Imaginární lásky

(Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5* (16.04.2011)

Dolan nám tentokrát servíruje opět velmi pravdivý až zažitý film na téma lásky a všechny její odrůdy viz. název. Hodnocení snímku by možná bylo vyšší, kdybych předem neviděl Dolanův debut Zabil jsem svoji matku, který považuji za kvalitnější a lepší film. Možná bych potom nebyl tak zklamaný, ale k filmu. K filmu Imaginární lásky mám dvě zásadní výtky. Především mi jako spoustě dalších vadila uhlazenost snímku. K porovnání se nabízí třeba Single Man. U Single Mana si opět hodně lidí stěžovalo na přestylizované scény, ale mně osobně to tam vůbec nevadilo. Stylový interiér a další rekvizity prostě patřily do toho filmu a doplnovaly celkovou image. Ovšem některé scény ve filmu Imaginární Lásky připomínající modní přehlídku byly svým rádoby "retro and cool lookem" tak výrazné, že mi kazily zážitek z filmu, a to dost zásadně. Druhá věc byly postavy. Za celý film jsem se nedokázal ani s jednou z postav aspon trochu sžít, ani na jedné postavě mi za celý film nezáleželo. Nejspíš za to může především infantilní naivita Francise a Marie a uhlazený Nicolas,který vizuálem připomíná moderně vychcaného Ježíše, mě štval od první třetiny filmu až do trpkého závěru. Opět osobitý snímek od mladého Dolana, ale převládá zklamání. (20.04.2011)

Povrchná infantilnosť. Tvári sa to, ako intelektuálna vzťahovka, ale je to len klišoidná a zbytočná gýčovosť. Hlavne, ak režisér, ktorého debut je tak silno geniálny, až mi po skončení tlačilo srdce..toto je len zbytočná prevarenosť, ktorých sú milióny. Avšak Dolan je hudobný režisér a vie pracovať neskutočne s hudbou, takže hudobné scény skvelé. Kamera takisto. Ale keby som mal opísať, ako ma táto snímka iritovala, tak by som napísal rozsiahlý sloh. Doporučuj siahnuť po J’ai tué ma mère. (24.10.2013)

V tomhle filmu jako by se vracela francouzská nová vlna. Dost připomíná Godarda, jen ale bez jeho úderných proslovů. Naopak jakékoliv hlubokomyslnější promluvy hlavních postav jako by tu úplně chyběly, o trojici hrdinů prakticky nevíme nic víc, než co vidíme na vlastní oči. Nosičem informací je tu téměř výlučně jen obraz. Takhle nějak si představuju zfilmovaného Geneta, důraz na barvy, módu, pohyby a to vše ve smyslných zpomalených záběrech. (24.07.2011)

Vzťahové snaženie je často márne, v srdiečkach pestujeme si lásky imaginárne. Ten má rád toho, on zase inú, často sa tak stáva, že srdiečka sa minú. Obstávajú okolo, okolo idolu sa krútia, neuvedomujúc si, že dole strmo a dobrovoľne sa rútia. Do hlbín nešťastnej, lebo jednostrannej lásky, vykúpenej stovkami cigariet, na tvári pribúdajú vrásky. Obliekame sa rôzne, milujeme staré elegantné veci, z trpkosti zamilovanosti si vypijeme svoje dve ružového deci. Na steny píšeme si čiarky odmietnutí, obrázkami inovatívne je to v prehliadke filmovo vzťahových chutí. (02.01.2017)