Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrají:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (více)Obsahy(1)
Film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera před diváky rozprostírá intimní portrét konce světa. Globální zánik lidstva je vyobrazený prostřednictvím sester Justine a Claire, ztvárněných bravurně herečkami Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou. S těmi se diváci seznamují v den Justininy svatby, který má být završený velkolepou a precizně zorganizovanou oslavou na honosném venkovském sídle, kde bydlí Claire s manželem a malým synem. Jenže navzdory podrobným plánům je průběh večera narušován nejrůznějšími vnějšími faktory. Během veškerého lidského hemžení a marné snahy dodržet přednastavený absurdní řád se zpoza slunce vyloupne planeta Melancholie, jež se pohybuje po zkázonosné trajektorii. Lars von Trier předkládá jízlivý protipól hollywoodským spektáklům o konci světa, který ale se snímky, vůči nimž se vymezuje, má současně mnoho společného. Jak je pro Trierovu tvorbu posledních let typické, cynicky manipuluje s emocemi diváků a zároveň publikum od filmu distancuje záludnými symboly a rébusy, zatímco nechává ve vycizelovaných záběrech defilovat ansámbl složený z mezinárodních hvězd a charakterních herců a hereček. Vedle zmiňovaných Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové se v dalších rolích objeví Kiefer Sutherland, Charlotte Ramplingová, Udo Kier, Stellan Skarsgard a John Hurt. (Česká televize)
(více)Recenze (1 199)
|| Scenár: Lars von Trier | Hudba: Kristian Eidnes Andersen | Produkcia: Meta Louise Foldager, Louise Vesth | Distribúcia: Nordisk Film | Štúdio: Zentropa | Rozpočet: 7,4 miliónov $ (52,5 miliónov DKK) | Tržby: 1,970,588 $ || Film, ktorý dokonale ztvárnuje trápenie duše v prípadoch, keď má človek úplne všetko, ale predsa je nešťastný. Dôvodom môže byť existenciálna prázdota alebo práve koniec sveta. Jedno je ale isté: Pánovi režisérovi sa snímok podaril takým spôsobom, že som trpel s postavami od začiatku do konca. Rád si u dobrých kusoch zasmútim alebo uroním slzu, ale trpieť pri filmu pre mňa nie je smerodatné... Ps: Pre každého tieto filmy dojmovo fungujú úplne inak. ()
Naše planeta je opět v ohrožení a tentokrát nám snímek o blížící se hrozbě není servírován ani v megalomanském stylu Rolanda Emmericha ani ve formě monumentálních orgasmických explozí Michaela Baye. Nyní přichází na scénu Lars Von Trier, kontroverzní minimalista se zálibou v depresích, ultra zpomalených záběrech, ztrhaných tvářích svých hrdinů a také především ve fenomenálním hudebním doprovodu. Země opět (ne)bude zničena a to v tak vybroušeném stylu, jak se na mistra Triera patří. Závěr snímku je uchvacující. ()
Je to dosť dobrá katastroficky ladená umelecká dráma od Larsa von Triera. Má výborný príbeh o dvoch sestrách, z ktorých mladšia by práve mala prežívať najšťastnejší deň svojho života, keďže sa vydáva za svojho milovaného muža, ale aj tak trpí depresiami a nevie sa z toho dostať. Lenže čoskoro si všetci uvedomia, že k Zemi sa blíži veľká planéta, ktorá by tu v prípade nárazu zničila všetok život a tak sa snažia byť sebe oporou, ale aj tak to každá vníma po svojom. Spracovanie sa mi páči, ale k dokonalosti tomu ešte trochu chýba. Už po úvodných titulkoch, ktoré patria medzi tie najzaujímavejšie, aké som vôbec videl je jasné, že toto bude mimoriadne