Režie:
Gareth EdwardsKamera:
Seamus McGarveyHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Aaron Taylor-Johnson, Bryan Cranston, Elizabeth Olsen, Juliette Binoche, David Strathairn, Ken Watanabe, Al Sapienza, Sally Hawkins, Brian Markinson (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Nejznámější impozantní monstrum na světě se ve filmu postaví proti zlým nestvůrám ohrožujícím samou existenci lidstva, kterým vdechla život vědecká arogance lidí. (Warner Bros. CZ)
Videa (23)
Recenze (1 622)
Biják, ktorý sa síce vezie v bezpečných klišé, detskej prístupnosti a ničím neprekvapí, ale aspoň drží pokope (Pacific Rim bol odvážnejší a viacej cool, ale dramaturgicky nefunkčný). Na rozdiel od Emmerichovej verzie navyše ctí pravidlá japonského kultu a s hollywoodskymi technickými možnosťami umožňuje arigatovcom užiť si ich Jánošíka tak, ako ho ešte nevideli. Postavy, hoci hrané oceňovanými a v blockbusteroch nevídanými hercami sú druhoradé, podstatná je epickosť a atmosferický vizuál v duchu spielbergovských dobrodružstiev. Toho pripomínaju i konkrétne scény ako úvodný let vrtulníka na ostrov či opakované umiestňovanie detí do každej napínavej akcie. Dnes spokojnosť, pred piati rokmi by to bolo nadšenie. ()
To, co se slibovalo nejvíc, tedy nový pohled na nejslavnějšího bořitele mrakodrapů, to jediné nakonec nepřišlo. Civilní pojetí přináší spoustu zbytečných podzápletek a až překvapivě průhledných klišé, vědecký podklad zase skrývá neuchopitelnou hromadu kulometné odborné hatmatilky. A monstrem v celé jeho kráse Edwards až zoufale šetří, dokonce tak moc, že jsem byl ještě před příchodem hlavních atrakcí doslova ubitý věčným čekáním a odkládáním. Na to, jak vysoko se mířilo, byl ten pád při začátku závěrečných titulků až bolestně střízlivý. Několik vysloveně nervy drásajících scén (tunel) proto zachraňuje alespoň nějaký zážitek jen velmi střídmě. ()
Scénář staví na střetu civilizace s přírodou a zjevně vychází z předpokladu, že lidstvo je přežitek. Jak jinak si vysvětlit, že postavy jsou šablonovité, občas promlouvají jako po požití psychotropních látek a nemají žádné smysluplné dramatické oblouky? Zůstává jen ta nejošuntělejší peripetie ze všech - tatínek musí najít rodinu. To ostatní se rychle zazipuje do pytlů a odbude pár přibližnými větami. Žádný realismus, hlubší psychologie a provokativní práce se známými motivy se nekoná (snad jenom smrt / obecně vážná stylizace jsou tu nezvykle častými hosty). Druhým skrytě (zřejmě) mizantropickým prvkem je jednání lidského velení, které plánuje s důmyslem doby kamenné a pokud někdo v jeho konání spatřuje hlubší smysl, ať mi ho prosím sdělí, nejlépe písemně a s nákresy. Takže zbývá Godzilla vs. MUTO + mravenčí lidská perspektiva, která střet monster dokáže fragmentovat, včas zakrýt nebo mimoděk nahlédnout v celé jeho gigantické majestátnosti. Lidi tu prostě nejsou proto, aby jednali a byli zajímaví sami o sobě, ale aby se mohli dívat a film se mohl sytit jejich pohledy. Tady Gareth Edwards a jeho posádka předvádějí, že někdy jednoduše stačí dodat výživnou potravu pro oči a uši a efekt se uprostřed nefunkční lidské story stejně dostaví. Opojení měřítkem monstra, jeho vypiplané estetizování a rámování ve fotogenických kompozicích je smyslem celé Godzilly, která je pomalejší a majestátnější, než bývá zvykem. Podobně jako pár výtečně načasovaných scén a old schoolové hromobití Alexandre Desplata v orchestřišti. Monstra z hlubin mají přesně tu kulervoucí vibraci, kterou jsem čekal od Pacific Rimu. Ten tak konečně dostávám v jedlé podobě rok poté. Můžeme spekulovat, jestli napřesrok pro změnu někdo doručí to, co se čekalo od Godzilly. [75%] ()
Edwardsova jízdenka do áčkové hollywoodské ligy mi sedla náramně. Vůbec mi nevadila absence ještěra téměř v první půlce filmu, naprosto kvituju ono naznačování přítomnosti něčeho obrovitánského (nadpozemského, božského). Godzillí řev bych pouštěl nešťastníkům trpícím zácpou, to by ty sračky lítaly jedna báseň, vskutku kulervoucí a monstrózní. Slova jako monstrózní, ohromné nebo ultimátní mi jinak skákala v mozku z neuronu na neuron pokaždé, když došlo k nějaké konfrontaci Godzilly s MUTO, docela by mě zajímalo, u kterého wrestlera se ještěrák zaučoval. People´s Elbow Dwayne "The Rock" Johnsona je určitě efektní, avšak Godzillí "Tail Road to Eternity", opravdu zaryl moje nehty do kinosedačky. Následující "Ice Kiss Gilotine" byl onou třešničkou na lahodném dortu. Cesta, jakou Edwards urazil od Zakázané zóny ke Godzille, to je prostě masakr, skutečně jsem si to moc užil, těším se na dvojku ukrutně, s nadšením přivítám další monstra, jen doufám, že se z toho režisér nepodělá a pojede stále podle sebe. Pátou hvězdičku schovávám pro MechaGodzillu :) 160 miliónů dolarů(rozpočet)/508 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) ()
Galerie (169)
Photo © Warner Bros.
