Nespoutaný Django

Film, který určitě bude mít v sekretariátu Dělnický strany své čestné místo. To stejně musí být pohled na chlapce z prázdnem na hlavě i v hlavě, když sledují tuhle oslavu černý bary. Jo, jo je to tak QT sází na černou a já mile rád přihazuju. Protože film, který trvá 165 minut uteče tak rychle, že si jeden nestačí ani uprdnout. Dovolím si filmu dát fotbalovej sestřih a rozmrdnout ho na dvě půlky. V té první je doslova radost sledovat, každý posraný filmový políčko a obdivovat herecký supertalent pana Christopha Waltza, ten mě tak oslnil, že bych mu na kanoii klidně dělal háčka. Samostatnou kapitolou je pak ku-klux-klan scéna, kdy jsem ze smíchu měl asi ještě pět minut slzy v očích. Opravdu jsem na sedačce vyváděl jako jelen co právě přišel do říje. Tady se Qvétéčko z videopůjčovny fakt vytáhlo. Do druhé půle vbíhá nový player, který má na dresu jméno Leonardo DiCaprio a postupně se vytrácí hvězda prvního poločasu Christoph Waltz. Což sice zamrzí, ale Leo naštěstí předvádí stejně dokonalou hru jako Christoph a po herecký stránce se nuda tedy rozhodně nekoná. Navíc muziku přitvrdí ještě démonicky dokonalej Sam L Jackson, jehož postavu jsem od první chvíle upřimně nesnášel. Celý film má plnej zásobník černýho humoru, vybroušených dialogů a oku lahodících záběrů, teda až na ty koule, to "děkuju" pěkně pane QT. Vůbec mě QT v tomhle filmu přišel trošku jako koulofil. Abych jen nechválil, měl bych v rukávu i dvě kritický připomínky, první, že vše to dynamické a zábavné skončilo v okamžiku, kdy Christoph "podá" Leovi ruku, pak už je to až moc velká snaha o to bejt cool a vůbec mě to nelepilo s předchozí podstatnou částí filmu. No a druhá výtka je osobní, proč tak malá rolička pro Zoe Bell ? Ale i přes tyhle výtky jsem si na černou nepřihodil naposled. (22.01.2013)

Kabaretní blaxploitation a po Inglourious Basterds druhý korálek do trilogie o vzpouře zástupců etnik proti persekuci. Co bude ten poslední? Indiáni? Homosexuálové? Leváci? Taky svérázná pocta špagetám, i když, kolik procent lidí v kinosále bude vědět, proč se F.Nero vyptává na Djanga a proč nosí bílé rukavice..? Stejně jako on v původním Corbucciho filmu táhne Tarantino za sebou rakev. V té dřevěné truhle leží starý Quentin. Nevypočítavý nadšenec s nakažlivou dětinskostí, autor filmující srdcem a až poté hlavou, muž píšící repliky, co zůstávají roky v hlavách diváků, umělec bez uměleckých ambicí, originální zloděj, nesebestředný Gauner a vypravěč braku. Ty, nový…, pusť toho starého ven.. Překvapivě nevýrazný soundtrack, na kterém už jen chyběly (zlatými) řetězy ověšený Půldolar a Pole s bavlnou od Rangers.. (24.01.2013)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. (08.01.2013)