pôsobivý zážitok. Film je rozdelený na dve odlišné fázy, v ktorých je uprednostnená iná zo sestrier. Prvá sa venuje výhradne svadbe, čo na prvý pohľad nepôsobí práve najatraktívnejšie, ale až na pár slabších scén mi to až prekvapivo dobre sadlo. Postavy a vzťahy medzi nimi sú výborne zvládnuté, ale je v tom aj trochu depresie a samozrejme umenia. Druhá si síce udrží všetko dôležité z predchádzajúcej fázy, ale je predsa len o trochu dynamickejšia, zmení prostredie a navyše ponúkne niekoľko perfektných scén. Samotnej katastrofe sa film vlastne ani moc nevenuje, čo ma ale kvôli režisérovi vôbec neprekvapuje, ale aj tak je všetko s ňou spojené dostatočne zaujímavé a aj tak príjemne pomaly dávkované. A tak dej stále mohol byť aj o niečo zaujímavejší, ale vynahradzuje to hlavne tá perfektná atmosféra, ktorá si ma získala okamžite a až do konca nepustila. Herecké obsadenie je výborné, Kirsten Dunst vo svojej najzaujímavejšej úlohe a zahrala to až prekvapivo dobre, k tomu Charlotte Gainsbourg a plno zaujímavých vedľajších postáv, ako Kiefer Sutherland, Stellan Skarsgård, Alexander Skarsgård, Charlotte Rampling, John Hurt alebo Udo Kier, takže nechýba ani viacero režisérových obľúbencov. Réžia a technická stránka sú skvelé, Lars von Trier je jednoducho talent, perfektná vizuálna stránka, vynikajúca atmosféra, zaujímavé umelecké prvky, tu nemám čo vytknúť. A pochváliť musím aj vydarenú hudbu, ktorá sa sem skvelo hodí. Takže keby bol dej ešte o niečo zaujímavejší, neváham s plným hodnotením, ale aj tak je Melancholia vydarený film, ktorý ma bavil rovnako aj po opakovanom pozretí. 79% ()
Melancholická nálada, umělecké kompozice, vážná hudba, astronomií ovlivněné téma. Postavy, které nejsou psychicky vyrovnané a většinu filmu stráví v jakémsi stádiu polospánku. Děj, který je těžko pochopitelný a z velké části se dá považovat za pouhou metaforu. Na co? Těžko říct, odpověď hledejte po zhlédnutí sami. Melancholie nic nevysvětluje. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených (jamka č. 19), mnoho scén se pohybuje na hraně reality a představy, mnoho detailů je na první pohled přehlédnutelných. Lars von Trier zkrátka točí 'jiné' filmy a místy by se mohlo i zdát, že svou snahou o působivou, uměleckou atmosféru zabíjí jakékoliv náznaky příběhu a dějového posunu. Ano, možná je to pravda, i já ostatně často sdílela Sutherlandovo nepochopení a jistou iritaci k chování hlavní hrdinky. I tak mi ale zůstane Melancholia v hlavě jako film, při kterém si nikdo v celém kině nedovolil narušit hrobové ticho (což se mi v Británii stalo poprvé), který ve mně evokuje neustále další interpretace a myšlenky a po jehož zhlédnutí mě napadlo jediné slovo: "Wow." ()
(V detailech) Nádherný film o konci světa a o tom, že Melancholiíí vůbec není ona blížící se planeta (která působí spíš uklidňujícím dojmem), nýbrž naše matička Země obydlená psychicky se rozpadajícími bytostmi žadonícími o svůj esteticky přijatelný konec za doprovodu trefného reklamního sloganu Enjoy it while it lasts a Symfonie č. 9. Ten také postavy a divák dostanou naservírovaný rovnou v úvodu, aby mohl být závěr mnohem syrovější a mrazivější. Zároveň se však jedná o neskutečnou manýru, kopírující nejenom schéma Antichrista, ale svou první hodinou také Vinterbergovu Rodinou oslavu, byť se díky tomuto svatebnímu entreé zadírají hlavní charaktery hlouběji pod kůži. Sečteno a podtrženo - osamělejší, roztroušenější a depresivnější příběh letos v kinech nepotkáte - jen moje myšlenková i srdeční soustava se s Melancholií krapet minula. Asi jsem na tuhle podívanou až příliš velký flegmatik. ()
