Hon

Hon patří do poddruhu dramat, která moc rád nemám, protože s tím, jak nenávistní lidé umí být, se setkávám každý den. Vinterbergova maloměstská zášť jde naštěstí dost daleko co do věrohodnosti pocitů na obou stranách, ale bohužel se k nim dopracuje až neuvěřitelně rychle. Jako kdyby si střihač nechal několik desítek minut postupně budovaného napětí a od nevinného drbu přikročil k tvrdým hrozbám. Chápu vztek a bezmoc, která se školkou i rodinnými domovy prohnala, a chválím napětí několika konkrétních scén, ale z rychlého spádu jsem vyvalený doteď, tím spíš, že Lucas měl být oblíbencem snad každého souseda či známého. A nedá mi to, abych si neposteskl nad lamentováním, stesky a někdy až nenávistí komentujících vůči postavě malé Klary. Všichni, kteří jí tu přejete něco špatného, jste film buď nepochopili, nebo jste zkrátka náturou stejní jako banda samozvanců. (17.06.2016)

Klárka by zasloužila výchovnou ránu sekerkou do zátylku. Film, který dokáže vzbudit v divákovi emoce, hlavně ty negativní. Přesto mě neohromil tak, jak jsem si přál. Pár scén mi přišlo až příliš scenáristicky vykonstruovaných (například to, jak se ostatními lidmi převypravovaná výpověď děvčátka slůvko po slůvku mění z "něčeho neurčitého" na "jasné obvinění z obtěžování" - hezké, ale moc jsem z toho cítil ten účel). Závěr silný, byť mé hororově zaměřené já pořád čekalo, až začne ten pravý, pořádně exploitační "hon" :-) (01.02.2013)

Pure žánrová záležitost se všemi pro (skvělá práce s herci, výtečná atmosféra, přístupnost v nejlepším slova smyslu) i proti (lehká manipulativnost a vypočítavost, celkem pozvolná expozice). Vinterberg ještě vycizeloval režijní přístup ze Submarina a řadí se definitivně k nejlepším tvůrcům mainstreamového dramatu, kteří umí jednoduchost prodat bez urážlivé banality. Druhé shlédnutí mě jen utvrdilo v tom, jak dobrou práci dánský filmař odvedl - to schéma, na které tu mnozí poukazují, i značná archetypálnost hrdinovy životní situace (vyobcován z polis za hřích, který nespáchal) se funkčně odráží ve struktuře filmu i opakovaných motivech "kolektivního rituálu" (cyklický rámec roku / iniciační oslava v podobě honu / Štědrý večer na malé vsi). Hon tak odkazuje spíš k něčemu, co je v lidském společenství univerzální a přetrvává navzdory konkrétní epoše (nevidím v tom žádnou snahu vytvářet umělé problémy, "sever" má ve vztahu k dětem dlouhodobě spoustu chimér, které jen posiluje zdánlivě kompaktní morálka komunity). Těžko tady nespatřovat vazbu na stěžejní dogmatická témata - jen se úplně proměnilo vidění. Vinterberg nejde v úmyslném obnažování schémat tak daleko jako Trier, jeho dva poslední filmy jsou především hledání decentní výpovědi a nacházení překvapivě silných postav. Lucas je uhrančivá postava s vnitřním vývojem od štvané zvěře k morálnímu mementu, které se hrdě staví na oči. A herecký výkon Anniky Wedderkopp je svojí intenzitou a detailností malý zázrak. Hon je prostě dánské drama v kostce - přiznaně schematické, přitom v klíčových chvílích nemluvné, reflektující "až příliš semknutou a řádnou komunitu" a její skryté démony. To, že jste jakoby o tah před režisérem paradoxně nevadí - jde o sílu realizace, ne o moment překvapení (letos mě napadá v této souvislosti skvělá Petzoldova Barbara postavená na stejném principu). A ta síla je v mých očích stále ohromující. (07.07.2012)

Opravdu velmi silný snímek, který zpracovává extrémně citlivé téma. Z jakých maličkostí, blbostí a nesmyslů může pro nevinného člověka vzniknout peklo na zemi i v místě příjemného domova vesnice a "hodných" sousedů ... Film měl dost pomalé tempo, které mne chvílemi fakt drtilo. Byl hodně nevyzpytatelný ve svém ději. Herci hráli výborně a to jak v dospělých, tak dětských kategoriích. Úplný závěr filmu byla vševypovídající třešnička na dortu. S hodnocením mám velké problémy, je to téměř na pět, ale něco mi tam scházelo, nevím co ... Určitě ale se jedná o další severskou perlu, krásných 4,5*!! (06.04.2013)

Hnev a urazená ješitnosť plodí ohováranie. Následky nepravdivých slov, vyrieknutých v úmysle poškodiť, ostanú v mysliach a správaní tých, čo ich počuli, ukryté často navždy. Napriek dôkazom o absurdnosti takýchto nezmyselných tvrdení, podvedomie tých, čo počuli nezriedka vraví: "Nie je šprochu aby na ňom nebolo pravdy trochu.". Dokonalou ilustráciou pošpinenia slovom a faktickej nemožnosti úplného vymanenia sa zo zovretia následkov klebety je Vinterbergov Hon. Funguje ako prepracovaná polopatistická, vygradovaná dráma aj ako zamyslenie sa nad animálnosťou ľudského jednania, nepripúšťajúceho inú, ako prvopočiatočne prezentovanú verziu novej, šokujúcej, z rámca normality sa vymykajúcej skutočnosti. (20.11.2012)