme si vybrat, zda von Trier dehonestuje rituály nebo naopak pitvornost, s níž se masmediálně zkorumpovaná lůza sápe po obřadu a ve svém esenciálním nevkusu ho zbavuje vší náležitosti. Nebo zda chce prostě mít nevěstu, která nechce být u toho, když tato vypráskaná smetánka krájí dort. Nebo nevěstu, které je to jedno. (Ostatně nevíme ani, jestli tato nevěsta chce nebýt nevěstou anebo zda pro ni jen chybí vhodný ženich.) Nebo tam, kde vidím otázku obřadu, nejde o obřad, nýbrž o klopotnou snahu, aby věci šly tak, jak se má za to, že by měly chodit, pokud možno „hezky“ – srovnej se závěrečným návrhem „víno na terase“. Takových „můžeme si vybrat“ je Melancholia plná. Nejde o to, „co tím chtěl básník říci“. Jde o to, že Melancholia nutí k výkladu, nutí k interpretaci každého detailu (a ke sporům o interpretaci), ať už to její autor myslí vážně nebo se nám směje (i v tomto ohledu si můžeme – musíme – vybrat). Především: Můžeme si vybrat, zda je sňatek obrazem planetární srážky nebo naopak. (Všimněme si, že planeta, s níž se má Země srazit, je mnohem větší. Nejde o zhoubný dopad nějakého meteoritu – Země je Melancholií pohlcena.) Vidí Justýna ve svatbě (která by měla být počátkem) konec všeho? Je tedy Melancholia filmem o nevěstě v den svatby nebo o jediné planetě života v jejím posledním dni? Nebo jde ještě o něco jiného? Justýna chce žít a nemůže. Nemůže jít. Chová se vadně? Nikoli, ze všech svatebčanů je ona jediná, která se chová jako člověk – v nelidské situaci. Ještě tak lze mít sympatie k ženichovi, který je opravdu hodný, dělá, co může, ale prostě na to nemá: „goodbye“, říká mu Justýna po té, co jí oznámil, že bez jejího vědomí určil místo jejího dalšího života. (Srov. Timovo „teď jsi bez šéfa a manžela“.) Ostatně nevíme ani, jestli ženichův odchod vítá nebo jen trpně akceptuje. Nikdo o ní nic neví, jen, že se chová nenáležitě (což se týká postav i diváka). Naopak náležitost chování těch ostatních přehrává von Trier až do směšné nepravděpodobnosti (a co von Trier činí, dobře činí). Na každý pád Justýna při tom všem působí impozantně (ano, fmashi, vím, čím to je). Právě název „melancholia“ je mi klíčem k pochopení Justýny: život mezi stíny není možný, ať člověk chce sebevíc. Zajdu příliš daleko, budu-li předpokládat, že právě tento psychický „handicap“ je tím, co Justýně někdy otevřelo oči k pohledu, který se projeví ve scéně s šéfem u cibulačky? Ostatně můžeme si také vybrat, zda to, co má v příští hodině Zemi pohltit a zahubit, je Justýnou očekávaná planeta, nebo Justýně odporný výsledek vezdejší civilizace (i s jejím zaklínadlem „vědci tvrdí, že“). Každopádně je to její melancholie. Druhá část se prý týká Kláry. To lze chápat tak, že nyní je ona tou, kdo se bojí a nemůže dál (opět tváří v tvář konci) a také tak, že nyní jde o její – už hotové - rodinné poměry, ona už byla planetou absorbována, ona patří mezi stíny. Srov. i komu patří která planeta v jednom z úvodních obrazů, pokud si každou z postav představíme jako Zemi: Klára obíhá kolem Slunce, kdežto Justýnu čeká pohlcení Melancholií; chlapec má Měsíc (Lunu), který/á obíhá kolem něj. A když už jsme u obrazů, pomněme, že je to Klára, která se při marném útěku boří do bahna. Srovnejme též obraz Justýny – neživé nevěsty obklopené lekníny jako ze stoleté fotografie (to je ta pravá melancholie) s obrazem nahé Justýny – Nevěsty, jak se zjeví Klářiným zrakům. Zde musím zmínit jedno předporozumění, kterému jsem se (přes všechnu snahu nepustit k sobě předem žádné informace) neubránil: kolega, který tento film nejvíce doporučoval, říká, že obě sestry jsou vlastně jednou a touž postavou. Toho jsem se držel a hle, co jsem obdržel: Kdykoli jedna druhou kárá, těší, pobízí, přemlouvá, podpírá, sráží, usměrňuje, jde o vnitřní dialog, jde o dvě přirozené stránky jediného člověka. Říkám „člověka“, neboť při sledování Melancholie jsem snad poprvé v životě zažil, že to, co mi automaticky naskočí při tomto pojmu, je představa postavy ženské, nikoli mužské. Mužství jsem vždy bral prostě