Tohle je jeden ze zániků planety, který jsem ve filmu někdy chtěl vidět. A je přesně tak působivý jak jsem si představoval. Lidská perspektiva dodává okolnostem na autenticitě a skromné charakterové osazenstvo druhé půle i určitou intimní atmosféru. Přitom první "svatební" část působí jako sarkastický pohled na různé charakterové vady, ale možná nás měla jednoduše uklidnit, že nikdo není bez chyby a možná, že si všichni zaslouží co dostanou. Výborné herecké obsazení, s podivnou, nicméně naprosto skvěle odtrženou Kirsten Dunst a perfektním Kieferem Sutherlandem, který si s chutí zahrál jedinou normální (dobře možná jen někoho s kým jsem se mohl ztotožnit) postavu, strhuje veškerou pozornost na sebe, ale jakmile se přiblíží Melancholia, smetává je z povrchu Země. Úžasná gradace. Země je zlo. ()
(2x v kině) Rozkoš. Úvod bezchybný, finále fatální. Vynikající pro milovníky Richarda Wagnera i poprsí a ďolíčků Kirsten Dunst. Rozkoš se násobí samozřejmě v části Justine, ve které je vše a nechybí nic. Humor se snoubí s absurdnem a symbolikou. Nač plýtvat primitivizmem Udo Kiera, když jsou tu nádherné novomanželské lásky her Alexandara Skarsgårda. Takhle blízko k orgazmu nebyl od dob True Blood a to už je co říct. ()
Melancholia je určitě stravitelnější, než režisérův předchozí počin. V tomto případě se nebál ironie, vtipkování, ale samozřejmě ani tentokrát nechyběly pocity naprostého zoufalství a deprese. Vizuálnímu pohledu na konec světa se nedá nic vytknout, je jednoduše '' krásný '' a dlouhé scény beze slov s velice poutavou zvukovou stopou nenechají nikoho netknutým. Člověk se prostě při odchodu ze sálu musí ptát, na čem že to ten Trier frčí - 80%. ()
Co napsat… Larsův předešlý film mě naprosto minul, ale tohle mě pohltilo. Místy mi až přišlo, jako by Lars neměl kameru, ale štětec a maloval nám různé obrazy, které byly podkresleny skvělou hudbou. A já je se zatajeným dechem sledoval, co všechno "namaluje”… Jinak jsem rád, že konečně Kirsten pořádně předvedla své… (herecké) přednosti a opravdu bych jí přál, aby z toho vytěžila alespoň nominaci na zlatého plešounka. Je mi jasné, že to se asi nestane, ale i tak bych jí to přál. Nezaostávali ani ostatní herci (Sutherland, Gainsbourg) ale Kirsten tahle role opravdu sedla. Myslím, že tohle jsem určitě neviděl naposledy. 100 %. ()
Dost často jsem si v duchu (a pak i nahlas) říkal, ať si Trier ty svoje vize a filmové postupy strčí do oněch míst, z ještě výraznějšího zklamání mě vyváděla nápaditá až magická kamera, John Hurt, Kirsten Dunst nebo Kiefer Sutherland. Trier je z pochopitelných důvodů oslavován i zavrhován, bohužel tentokrát jsem si s ním ÚPLNÝ konec nechtěl udělat hezký. Naše poslední schůzka v podobě Dogville totiž skončila silným rozčarováním až znechucením, Manderlay ani Antikrista jsem si přes práh pustit nenechal a ani tentokrát se mé artové já (zda-li ještě nějaké vůbec je) nechytalo.. Beru, že Trier nutí přemýšlet a do světa nevypouští vůbec hloupé věci, ale tenhle jeho negativistický koncept jsem si neužil, vlastně jsem si ho po pár desítkách minut ani užít nechtěl!! Nechtěl bych vidět, co se v Trierově hlavě občas odehrává.. ()
