Pouť

Opravdových feel good filmů zase až tolik není, ale když se najde takový u kterého vypnete a melancholicky se na něj můžete dívat, tak vás zaplaví neskutečně příjemný pocit. Dá-li se to říci, tak subžánr těchto feel good filmů mám opravdu rád a jsem vděčný za každičký sebenenápadnější film jako je Pouť. Sledovat pouť postaršího zatrpklého američana za svého zesnulého syna byl pro mě spirituální a neskutečně příjemný zážitek. Více takových. (29.07.2014)

233. Pouť, cesta na níž se lidé vydávají s různými pohnutkami, s rozdílnými úmysly a očekáváním, pěšky, jen s tím nejnutnějším sebou, někdy po důkladných přípravách, jindy naprosto spontánně, z náhlého podnětu, třeba tak, jako se ve filmovém příběhu rozhodl jeden již postarší muž, řadu let vdovec, žijící sám, jen pro práci, právě až otřes ze smrti syna na jedné z jeho mnoha dalekých poutí se pro něj stává tím závažným důvodem, vyjít také na cestu, pokračovat jakoby za něj do míst, kam on již nestihl dosáhnout, završit sám jeho pouť v naději, že právě tak najde v sobě sílu ke smíření, že zahladí v sobě žal a bolest z jeho nečekané ztráty. Společně s ním se tedy vypravujeme i my na mnohadenní pochod, vzdorovat obtížím, únavě, do nejistoty, jen jít a otevřeně vnímat, nechat na sebe volně působit moc doširoka se rozprostírající krajiny a poddat se sílícímu zážitku, nechat se prodchnout proměnou, kterou v nás taková pouť trvale zanechává. Nádherné a přitom prosté dílo, s myšlenkou hlubokou tak, jak jen jí my sami dokážeme do svého nitra vpustit, sugestivní tak, že bych se na takovou pouť vydal s chutí také. Zajímavý komentář: Fridecka (11.12.2014)

Hodně podivně vystavěný snímek. Tváří se, jako bych vyprávěl o vnitřních pocitech, vyrovnávání se s vlastním osudem či lidském vývoji, ale přitom jen klouže po povrchu a snaží se lacině tlačit na emoce. Pouť totiž není niterný a pomalý film, jak by synopse napovídala, ale (doslova) uřvaná (nikoliv slzopudná, i když to by si tvůrci přáli) show plná frází a postav, které se na sebe snaží strhávat pozornost. Vrcholně sebestředná podívaná, které sama sebe klade nad vyprávěný příběh. (30.08.2015)

Jak to jen říct... The Way je zkrátka a dobře takový ten "pěkný film", na který se podíváte, zahřeje vás, snad i osloví, ale už po pár dnech veškerý dojem vyprchá... protože prostě to není žádná pouť, ale jen film o ní, kterému navíc chybí atmosféra. A Martin Sheen - ač se snaží - to prostě nemůže utáhnout celé sám. // Téma pouti je zde prostě odfláknuto, nemůžu si pomoct. (16.05.2014)

Přestože mám určitě blíž k Tomovi než Cheryl, líbila se mi víc její mnohými odmítaná Divočina. Možná jsem u Pouti, která už ze své podstaty by měla být více duchovní cestou, čekal něco víc osobního. Něco, co půjde víc do hloubky, ke skutečným pocitům, a nebude jen cestovatelskou atrakcí plnou žánrových suvenýrů. I když ona vlastně taková je i ta skutečná pouť do Santiaga. Určitě to není špatný film. Má řadu působivých momentů, několik silných obrazů i dialogů, ale klouže až příliš na povrchu a jeho atmosféru, alespoň pro mě, nabourává až moc halasná a křiklavá parta souputníků, která odvádí pozornost od hlavního tématu - Tomovy cesty. Té fyzické i duševní. Líbilo se mi to, a cestu jsem si užil, ale v podvědomí do mě něco šťouchá a našeptává mi, že to mohlo být lepší. Určitě si tuhle Pouť ještě jednou zopakuju a uvídím jestli to bude lepší, když už budu vědět co čekat a co ne. (23.04.2016)