Rozkoš

Už od počátku se film Rozkoš tvářil jako typicky famácký film. Leč dá se v něm hledat nejedno psychologické tajemství, které může zasáhnout kohokoliv z nás. A tím je virtualita vs. realita. Přičemž a to chválím Jitce Rudolfové - realita je vždy ta temnější než ta virtuální. ,,Žij v realitě" a co když v ní skutečně nacházíme? Aha? Tento film prozrazuje jaká realita skutečně je a jak před ní utéci... (15.09.2014)

Ráno: Jsem zvědavý, dnes film uvidím. Večer: Nemohu jinak, film Rozkoš je nejkomplexnější dílo roku 2013. Nedá se vypovědět kolik složek film propojuje a v kolika vrstvách se dá číst, jak moc nutí diváka, aby film vstřebával do sebe a nezalekl se některých tvůrčích metod zobrazení "výpovědi o stavu tohoto světa," tedy jak je aktuální vypovídat o mezilidských vztazích a nebát se negativních reakcí, říkat svůj názor po svém, neohlížet se na diváckou ani kritickou odezvu. Přemýšlet o tomto světě a lidech v něm se dá různými metodami, režisérka Rudolfová se rozhodla pro komplexní pojednání o umění a světě filmu vůbec a podala ho v komplexnosti sobě vlastní: uvažuje o filmu jako celku, není "jen" scénárista a režisér, propojuje střih, hudbu, kameru, osvětlení, lokace, zvukovou stopu, herecké obsazení, záběrování, vizuální efekty, texturu, naraci, dekorace a další složky v jednom monumentálním celku, který slouží tomu nejzásadnějšímu: vyprávění příběhu, který má vypovídající hodnotu a má své pevné místo ve vývoji české kinematografie 21. století. Pro mne jednoznačný vítěz jako film roku 2013. (29.01.2014)

Tak a máme tu hru na tvrdý art. Lenže výsledok sa dá nazvať skôr ako zaujímavý, než presvedčivý. Rozkoš je pocitová vzťahová dráma s dôrazom na slovo pocitová. Tie pocity sú dosiahnuté najmä kvalitnou kamerou a niekedy hypnotickou, inokedy otravnou hudbou. Určite teda viac, ako scenárom. Keď tu ale máme takýto odvážny pokus nakrútiť niečo neobvyklé a s rizikom, že väčšinové publikum dielo odmietne, prečo na konci tá nepatričná doslovnosť, ako pre blbcov? Veď keď sa niečo povie raz, tak to nemusíme na konci pri všehovoriacom zábere znova zopakovať iba kvôli tomu, aby to pochopili úplne všetci. (19.02.2018)

Zatímco dokumentaristicky roztěkaná první část Zoufalců připomínala filmy režisérčiny učitelky Věry Chytilové, Rozkoš, klinicky chladná (de)konstrukce anestetizovaných vztahů, v sobě má něco z rané tvorby Atoma Egoyana (Chytilovou ale nadále vnímám ve feministickém podtextu – většina mužských postav jsou nezodpovědní a nepraktičtí trubci). Postavy, které mají „takový permanentní pocit neradosti“, se sobě v pomalém, dramaturgicky kolážovitém vyprávění odcizují v prostředích laděných do barev stejně nevlídných, jako jsou moderní vztahy (chladná modř, jedovatá zeleň). Určující znaky doby nicméně Rudolfová nevystihuje s pomocí prostředí a akce do něj zasazené, ale skrze lidi a jejich vztahy. Kamera se drží v blízkosti postav, intimita je nadřazena přehlednosti. Podobně jako dostává prohlubování několika motivů (hledání výrazu, hledání štěstí) přednost před pravidelným rytmem vyprávění ( „refrén“ se spermiemi a vajíčkem to nezachrání). Mnohoznačné kompozice, které utkví v paměti (Milena v záplavě televizních obrazovek), moc nepřiléhají k ostatním záběrům a atmosféru z nich se režisérce nedaří přelít do zbylých částí filmu, které stojí na nenucené interakci postav a nevyumělkovaných dialozích. Právě ty nejlépe postihují naléhavou potřebu obhájit své místo ve světě. Artová nadstavba vedle nich působí strojeně, místy až jako rádoby-sofistikovaná parodie artfilmů. Rudolfová sice i napodruhé zaujala, ale nemyslím si, že k postihnutí světa tvůrčí impotence, neplodných vztahů a adoptovaných vášní zvolila tu nejvhodnější formu. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Marthos, Sandiego (07.08.2019)

Ten film má v sobě něco vtahujícího. Něco, co člověka nutí na něj myslet, i když jej během sledování samotného docela iritoval - v čele s neurotickým Pleslem/režisérem a divným, výstředním umělcem/Budařem. Co oceňuju: 1) Oproti davadesátkovým seberflexím média se tady obsesivně neřešilo zaprodání reklamě. 2) Odhalení Myšičkova paralelního vztahu je krásná aluze ke Zvětšenině (střihačka na kompu přehrává stále dokola jeden "take", kde uvidí v druhém plánu svého milence s jinou). 3) Hra s nediegetickým zvukem, skvělý rytmus. Celý film by se dal pokládat za horečnatý sen o oplodnění hlavní představitelky. 4) Rovina sms v obraze, kdy to hlavní člověk musí ve filmu doslova číst. Byť to jistě není nic převratného, funguje to skvěle a ukazuje to na nevyužité možnosti "filmového" média. [...] Co pro mě ale selhává, je v podtextu se skrývající idea, že ženino plácání se mezi různě nespolehlivými partnery je nakonec šťastně vysvobozeno těhotenstvím a hned s dvojčaty. Zkrátka Rudlofová zbavuje svůj svět sociální reality (oproti předchozím, výborným Zoufalcům) a tím pádem se stává z její výpovědi konstrukt. Kdyby film začínal narozením těch dvojčat, mohl se vydat úplně jinam, než k rituálním tanečkům o chandře pražských filmařů (no který úspěšný pražský výtvarník by spáchal spektakulární suicidum kvůli pocitu životní prázdnoty - čeští umělci mají spíš hroší kůži). Pořád je to ale v českém kontextu vyjímečný film, který ve mně svým tělem rozhodně zanechal rezonanci. (17.06.2014)