To už tu bylo. A lépe (Last Night). A ten úvod, proboha. ()
Justin neprežíva klasický svadobný večer ako by si predstavovala. Na každom kroku ju čaká nejaký z primitívnych hostí, ktorí má nejednu primitívnu otázku, prosbu či žiadosť. Následné udalosti akoby boli len predzvesťou katastrofy ktorá sa nezadržateľne blíži. Názov filmu nikdy nebol výstižnejší. Psychologická dráma, ktorá rozhodne má čo ponúknuť. Od určitého momentu film (aspoň vo mne) vyvolával veľmi zvláštne, až nepríjemné pocity. Tak toto som nečakal. Bravoo .. ()
Moje první setkání s Larsem von Trierem dopadlo velice dobře. Po dechberoucím úvodu mi bylo líto, že jsem Melancholii nezastihl v kině, po první části jsem byl nadšený a po části následující lehce zmatený, ale pořád nadmíru spokojený. Kombinace ruční "pozemské" kamery, "vesmírných" pohledů (jichž není mnoho), hudby (Wagner!) a perfektních hereckých výkonů (s bezkonkurenčním Kieferem Sutherlandem v čele) se vydařila. Neporozuměl jsem nejspíš úplně všemu, ale právě díky tomu si film v budoucnu rád pustím znovu. ()
Melancholia patří do specifického subžánru, který bych nazval "artový režisér dělá sci-fi", kam patří ještě Solaris od Tarkovského, 451° Fahrenheita od Truffauta nebo třeba Duna od Lynche. U všech to vnímám tak, že se "snížili" k tomuto "opovrženíhodnému" žánru pouze proto, aby vyprávěli něco mnohem hlubšího, a to sci-fi je nezajímá. Bohužel s tím mám já problém, protože se pak ty jejich filmy nedají brát moc vážně z hlediska zápletky, logiky a vědy. Tak například tady je samozřejmě velice atraktivní zápletka, která není ve svém jádru vlastně až tak nemožná, ale v důsledku je zpracována neskonale pitomě a nerespektuje základní principy gravitace. Na druhou stranu mám moc rád, když se v tomhle žánru příběh točí okolo obyčejných lidí a jejich pohledu na celosvětovou událost, kdy divák pouze skládá střípky celé záležitosti a sleduje lidi, kteří nemají na onu celosvětovou událost hlavní vliv, ale pouze na ni reagují a mají omezené informace (krom Melancholie například Mlha či Monstrum). Tady ale krom krásných obrazů hraje prim psychologická rovina a velmi složité charaktery, úžasná sestava herců a Tristan a Isolda. Nevím, proč Lars pokládal za vhodné vždy jednou za deset minut zahrát pár vteřin ze začátku této opery, protože už tak pošesté mi to začalo lézt solidně krkem. I když hlavně kritizuji, dávám takhle vysoké hodnocení hlavně pro to, jak jiný ten film je v rámci mého oblíbeného žánru, ačkoliv díky tomu to samozřejmě žádný žánrový film není. 2 naprosto nesourodé půlky, úchvatné intro, super závěr, je to podnětné a mnohovrstevnaté, charakter Kirsten Dunst, jejíž maniodepresivnost bych v reálném životě nevydržel už po deseti vteřinách, je skvěle napsaný i zahraný a celkově je to doslova krásná depka. ()
Namísto komentáře, pár nesouvislých poznámek k tiskové konferenci k filmu v Cannes 2011 LARS VON TRIER, MELANCHOLIA (2011) ______ .. bylo velmi zajímavé sledovat Kirsten Dunst. Nejistá. Plaše se usmívající. Neschopná aspoň zčásti se (city, naladění) ukrýt, aby nebyla tolik vystavená všem těm lačným uším a pohledům. (Bez dalšího: Jaký kontrast vůči Charlotte, ze které vyrostla tak silná osobnost...). Přesto mě párkrát při jejích slovech a reakcích zamrazilo. Když Kirsten zmínila, že s Larsem je herec/herečka ihned připravena na cokoli, neboli jejími slovy "emotionally available". Asi