jako lidství, kdežto ženství jako speciální typ lidství. Film s ženskou hrdinkou jsem vnímal jako film o ženě. Melancholia to obrátila. Už při scéně, v níž manžel/švagr přiváží zásoby, jsem náhle pocítil k mužství odpor jako k něčemu méněcennému, blbému. (Strašný obrat, vzhledem k tomu, že jsem nedávno fandil chlapům v Sexmisi.) Resumé: člověk je v situaci nevěsty, od které se očekává jediné: podřiď se (srov. i dialog s ženichem o fazolové loterii). Podřiď se a všechno bude ok. K manželovu/švagrovu útěku před hroznou pravdou nemohu říci ani ano ani ne, nýbrž jen tolik, že jsem pocítil spokojenost, když přestal zaclánět i se svou domácí kravatou. Co taky s ním? Zůstalo po něm jen to golfové hřiště. (Jeho základní charakteristikou je, že pořád počítá: má spočítáno, kolik stála svatba, kolik taxík, že se Melancholia se Zemí nemůže srazit i kolik má hřiště jamek.) Koneckonců nejde o nějaké jeho selhání; jde o to, že Klára se tváří v tvář neodvratnosti přirozeně dovolává pomoci tam, kde ji naprosto nelze nalézt. Je tu ovšem ještě chlapec: syn/synovec. (Dědic katastrofy, kterrý při té skvělé podívané spal - přesně naopak od toho, po kom dědí.) Jak si povšimla Pollyjean, Klára na útěku do nikam stále vláčí svého zdravého syna v náručí. Zato Justýna s ním partnersky spolupracuje. Vracím se opět k úvodním obrazům, tentokrát k tomu, jak tento nevinný ořezává nožem klacky přinášené Justýnou (děje se to i v závěru, ale ne v této síle). A chlapec je krom Melancholie jediným, k němuž Justýna lne, jediný živý (jehož matkou je ovšem jakožto Klára). Ratolest naděje. Naděje prý umírá poslední. Jenomže Melancholia je film o tom, když naděje umřela jako první. Konečně nastal čas pro zbudování kouzelné jeskyně. Konečně zavřít oči a držet se za ruce. Klářin strach v posledních vteřinách ničí řetězec, Justýna a Leo čelí tomu, co nastává, sami. Je to dobře nebo špatně? Kdo tedy vyčítá Justýniny chorobné zlovolnosti, může k nim přidat touhu ukrást své sestře syna. A nadto doložit její bytostnou vůli k zániku tím, že mezi oběma vyjížďkami (z nichž při první si u mostu všimne, že Antarés - tedy mužský element - zmizel, u druhé pak spatří Melancholii v celé její kráse) prochází Justýna vývojem od nemluvněte, které je třeba nosit do vany, přes dítě lízající marmeládu až po hotovou, silnou, panovačnou osobnost. Já jsem však i v její tváři v poslední chvíli viděl strach. A jestli věděla celou dobu, co přijde, bylo všechno její chování motivováno zvládnutím toho jedioného, co se dá udělat. Nadhodil jsem nesouvisle několik výkladových linií a všechny mají tutéž vadu: jsou to linie. Melancholia však není lineární film. Jakkoli mě vzrušuje celkovou multizrcadlovou polarizací, nijak mi nevadí, že nevím, jak tomu rozumět, jakož i nesčetným symbolickým detailům (vana, most, kůň Abraham, oba rodiče, takřka každá pronesená věta etc. etc.). Jen připodotknu pár drobností pro vykladače: Na prvním balónku přání, nesoucím se k nebi, je krom srdíček nakreslená davidská hvězda. Jméno chlapce je Lev. Poslední věta první části zní „Antarés už tam není.“ Planeta už minula Mars i Venuši (pohlavní planety), přičemž dráha Země se nachází mezi nimi. Společnou vlastností melancholie (černá žluč) a pelyňku (Apsinthos; Zj 8,11) je nestravitelná hořkost. Specielně pro Subjektiva upozorňuji, že číslo 18 jsou především tři šestky. Klára pokáždé, když se bojí, volá "John, John". Poté, co manžela nalezne ve stáji, pouští koně (Abrahama?) ven, což mimochodem von Trier neukazuje nějakou jímavou scénou, nýbrž osamoceným záběrem v rychlém střihu. Komentáře: z toho mála, co jsem přečetl, jsou doporučeníhodné takřka všechny trochu obsáhlejší (jmenovitě Subjektiv, Traffic, Marigold, Radek99, JASM, Lavran), avšak medaili dostávají fmash, janisska a Aelita, zvláštní cenu získává NinadeL. Pro pořádek dodávám, že moje úvodní impertinence se samozřejmě netýká verbala, který jediný má na podobné hodnocení božské právo a jehož komentář je mnohem víc při věci než různé pomožvásty. () (méně) (více)