30 minut po půlnoci

Rozporuplné a kontroverzné ohlasy na tento film ma nenechali dlho chladným a musím priznať, že po zhliadnutí, aj počas neho som tiež mal z celkového konceptu filmu zmätené dojmy. Kathryn Bigelow ale potvrdila, že pokiaľ ide o uchopenie látky, tak ju nerozhodí ani fakt, že scenár musela byť dodatočne upravovaný. Film samotný rozpracúva roky závislosti tajnej agentky na dolapení najhľadanejšieho teroristu planéty, je sondou do utajovaných vyšetrovacích metód vládnych agentov, a divák s hlavnou postavou odhaľuje špinavé hry vnútri politického a vojenského zápolenia počas odhaľovania teroristických buniek. Napriek tomu, že nie sme svedkami žiadneho nahliadnutia do súkromného, či osobného života žiadnej postavy, sledujeme psychologickú drámu zameranú na prerod osobnosti hlavnej hrdinky od nesmelého regrúta v radoch tajných služieb až po nenásytného žraloka túžiaceho po pomste a osobnej satisfakcii, kráčiaceho cez mŕtvoly. Je zaujímavé aké rozhorčenie nastalo po odvysielaní skutočného obrazu vypočúvacích metód amerických vyšetrovacích agentúr počas nasadenia vo vojne proti terorizmu, i keď tieto fakty boli dávno jasne známe. Američania jednoducho nechcú počuť pravdu a to vedeli tvorcovia umne využiť. Záver filmu, zobrazujúci finálnu a zlomovú operáciu, je už len zručne odvedenou prácou, na akú sme od Kathryn zvyknutí. Samotný záver však zanechá hlboký dojem, je akýmsi výkrikom do prázdna, keď si hlavná predstaviteľka uvedomí, že naplnenie celého jej životného poslania viedlo nakoniec k tomu, že ostala vnútri prázdna a vykoristená. 85%. (09.03.2013)

Kathryn Bigelow natočila své filmové ,,WikiLeaks" a jak už to v takovýchto případech bývá, (filmová) realita je hodně bolestivá. Renovovaná režisérka už ale ve svém posledním filmu Smrt čeká všude ukázala, že její novou filmovou specializací je nejen fenomén války, konkrétně pak speciálně té, v níž se angažují americké vojenské síly, ale i právě pokus o reálné postižení skutečnosti. Subjektivně vnímám její předešlý Oskary ověnčený film jako jeden z filmů nejautentičtěji reflektujících realitu války, co jsem kdy viděl (podobně se v tomhle smyslu v Reflexu zmiňoval třeba i český veterán z Afghánistánu), stejně tak se Kathryn podařilo v 30 minut po půlnoci divákovi nastínit rastr západní ,,reálné politiky", tedy odosobněné vize technokratické přístupu ke správě věcí veřejných. Tihle lidé dopadají v konečném vnitřním bilancování nakonec mnohem hůře, než elitní vojáci - ti i přes různé posttraumatické stresové stavy obvykle bojují za něco (vlast, ideje, ideologie...) a mohou prožít pocit vítězství a tedy i prožitek nějakého smyslu svého konání, kdežto technokratičtí agenti/ky CIA mají v sobě od začátku jen pocit prázdnoty a osamění. Bez citů, bez katarze, jsou čímsi na úrovni stroje. Zajímavý je nový prvek v koncepci režisérky, oproti předešlému snímku Smrt čeká všude je v ryze mužském světě silně akcentovaný ženský prvek - postava silné ženy, agentky CIA, patrně záměrně obsazená navenek křehce vypadající herečkou Jessicou Chastain. Co zbylo ze západního světa před 11. zářím? Lidský život má menší cenu než informace, tajné služby a armáda stojí nad zákony, a to nejen nad zákony země, v níž právě operují, ale i nad zákony mateřských zemí, které se deklarují coby pilíře demokratického zřízení, v němž je dodržování lidských práv základní podmínkou fungování systému... (20.03.2013)

Chápu, že dostat Usámu byla především zásluha zdlouhavé byrokracie v kombinaci s osvěžujícím waterboardingem, ale první hodina tohoto filmu je čirá esence nudy, která na obrátkách začne přidávat až po útoku na základnu v Afghánistánu, aby vše korunovala závěrečná akce, která je něco tak precizně a chladnokrevně natočeného, až zůstává nad kumštem režisérky rozum stát; každopádně o tom, jestli tenhle snímek přišel moc brzy, nebo už pozdě, se dozvíme až za pár let. 3 a ½. (22.01.2013)

1) Rozhodně nevěřím, že se vše dělo tak, jak to film prezentuje (hlavně ne tomu, že U.b.L. umřel té noci v tom domě). 2) Netuším, jestli tomu věří nebo nevěří autoři snímku a jestli je to pro ně podstatné. 3) Přesto je Zero Dark Thirty fascinující film, který má hodnotu především v tom, že je v něm možné zahlédnout děsivou mentalitu (a u některých postav i debilitu) amerických vojáků, tajných policajtů, politiků a příliš emancipovaných žen (a ty šílené technické možnosti, do kterých se investují šílené prachy). V posledním záběru hl. postava jakoby seděla před americkou vlajkou, z které zmizely hvězdičky, modré pole i bílé pruhy a zbyly jen ty rudé, potrhané. Navíc (4)) mě film znovu přiměl zamyslet se nad myšlenkou (kterou mi den předtím připomenul P.T.A. v Až na krev), že existuje cosi jako touha po smyslu, jakási přirozená lidská potřeba chápat smysl nejrůznějších věcí, dějů, pochodů, přičemž se z pohledu kognitivní psychologie asi jedná prostě o jednu z definujících hodnot, jakou může náš mozek u určitého fenoménu mít přiřazenou (barva, chuť, pach, délka, výška, váha, rychlost, teplota, trvanlivost... a smysl). U fenoménů, které můžeme nějak ovlivnit, např. u nějaké velmi dlouhodobé práce, která určuje smysl našeho života, máme často tendenci dotáhnout ji do konce právě proto, abysme si nezbořili představu smyslu vlastního počínání, i když objektivně dokončení té práce smysl už nemá, což pak vede k velmi paradoxnímu, někdy i sebedestruktivnímu jednání. (Jinak, ještě k filmu, viz. Matty) - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - http://wertyzreport.com/2013/03/19/jak-se-valka-v-iraku-srovnava-s-nejvetsimi-horory-v-lidske-historii/ (30.03.2013)

Nerozumím světové politice tak, abych tu měla nutkání mudrovat, jestli to sedělo obsahově a je mi to celkem putna, protože jsem nadšená (opět) z šedesátileté Kathryn Bigelow. Styl věcný a tak přitažlivě odtažitý až na hranici dokumentu, dalek ubrečenosti a patosu. Konečně (!!!) jednou válečný film bez umírajícího kluka, který šel prvně do akce a do tklivých houslí se loučí: řekněte mámě, že jsem to nezkazil. Za 5 bez zaváhání. (24.03.2014)