to není správnej překlad. Ale to je jedno. To be emotionally available? Dát všanc kus sebe? Rozjitřená citlivost vůči (vnějším i vnitřním) podnětům? Možná součásti toho, co jí umožňuje hrát, toho čemu musí naslouchat a taky naslouchá, když dělá to, co my, (co nehrajeme v Larsových filmech), nedokážeme - ať už tomu říkáme talent, nebo saháme po jiných jménech. Nebo druhý moment: když Lars promluví o motivaci chování hlavní postavy, Kirsten řekne, že už to Lars řekl za ní, slovy, které by ona nejspíš rovněž použila. Lars reaguje: "Really?" On si z ní jednak dělá trochu legraci, trochu ji provokuje, ale taky dává impuls, protože hned po té Kirsten promluví o tom, co ve své postavě vidí a co z ní cítí... Pozn: Je tohle způsob, tedy znalost jejich citlivých míst, kterým Lars motivuje (některé) herce k tomu, co ze sebe v jeho filmech vydávají? ____ Provokuje to k otázce, která možná z části souvisí s předchozí diskusí. Lars von Trier je tvůrce. Ale stejně tak beze vší pochyby tvoří i Kirsten Dunst. (A jak Lars naznačil, nikoli marně.) Jako divák a příznivec určitého typu filmů jsem jedním z těch, co mají tak rádi a jsou tak spokojeni s tím, když si Kirsten sáhne až na dno toho, co dokáže, když využije vlastní důvěrnou znalost deprese (Lars o Kirsten) a ukáže nám na plátně hodně reálný dotyk s něčím, čeho se sami dotýtak moc nechceme... Jako divák to od ní očekávám. A jsem to teda také já, lačnící divák, kdo jí k těm hranicím postrkuje. Ale jakmile vystoupí z role, sedí třeba na tiskovce, očekávám od ní co? Že bude hezká jako z časopisu, zdravá a inteligentní? Jakoby mohla zůstat tím, čeho se dotýká, a čím v průběhu tvoření prochází, nedotčená... A až se někteří herci/jiní tvůrci ocitnou v takový depresi, že nebudou moct hrát, až začnou chastat a brát drogy - to je pak šmahem, my spracedliví, odsoudíme... Neočekáváme podobně od nejlepšího režiséra na světě, tedy od Larse, že bude točit další filmy, které budou zase jako facka do ksichtu, a znovu nám dají možnost prožít dotek s něčím dost šíleným...? Že se v Cannes opět promění v žoviálního tvůrce, který narozdíl od mnohých ostatních, kteří raději nemluví o ničem, nebo jenom vyhýbavě, z tiskovky udělá nejen všemi očekávané "zpestření", překoná očekávání, atd., ale také mluví o něčem, co sám považuje za hodně postatné. A od některých se pak dočká nepochopení až odsouzení za to, že si dovolí svůj předchozí film věnovat tvůrci, který ho nepřestává fascinovat. Když jako tvůrce inspirovaný dílem někoho jiného, jeho vidění světa a souvislostí přetaví ve své vlastní vidění, je "nikdy nespokojeným davem" nařčen z toho, že "nám" sahá na modly, a sám, údajně narozdíl od Andreje, údajně točí "odpudivé věci". ____ A abych dodržel kolorit: Kdyby Lars o tom, o čem na tiskovce mluvil, natočil film, možná by si za to Zlatou palmu neodnesl, ale dočkal by se takového veřejného lynčování? Když tutéž nebezpečnou myšlenku - že na Hitlera se dá dívat též jako na člověka, ačkoli nám to není pohodlné, a že mezi námi a Hitlerem není žádná nepřekonatelná propast, a že se každý může ocitnout v blízkosti temnoty (proto jej Lars chápe?), jen někteří z dotyku s ní vraždí jiné, jiní sebe, a ještě jiní tvoří filmy, které nám také pohodlné nejsou, ale smíme je milovat i nenávidět - řekne na tiskovce, je z toho v Cannes oheň na střeše... __ (Berte prosím jako zaujatý názor a drzé otázky, na žádnou "pravdu" si nárok nedělám...). () (méně) (více)