Zajímavosti (77)
- Sally Hawkins (Vivienne Graham) se stala součástí obsazení až téměř tři týdny po začátku natáčení. (rafix)
- Doktor Ishiro Serizawa (Ken Watanabe) se podle filmu narodil v roce 1945, jako sedmdesátiletá však jeho postava rozhodně nepůsobí. (Geralt z Rivie)
- Klíčové byly pro Garetha Edwardse akční scény. U těch měl jasnou představu, jak budou vypadat, a postavil kolem nich celý film. Dialogové scény a vůbec celý zbytek scénáře se neustále vyvíjel, ale filmaři vždy věděli, jakými body musí příběh bezpodmínečně provést. (Zdroj: fandimefilmu.cz)
Chápu koncept, vidím ambice tvůrců, ale nemůžu si pomoct, král prostě je nahý. Nový americký "Godzilla" (z nějakého důvodu tentokrát postavy monstrum označují mužským rodem) je emblematický film pro dnešní dobu - typický vyšpekulovaně sofistikovaný snímek, který je poučený svými kořeny a snaží se je aktualizovat a nově uchopit. Ovšem tentokrát to prostě funguje jen na papíře. Ano, máme zde snahu natočit americký biják, který bude věrnější japonskému stylu kaidžú filmů s peckovačkami, ale při tom obsáhne i vliv (z pozdějšího pohledu atypické) vážné první "Godzilly". Současně zde máme ambici udělat opulentní monster film, kde ale budou lidé redukováni na titěrné tvorečky bezmocné vůči přírodě, a to vše navíc pojaté jako civilní anti-blockbuster, kde vše bude podmíněno mravenčí perspektivou a diváci namísto žánrových moneyshotů uvidí to, co samy postavy. A důvodem, proč to nefunguje, je paradoxně to, na čem se pokouší film stavět v prvé řadě: scénář a postavy. Tajemství úspěchu v lecčems podobných snímků "Monstrum" (Cloverfield) a "Mutant" (Gwoemul) spočívá v důsledném držení a využití konceptu. "Monstrum" setrvává v modu found footage a omezuje figury na jednorozměrné šablony právě v zájmu upřednostnění monstra coby katastrofy převyšující titěrné lidi. "Mutant" naopak skrze profilované postavy, vyzdvižení kontrastu každodennosti a monstra i nevyzpytatelnou anti-žánrovostí dokázal vyjádřit pravou podstatu monstrosity, která převyšuje lidi svou neuchopitelností. Edwards jako by chtěl mít obojí, ale ani jednoho se nedrží. Pohled postav a odpírání ideálního hlediska se stává pouhou manýrou a taháním za fusekli, když pravidelně přichází s kompenzací v podobě moneyshotu z božského nadhledu. Figury zase představují zcela absurdní projev snahy blafovat hloubku. Jaký smysl má obsadit takřka všechny výraznější role uznávanými charakterními herci (výjimkou je hlavní hrdina ztvárněný nějakým chodícím pudinkem), ale dát jim při tom k dispozici až směšně šablonovité postavičky, ze kterých sebelepší herec či herečka nic nevymáčknou? Nechápu pak, jak mohou některé ohlasy pět ódy na pasivizaci postav, když při tom film hraje podle obvyklých pravidel. Je sice pravda, že nejničivější zbraně proti monstrům tentokrát nic nezmůžou, ale o to zásadnější roli sehraje fištrón ústředního all-American borečka, který nejen že zlikviduje veškeré zárodky dalších monster, ale současně i zachrání krk Godzille v peckovačce s gigantickou havětí. A to nemluvě o tom, jak předpisově sjednocuje cizí i vlastní rodiny a bez úhony přečkává cokoli od daleké cesty domů až po atomové výbuchy. Ve výsledku tedy sice vznikl další přírůstek do kategorie okázale poučených a promyšlených remaků či adaptací, na kterých se mohou znalci předvést, jak dokáží rozklíčovat vlivy a proměny vůči inspiračním vzorům, ale při odtažitějším pohledu zůstává jen prasklá bublina, která možná v kině oblbne svou nenápadnou spektakulárností, ale doma (i na velké bedně) už pokulhává. Na druhou stranu je třeba uznat, že když člověk přečká první hodinu nefunkční expozice a následně se podvolí směšné účelovosti a vykonstruovanosti sebemenších detailů, skýtá sveřepě vážný americký Godzillák stejně campovitou podívanou jako klasická, na děti cílící rozverná dobrodružství jeho japonské inspirace. () (méně) (více)