Když se nedá dělat nic, je dobré udělat cokoliv. Strhující příběh s fantastickými obrazy a působivou hudbou. Lars má cit pro obraz, neskutečně si s hraje se světlem a se symboly, dokáže vyvolat silné emoce. Jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděla. (Film festival Zlín 2013 a 26. 6. 2014) ()
No, tak to byla síla. Na filmy Larse von Triera se už musím připravovat dopředu, protože vím, že mě čeká nálož. Vizuální stránka filmu je úžasná. Lars natočil naprosto fascinující úvod, který se nedá s ničím srovnat. Pak přichází první část "Justine", tato část je to nejslabší na filmu. Chování Justine jsem moc nepochopila a celá tato část byla lehce zdlouhavá. Ovšem druhou části mě už měl Lars v hrsti, tato část je na jasných 5*, neuvěřitelně podmanivá atmosféra. Velké plus za to, že se zde neobjevují žádné velké nánosy patosu. Výteční herci včele s Charlotte Gainsbourg a Kirsten Dunst, která zde pro mě předvedla svůj nejpřesvědčivější dosavadní výkon. Úžasný film, který ze mě jen tak nevyprchá, ale to už bych si měla u Triera asi zvykat. A závěrečná scéna? Tak o té se mi bude zdát. Tu pátou hvězdu nepřidám pouze za tu ne až tak dobrou první část. ()
První polovina na svatební hostině byla téměř fascinující, herecky výborná psychologická sonda. Atmosféra se dala v některých okamžicích krájet a hodně to přípomínalo tu starou dobrou severskou kinematografii, akorát s hollywoodskými herci. Škoda, že druhá polovina už vyznívá malinko do ztracena. Po psychologické stránce Trier stále neselhává, ale tempo filmu se začíná čím dál více rozmělňovat a divákovi pomalu ale jistě začíná docházet, že to vlastně celé vede "odnikud nikam". Kdo má ale rád Triera a výborně napsané postavy, určitě nebude zklamán. Navíc, když se jedná o Trierův vizuálně nejnápaditější film. ()
Nepropásni tu chvíli. Melancholia přináší emoční náboj; podobně jako provokativní obrazy Hieronyma Bosche. Melancholia utváří pomíjivé okamžiky lidského bytí. Prolog je působivá magická lehkost zvýrazněna lyrickou hudbou Richarda Wagnera. Melancholia otevřeně odhaluje podstatu života a smrti – jedno je náhodné, druhé… máme na dosah – i když smrt, jako něco konečného… odmítáme. Stejně jako nevyhnutelnou přítomnost hrozivé Melancholie – jež je součástí těch nejskrytějších obav. „Vím, že jsme sami.“ ()
Související novinky
Kino Světozor slaví Patnáct let
Čeká vás velká nádhera a trochu i melancholie. Kino Světozor dostane občanku a oslaví to filmovou přehlídkou Patnáct. Během týdne od 24. do 30. května uvede 15 největších hitů i srdcovek týmu, který… (více)
Best of 2011 dle vybraných uživatelů
Další filmový rok je za námi, a tak vám přinášíme přehled nejlepších filmů roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Jako vítězný snímek z tohoto… (více)
Alexander Skarsgård jako vikingský mstitel
Byl by asi hřích, kdyby mu dříve nebo později taková role nespadla do klína. Stellanův syn a hvězda seriálu Pravá krev se ze všech sil snaží rozběhnout filmovou kariéru. Po Melancholii, remaku Straw… (více)
Melancholická Kirsten Dunst
V restartu Spider-Mana bude její postava přeobsazena podstatně mladší herečkou, tudíž má Kirsten důvod na trochu smutku. Stejně tak Kiefer Sutherland (zrušili mu 24), Alexander Skarsgard (nezískal… (více)
Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. () (méně) (více)